Rubrika: Nezařazené (Strana 3 z 15)

Když otěhotníte po IVF, za jeden z velkých milníku se považuje ukončení péče ze strany kliniky a předání do rukou Vašeho gynekologa. V tomto momentě se stáváte “běžnou” těhotnou ženou. Jak už jsem psala v minulém článku, loučení na klinice bylo v lecčem hořkosladké. Těšila jsem se na svoji gynekoložku, ale trochu mi bylo líto, že přicházím o kontakt s lidmi, kteří nám dopomohli k našemu zázraku. 

Prohlídka u mé obvodní gynekoložky proběhla čtrnáct dní po poslední kontrole na klinice. Začínala jsem jedenáctý týden těhotenství a říkala si, že zřejmě už dostanu termín prvního screeningu. Docela jsem byla zvědavá, jestli se bude kontrola tady v něčem lišit a zkrátka jsem byla natěšená a nervózní zaráz. Manžel šel se mnou a trochu mi ho bylo líto – sedět se mnou v čekárně plné ženských může být trochu výzvou. Ale je hrdina a chodí se mnou na každou kontrolu pokaždé – zkrátka chce vidět v akci naše miminko. 

Kontrolám v těhotenství se říká těhotenská poradna. Součástí každé z nich je kontrola Vaší váhy (aby byl přehled, jestli optimálně přibíráte), měření tlaku a rozbor moči (tu je dobré mít pokaždé s sebou, ideálně hned tu ranní). Někdy se nabírá i krev a dělá se rozbor krevního obrazu a jiných věci. Samozřejmě s Vámi lékař pokaždé probírá, jak se cítíte nebo jestli máte nějaké obtíže. A pak je tu vyšetřovací část. Než jsem otěhotněla, brala jsem jako automatiku, že při každé poradně se ultrazvuk dělá, dostanete fotečku a nazdar bazar. Jsou gynekologové, kde to standard opravdu je. Jak jsem ale zjistila, je to čistě na jejich dobré vůli. Pokud máte totiž “normální”, nerizikové těhotenství, máte ze zdravotního pojištění hrazeny tři ultrazvuky. První do 14. týdne těhotenství, kdy se zkontroluje uložení dítěte v děloze, kolik plodů tam je, zda mají srdeční akci apod. Další dva ultrazvuky jsou pak screeningové – jeden kolem 20.- 22. týdne, kde se podrobně kontrolují orgány a vzhled miminka. Poslední ultrazvuk vychází na třetí trimestr, konkrétně mezi 30. – 32. týdnem, kde se zkontroluje, jak se miminku daří, v jaké je poloze, jestli má dostatek plodové vody a zda je v pořádku placenta. U rizikových těhotenství pak počet ultrazvuků stanovuje lékař a jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Možná si říkáte: “Tři ultrazvuky, není to málo?”. Gynekologové to ale mají šalamounsky vyřešené a můžete si u nich předplatit různé těhotenské balíčky, jehož součástí je například ultrazvuk na každé kontrole, ukládání fotek na flashku, tištění fotek, 3D ultrazvuk, doprovod na kontroly apod. Vždy je dobré si zjistit, co daný baliček obsahuje a zda se Vám opravdu vyplatí. Na internetu je hezky dohledatelné, na co máte skutečně právo a co je jen chytrý byznysový tah ambulancí. Pokud se rozhodnete, že jsou pro Vás tři hrazené ultrazvuky dostačující, lékař Vám na každé poradně minimálně prohmatá břicho a někdy zkontroluje čípek (obzvlášť v pokročilejších stádiích těhotenství je nutné hlídat, zda se čípek příliš nezkracuje, a nehrozí tak předčasný porod. Hodnotí se na něm i různé anatomické změny – dokonce pro hodnocení čípku existuje nějaké speciální skóre, ale tím Vás nebudu zatěžovat). Všechna data z těhotenských poraden se Vám zaznamenávají do těhotenské průkazky, kterou byste měla po celou dobu těhotenství nosit s sebou. Téměř každá žena, hlavně ty po umělém oplodnění, se na těhotenskou průkazku těší. Je to další z důkazů, že těhotná skutečně jste. Ambulance mají různé zvyklosti, kdy těhotenské průkazky vystavují. Někde hned po potvrzení srdeční akce, někde až při prvním screeningu (to byl náš případ). Těhotenské poradny u nerizikového těhotenství probíhají do 36. týdne cca co čtyři až šest týdnů (někde píšou do 34, pak frekvence narůstá.). Od 36. týdne už se četnost kontrol zvyšuje, a to na jednou týdně, a probíhají zpravidla v porodnici . Ale zpět k mojí první těhotenské poradně.

