Jak si čtu po sobě ten titulek, tak si říkám, že jsem při pondělku nějak “vtipná”. Humor je ale považován za jednu ze zralých obranných reakcí, a tak je vlastně v pořádku jej použít. Ale teď vážně. Nemám posttramatickou stresovou poruchu (PTSD) způsobenou ultrazvukovými vyšetřeními. Co ale mám, tak to je jeden velký respekt z nich a fakt velkou nelibost. Nemám ráda ultrazvuky. Nevadí mi nijak fyzicky. Až na pooperační kontrolu, kdy mi sonda tlačila na jizvu, to neprovází žádné nepohodlí či bolest. Psychicky je to jiné kafe. Už jsem o tom tady psala mnohem dříve. Bojím se, co se na tom ultrazvuku najde. A taky se bojím, že se zjistí, že něco nefunguje tak, jak má. S tím mám poměrně čerstvou zkušenost…
Ultrazvuk poprvé! Podruhé! Potřetí!
V prosinci jsem absolvovala poslední injekci “umělého přechodu”, na endoporadně jsme dostali propustku na kliniku, a tam jsme se dohodli, že až po vysazení antikoncepce dostanu “menstruaci”, objednám se 10. – 12. den na kontrolu. Těšila jsem se. Fakt moc. Po téměř roce jsem se vrátila na kliniku a byla jsem docela optimistická. Vrátila se mi chuť na sex, začaly se mi dělat pupínky (z toho už jsem byla radostná míň), a tak jsem si říkala, že už se zřejmě moje hormony začínají probouzet. Na druhou stranu 11. den cyklu se u mě snad nikdy nic nedělo, a tak jsem si říkala, že případný “neúspěch” ještě nemusí o ničem vypovídat. Na klinice byli opět všichni extra milí, sestřička si mě dokonce pamatovala a hned se ptala, jestli ještě pracuju ve škole. A byla nadšená, když jsem jí povídala, že jsem šla pracovat na vlastní pěst. Small talk jsme měly za sebou a šlo se vyšetřovat…zrovna jsme s paní doktorkou řešily psy (jo, já se zavedenou vaginální sondou už řeším ledasco), když náhle ztichla a říká: “No, to teda zatím nijak nevypadá, ale to jsme trochu čekaly…” Sliznice byla naprosto minimální, tři milimetry. Tak málo to snad nebylo nikdy předtím. Vaječníky už ale nějakou akci vykazovaly. Folikuly se začaly probouzet a ačkoliv největší měl zatím jen 11 mm (je fajn mít alespoň 16 mm a ideálně víc, aby se mohla vyvolat ovulace), paní doktorka říkala, že to zatím neodpískáme a ať přijdu za dva dny znovu.
A tak jsem přišla. Mezitím jsem se začala dopovat kontryhelovou tinkturou, poctivě cvičila hormonálku a v duchu přemlouvala svoji sliznici do akce. Marně. Sliznice zůstala nezměněná, největší folikul porostl o milimetr. Paní doktorka to už viděla na další cyklus, já ale ještě nebyla ochotna se toho vzdát. Poprosila jsem jí, jestli bych mohla přijít ještě po víkendu (za tři dny). Po hormonální stimulaci před odběrem vajíček jsem totiž taky měla problém s růstem sliznice – 12. den byla na pěti milimetrech a 15. den porostla na milimetrů deset. Neměly s tím žádný problém, akorát v pondělí neordinovala moje doktorka, ale paní primářka. To byla výhoda, protože jsem s ní mohla probrat všechny možnosti, když se tělo v dohledné době neprobudí ze své hibernace. Co Vám budu říkat, už jsem po té druhé návštěvě byla solidně nalomená. Navíc jsem si říkala, že je to pěkně debilní, protože co když k té ovulaci nakonec dojde, když nějaká činnost na vaječnících je, ale transfer se kvůli nedostatečně vysoké sliznici zruší? Budu menstruovat zbytečně? Nevystavím své tělo riziku návratu endo? A co když se to nevzpamatuje ani další měsíc? Nebude pozdě už nasadit hormony? A budu menstruovat podruhé zbytečně? Dost jsem se ve svých katastrofických scénářích zacyklila. Neměla jsem příliš prostor to oplakat, protože doma nám pomáhal kamarád stěhovat nový gauč a zkrátka jsem neměla vhodné podmínky na to být sama se sebou. Večer to ale vybublalo na tolik, kdy mi hlavou letělo, že