Se se sestřičkou jsme prošly všechny dokumenty, které jsem měla z kliniky. Vypočítala mi termín porodu podle poslední menstruace, který byl o dva dny později než termín porodu podle transferu. Co už. Stejně se to definitivně určí až podle prvního screeningu. Změřila mi tlak (v normě) a zvážila mě (od začátku těhotenství jsem nabrala necelé kilo). Moč jsem s sebou neměla, ale to prý nevadilo, přinesu ji příště. Zatím jsme se nedomlouvaly ještě na dalších detailech, čekalo se až po kontrole u paní doktorky. Shledání s paní gynekoložkou bylo krásné. Říkala mi, že měla tušení, když viděla moje jméno v systému, a na prevenci jsem byla před pár měsíci. Měla obrovskou radost a byla překvapená, jak “daleko” už v těhotenství jsem. Bylo na čase začít plánovat první velký screening a další věci. Prvně se šlo ale na ultrazvuk. Zavolala jsem do čekárny manžela a tomu paní doktorka nabídla, aby šel příště rovnou hned se mnou, ať tam nemusí sám zůstávat v čekárně. Já furt říkám, že je moje gynekoložka anděl! Ale musím říct, že mám teda velké štěstí na všechny, co se o moje reprodukční zdraví v posledních třech letech starají/starali. Paní doktorka se rozhodla, že už zkusí ultrazvuk přes břicho, že by to mohlo jít vidět. A taky že jo. Bylo neuvěřitelné, že z malého dinosaura stočeného do tvaru písmene C se během dvou týdnu stal mini človíček. Krásně mu šlo vidět bijící srdíčko, hlavička, tělíčko, ruce i nohy. To bylo nové! Protože přes břicho jí nešlo miminko úplně detailně zobrazit, šla jsem ještě na ultrazvuk vaginální. A tam nastala magie. Bylo krásně vidět, jak se miminko v děloze protahuje, jak zvedá ručičky a natahuje nožičky. Oněměla jsem úžasem a zalilo mě dojetí. To je naše dítě. Skutečný nový život. Myslím, že tato chvíle patří mezi jeden z nejkrásnějších momentů, který jsem ve svém životě zažila. Miminko doktorka i změřila a velikostně odpovídalo propočtům podle transferu, vlastně bylo ještě o dva dny napřed. Paní doktorka nám s miminkem zalichotila, že jsme oba krásní a že z toho, co vidí, je vše v naprostém pořádku. Udělala nám dvě fotky, vytiskla je a šla jsem se obléknout.

Teď už jen zbývalo naplánovat další vyšetření. I přes to, že jsme měli udělanou genetiku na klinice a měli jsme genetické abnormality na chromozómech vyloučené, jak klinika, tak moje gynekoložka screening doporučili. Neměli jsme důvod je neposlechnout. Protože jsem v dalším týdnu odjížděla na terapeutický výcvik, domluvili jsme se na odběr krve za týden a fousek, ultrazvuk za týdny dva.  Screening dělají u nás v ambulanci, jen jej dělá druhá paní doktorka, která má na něj certifikaci. Přišlo mi fajn, že se nemusím objednávat nikde do nemocnice a mám to všechno po ruce. Také jsme znovu probraly, co už bylo řečeno po operaci, když jsme se potkaly v nemocnici. Čeká mě zřejmě porod císařským řezem. Byla tak zlatá, že říkala, že to prokonzultuje ještě s panem primářem, ale z bezpečnostních důvodů to zřejmě vypadá na císař. Jedna jizva je velmi blízko děložnímu čípku, a tak by při přirozeném porodu hrozilo roztržení. U sestřičky jsem dostala papír s nabídkou těhotenských balíčků. Moc jsme neváhali a vzali balíček, který zaručoval ultrazvuk na každé kontrole a v jeho ceně byl i prvotrimestrální screening (ten pojišťovna také nehradí). Mně se i líbilo, že nám budou nahrávat fotky na flašku, protože jak jsme se sami přesvědčili, ultrazvuky časem blednou, tak je fajn mít to v počítači a případně si je nechat vytisknout. Na těhotenství jsem čekala velmi dlouho, cesta k němu vyšla na spoustu peněz, přesto jsem chtěla mít péči se vším všudy a kontakt s miminkem co největší. Výhodou je, že většina pojišťoven na těhotenství přispívá, a tak si můžete nechat proplatit prvotrimestrální screening, nadstandardní služby, ale i např. předporodní kurzy a další věci. Určitě se informujte na svojí pojišťovně. Já jsem pojištěncem ČPZP, které na těhotenství dává 2500,-. Nemusela jsem tedy zatím platit ze svého nic, peníze mi přišly snad do týdne, co jsem byla na pojišťovně. 

Znovushlednání na gynekologii bylo skvělé. Odcházeli jsme oba s manželem s obřím úsměvem na rtech. Náš človíček se vyvíjí, jak má. Manžel byl překvapený, že jej ještě necítím, protože miminko mělo na ultrazvuku hotovou diskotéku. V jedenáctém týdnu těhotenství má ale plod zatím kolem třech centimetrů, a tak jej ještě žena cítit nemůže. Pohyby začínají být znatelné až ve druhém trimestru, u prvorodiček to zpravidla bývá kolem 20. týdne. Pro mě byla tato poradna výjimečná i v něčem jiném. Od této chvíle jsem se přestala tolik bát a začala se na každý ultrazvuk těšit. Těšit na to, jak uvidím miminko se hýbat, protahovat, hemžit a celkově mi moje těhotenství přišlo zase o to víc reálně než týdny předtím. 

Kdyby se Vám chtělo podělit (v komentáři nebo soukromě do zprávy), jak jste to měli s ultrazvuky v těhotenství vy, budu ráda. Je zajímavé sledovat, kde to doktoři dělají automaticky zdarma na každé poradně a kde je potřeba si připlatit.

Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že čas utíká jako splašený. Teď v těhotenství dvojnásob. Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsme se radovali z prvního ultrazvuku a najednou bylo o dva týdny více a nás čekala další kontrola. V něčem byla speciální – byla totiž tou poslední na klinice. 

Nebudu si hrát na hrdinku, opět jsem byla dost nervózní. Na terapii jsem se zamýšlela nad tím, proč takový strach mám a proč je pro mě těžké zcela věřit v dobrý konec. Myslím si, že v tom hraje roli víc věcí. Je pro mě těžké říct, jestli bych těhotenství zažívala jinak, kdybych otěhotněla přirozeně po krátké době. Vím o sobě, že mám sklon být úzkostná, a tak si myslím, že bych se bála zřejmě vždy. Na druhou stranu – když neplodností žijete posledních pět let, něco málo o tom tématu víte. Když k tomu navíc veřejně o neplodnosti mluvíte, slyšíte stovky příběhů dalších žen. Příběhy, které v sobě zahrnují spoustu bolesti, zklamání, opakovaných potratů a ztrát. Dlouho jsem nevěděla, že existuje něco jako biochemické těhotenství nebo zamlklé těhotenství. Že můžete zažívat všechny těhotenské nevolnosti světa a pak se na ultrazvuku zjistí, že miminko se přestalo vyvíjet. Měla jsem z té nejistoty opravdu velký strach. Možná proto, protože už jsem těch nejistot ve svém životě zažila příliš. Nepomáhala ani diagnóza endometriózy, byť je vyoperovaná. Stále mám na děloze myom, o kterém se lékaři hádají, jestli je to jen neškodný uzlík, nebo je to adenomyóza (endo v děložní stěně). Adeno by byla nešťastná, protože Vám nikdo nemůže garantovat, jestli tak nevytváří v děloze nepřátelské prostředí. A tak by se mohlo stát, že časem se přestane embryjko vyživovat a je z toho game over. Snažím se přesvědčovat, že pan primář, nejpovolanější ze všech povolaných, řekl, že je to jen neškodný myom. Poslední faktor, který v mém strachu hrál roli, je ztráta miminka v prvním trimestru u nás v rodině. Byť je to záležitost přes pětadvacet let stará, myslím si, že mě dost ovlivňuje a ovlivňuje i reakce nejbližších na mé těhotenství. Je to zkrátka křehké a může se kdykoliv něco pokazit. Zároveň se snažím říkat si, že tohle není můj příběh a ten můj může mít úplně jiný konec. Ale zpět k druhé kontrole. 