nehledě na to, jak jsem v životě úspěšná, tak stále mám pocit, že jsem jedno velké chodící selhání. A mám už plné zuby se takto cítit. Moje racionální část řvala, že přece nemůžu selhat v něčem, co nedovedu ovlivnit. Emoce řvaly, že je jim příšerně a ať s tím něco koukám udělat. Ve výsledku jsem si ještě sama vyčítala, že mě to zas semlelo, i když mi pár týdnů předtím bylo fakt dobře. A že jsem čekala, že tentokrát budu…silnější? Odolnější? Já sama nevím. Moje terapeutka se mě na dnešní terapii ptala, co je nejhoršího na tom, že věci nejdou podle mého plánu? A já ji říkala, že objektivně je mi to poměrně jedno, protože ono to stejně nějak dopadne, ale že nejhorší jsou na tom ty emoce, které zažívám. A že už je zažívat nechci. Alespoň ne v takové intenzitě. Ale zpět k ultrazvukům.
V pondělí dopoledne jsem si jela pro finální ortel k únorovému transferu. Výsledek jsem cítila v kostech. Nebo lépe – necítila jsem v těle ani náznak toho, že by se schylovalo k ovulaci. Spíše jsem se připravovala na to, jak si asertivně prosadit, že jsem ochotna akorát jednou přirozeně menstruovat a pak chci hormonální přípravu na transfer. Protože moje priority se od pokusů minulých převrátily. V prvé řadě bych chtěla být zdravá žena a až pak máma. A samozřejmě, že tou snahou o těhotenství riskuju, že zdravá nebudu. Ale nejsem ochotna riskovat víc, než je potřeba. Moji intuici potvrdil brzy i ultrazvuk č.3 (během šesti dní). Sliznice neporostla ani o chloupek a můj páteční folikul s 12 mm byl nezvěstný a největší měl opět milimetrů 11. Pravý vaječník prý vykazuje minimální aktivitu (ačkoliv ve středu mi moje doktorka říkala, že tu vykazuje ten levý, i když na něm se pak ten největší folikul našel) a ještě se jí zdá nějaký menší a schovaný. To byl u mě vždy ten levý. Prosím Vás, umějí ti doktoři fakt rozlišit, který je který? Já už jsem k tomu dost skeptická a obzvlášť když mi dělají ultrazvuk dva různí doktoři, tak tam každý vidí něco jiného. No a to je taky důvod, proč to fakt nemám ráda. Co doktor, to jiný názor. Co vyšetření, to jiný nález. Existuje vůbec nějaká jistota? Začínám o tom silně pochybovat. Jediné, čím jsem uklidňovala, byl fakt, že moje tělo je stále ještě uspané po injekcích. Takže žádná živná půda pro endo nevzniká – uf! K ovulaci se neschyluje a menstruace by podle nejideálnějšího scénáře měla přijít nejdříve za 4 týdny. Paní primářka mě sice nejprve chtěla nastimulovat, ale když si přečetla, že mám udělané Endometrio a mám v přirozeném cyklu to implantační okénko (doba, kdy je moje sliznice nejvíce receptivní pro embryo) posunuté o 12 hodin, nechtělo se jí do toho. Říkala mi totiž, že vůbec netuší, kdy by měla to embryo zavést. V stimulovaném cyklu se to chová jinak než v přirozeném, a tak bych si mohla vystřílet jeden pokus úplně zbytečně. Prošla se mnou moji pooperační dobu a konstatovala, že účinek Dipherelinu (umělý přechod) může přetrvávat až 8 týdnů, ne-li více. A protože jsem nikdy s ovulací a výškou sliznice problém neměla, je přesvědčena, že se to vrátí do normálu. Domluvily jsme se, že počkám na menstruaci. Teď už na tu pravou. Protože když jí dostanu, bude to signál, že tělo funguje tak, jak má. A pak se objednám znovu 10. – 12. den na kontrolu a snad už transfer proběhne. Ještě mi pro jistotu nabrala krev na zjištění hormonů štítné žlázy a prolaktinu – abychom vyloučily, že se nejedná o jiný problém, který ovulaci blokuje. To mi bylo dost sympatické. Několikrát jsem ji zopakovala svoji panickou hrůzu z návratu endometriózy, velmi empaticky mě vyslechla a ujistila mě, že teď se bát nemusím a že věří, že jakmile se spustí menstruace, vše půjde jako dřív.