S manželem jsme se rozhodli, že bychom chtěli personálu na klinice hezky poděkovat. Jasně, zaplatili jsme jim spoustu peněz, ale přeci jen jsme si velmi vážili jejich přístupu. A nebrala jsem jako samozřejmost, že pro mě návštěvy kliniky byly příjemnou záležitostí a těšila jsem se pokaždé na známe tváře, které dodávaly naději a optimismus. Na instagramu jsem se inspirovala jednou Američankou, která své klinice věnovala krabici donutů. My jsme se rozhodli pro luxusní croissanty z místní croissantárny (tohle slovo jsem si právě vymyslela). Dovnitř do krabice jsme ještě napsali osobní vzkaz s poděkováním, protože na tyhle věci si já potrpím. Příprava by byla, teď jen aby to dobře dopadlo…

Byla jsem ráda, že kontrolu jsme měli naplánovanou hned na osmou ráno. Aspoň to budu mít brzy za sebou. Nervozitou jsem byla asi desetkrát čůrat (za to ale částečně může i mimino). Na klinice jsme dlouho nečekali a šlo se na věc. Prvně jsme předali snídani s poděkováním. Paní doktorka byla úplně zaskočená a pořád nám opakovala, že jsme si neměli dělat škodu. Sestřička se radovala a těšila se nejvíc na to, až si přečtou vzkaz. Rozhodly se ale podívat se na něj až později, ať se nedojmou ještě před vyšetřením, haha. Jakmile jsem si sedla na vyšetřovací křeslo, nervozita ze mě spadla. Co bude, to bude – teď už to nezměním. Naštěstí jsem velmi brzy na ultrazvuku sama viděla naše miminko v celé své kráse. Vypadalo jako malý dinosaurus s obří hlavičkou. Paní doktorka nám ukazovala jeho zádička, zadeček a místa, kde se brzy vytvoří nožičky a ručičky. Největší zázrak ale byla malá probleskovávající tečka – srdíčko. Miminko bylo plné života, srdíčko mu uhánělo ostošest a my se s manželem drželi za ruku a byli zcela fascinováni, jak rychle se vše vyvíjí. Ze zrnka máku se během pěti týdnů stala gumová coca-cola. Miminko mělo necelé dva centimetry a měření zcela odpovídalo době trvání těhotenství: 8+1. (Těhotenství je sranda, protože na kontrolách se používají tyhle matematické formule “číslo+číslo”. První vyjadřuje počet týdnů, druhé počet dní. Když chcete říct, v jakém týdnu jste, je to vždy o jedno víc než první číslo. V mém případě jsem v devátém týdnu, těhotná jsem osm týdnů a jeden den.) Paní doktorka nám udělala fotku a zatímco jsem se oblékala, říkala manželovi, že od dalšího týdne už se miminko začne pohybovat. Samozřejmě to ještě neucítím, ale na ultrazvuku už to může být vidět. 

Ještě než jsme se začali loučit, dostala jsem pár instrukcí (včetně závěrečné zprávy pro mojí paní gynekoložku). Během dvou týdnů se objednat ke svému obvodnímu gynekologovi. Do dvanáctého týdne pokračovat v zavedené medikaci (Anopyrin a Utrogestan). Doporučeno absolvovat prvotrimestrální screening kolem 12. týdne. Byť miminku nehrozí Downův syndrom a ani jiné chromozomální abnormality, můžou se zjistit jiné vady (např. rozštěp), které genetické testování embryí neodhalí. Další screening bych měla absolvovat v 21. týdnu a říkala, že je to moc hezký zážitek. Taky jsem poprvé dostala přesný termín porodu – dle očekávání na jednatřicáté narozeniny mého muže. Miminko se díky plánovanému císaři narodí určitě dříve, ale i tak mám radost, jak krásně to vyšlo. A pak přišlo moc milé loučení s paní doktorkou, se sestřičkou, s paní na recepci. Slíbily jsme si, že přijdeme miminko ukázat a že se brzy vrátíme pro sourozence. Je to v plánu! 

Protože reprodukční kliniky dávám načas k ledu, ráda bych napsala jeden svůj postřeh. Co se klinik týče, nikdy jsem nedala na recenze. Bylo pro mě opěrným bodem, jak na mě působí klinika na webu a jak se tam cítím. Je totiž dobré mít na paměti, že kontakt s jakýmkoliv člověkem z personálu je vždy výsledkem kontaktu dvou lidí. A ti si nemusí sednout lidsky. Neznamená to ale, že si dotyčný nesedne s nikým. Proto beru kritiku na lékaře s velkou rezervou. Vím, jak dokáže neúspěch nasadit černé brýle a metat hněv na všechny strany. U nás byla situace jednodušší v tom, že IVF pro nás nebylo nikdy zárukou otěhotnění. Nemohli jsme za neúspěch vinit nikoho jiného než endometriózu. A ano, reprodukční medicína je krásný byznys. Jsou kliniky levnější, dražší. Přesto jsem nikdy nezalitovala jediné koruny, které jsme zaplatili. I když by to někde možná vyšlo o mnoho levněji…