Konec dobrý, všechno dobré…?
Nebudu Vám lhát, obrečela jsem to. Hezky to vyšlo, že hned z kontroly jsem jela na svoji terapii a tam jsem tomu dala prostor. Frustraci, zklamání, lítosti, smutku, strachu. Ale taky jsem se zase zkontaktovala s realitou. To, že se mi po hormonální náloži zatím nerozjel cyklus, není nic neobvyklého. A neznamená to, že se transferu nikdy nedočkám. I když jsem netrpělivá. Já bych vlastně raději dala tělu čas, ať se vzpamatuje, než do něj pouštět opět něco jiného. Zároveň tato situace otevírá jedno “co kdyby”, které si ani nechci připouštět. Tím, že se čeká na menstruaci, tak před ní někdy zřejmě musí proběhnout ovulace. Která nám mimoděk umožní jednu šanci na přirozené početí. Nejásejme. Myslím si, že šance jsou mizivé. A vzhledem k tomu, že funkčněji se jevil levý vaječník, ale já nemám levý vejcovod, tak šance jsou ještě mizivější. Mísí se ve mně, jestli to nějak kontrolovat a tu šanci si ohlídat, nebo to zkrátka pustit a nechat to na náhodě? A nevím. Nechávat věci náhodě nepatří mezi mé nejsilnější stránky. Zároveň hlídání ovulace a ovulační sex? To ve mně taky probouzí mírné PTSD, haha!
Chtělo by se mi říct – konec dobrý, všechno dobré. Bohužel jsme na úplném začátku. Vím, že to ustojím a vím, že to nějak dopadne, ale vážně bych si přála, aby to zkratka bylo trochu jednodušší. Jenže, když si přejete mít dítě a nejde to, neexistuje žádná jednoduchá cesta. Řešení neplodnosti – ať už skrze hlídaný cyklus, inseminaci či umělé oplodnění je náročné. Absolvovat proces adopce je náročný. A přijmout to, že zůstanete bez dětí, když jste po nich roky toužili, je náročné snad ještě o chloupek víc. Co s tím? Sama nevím. Nebo vím. Potřebuju přežít. A když se mi při tom povede si paralelně ten život trochu užít, tak budu opravdu spokojená.
Už nějakou dobu přemýšlím, jak se s Vámi propojit více než jen jednostranným kanálem skrze články a podcast. A napadlo mě něco na bázi online podpůrné skupiny, kde bychom se mohly potkat, posdílet naše příběhy, vyměnit si zkušenosti, ptát se, co nás zamane a hlavně se vzájemně podpořit, protože jak už jsem psala víckrát – neplodnost je někdy dost osamělý byznys. Čas a formát případně upřesním, ale nejdřív bych potřebovala vědět, jestli byste vůbec o něco takového stály. Pokud ano, tak se mi, prosím, ozvěte buď do komentáře, nebo přes zprávu na