Když žena přirozeně otěhotnění, většinou se její první návštěva gynekologa uskuteční okolo osmého týdne. Dělá se to kvůli tomu, že v tomto období by už mělo být embryjko na ultrazvuku hezky vidět, včetně jeho srdeční akce. Když těhotníte pomocí IVF, má to výhodu v tom, že Vás lékaři sledují už od začátku. Každá klinika má ale jiné zvyklosti. Některé kliniky ženám po transferu odebírají krev po cca dvou týdnech nehledě na výsledek testu, aby měli jasno, zda je žena skutečně těhotná. Naše klinika řeší odběry krve jen v případě pozitivního výsledku. Byť se mnou určitě někteří nebudou souhlasit, dává mi to smysl. Protože u pětidenního embrya (blastocysty) by čtrnáctý den po transferu rozhodně měl vyjít pozitivní těhotenský test, nebo alespoň jeho náznak. Pročetla jsem během posledních let tolik článků na toto téma, že dokonce v USA se bere za relevantní výsledek testu už po deseti dnech. Není divu – embryo je v té době už patnáct dní staré, což u přirozeného početí vychází na období vynechání menstruace a zjištění těhotenství. 

S klinikou jsme byli domluveno, že právě čtrnáctý den po transferu si udělám těhotenský test a výsledek jim zavolám. Test jsem si dělala den třináctý, a protože byl jasně pozitivní, přišlo mi zbytečné jej opakovat (navíc těhotenský hormon narůstá obden, tak by v nich nebyl kdovíjaký rozdíl). Paní na recepci se z mého výsledku radovala a nabídla mi dvě možnosti, jak dále postupovat. Buď můžu přijet na krev hned zítra, nebo by se odběr spojil s prvním ultrazvukem. Vycházelo to o osm dní později. Rozhodla jsem se pro druhou variantu. Udělám tady malou odbočku. Těsně před třetím transferem jsem se přidala do FB skupiny ohledně umělého oplodnění. Přišlo mi fajn obklopit se komunitou žen procházejícím podobným procesem a zároveň to pro mě byl zdroj informací, které jsem nemusela hledat na pochybných fórech (byť i ta skupina občas přináší pochybné příspěvky, ale s tím se musí v internetových vodách počítat). Hladina těhotenského hormonu (HCG) se tam řešila ve velkém. Porovnávaly se čísla, vyslovovaly se pochyby, jestli je to dostatečně vysoké a jestli to svědčí o prosperujícím těhotenství, nebo naopak o těhotenstvím biochemickém (biochemické těhotenství je stav, kdy dojde k oplodnění a částečnému zahnízdění embrya do dělohy. Z důvodu genetických abnormalit, imunologických příčin či špatného uhnízdění se ale embryo pustí a odchází s menstruací. Může se ukázat na testu nebo potvrdit z krve, ale skončí dříve, než je těhotenství prokázáno na ultrazvuku. Zpravidla se to děje během 4.-6. týdne těhotenství). Musím přiznat, že mě dost stresovalo vlézt se do nějaké tabulky a přemýšlet nad tím, jestli je HCG dostatečně vysoké. Rozhodla jsem se proto, že si dovolím týden žít ve sladké nevědomosti. Pokud by se jednalo o biochemické těhotenství, možná se do té doby samo projeví a dostanu zpožděně menstruaci. Navíc ani dobrá hladina HCG nezaručuje, že se embryo dobře uhnízdilo, roste a vyvíjí se mu srdíčko. 

Vydržet týden do kontroly bylo jízdou na horské dráze. Trochu se mi ulevilo, že už nemusím řešit nějaké těhotenské testy, zároveň jsem ale neměla žádnou jistotu, že jsem skutečně těhotná a vše je, jak má být. Což teda aspoň zdánlivě připomínalo ten přirozený proces, kdy to žena také dlouho neví. S přibývajícími dny jsem opouštěla myšlenku biochemického těhotenství. Nekrvácela jsem, nešpinila a sílily mi těhotenské příznaky (zejména stavy odpolední kocoviny). Nově jsem se pro změnu začala bát mimoděložního těhotenství. Občas mě píchalo v levém podbřišku. Nemám tam díkybohu vejcovod, a tak jsem si říkala, že jsem v klidu. Pak jsem si ale přečetla, že se může embryo usadit i v dutině břišní, nebo v rohu dělohu, kde také neprosperuje. Zkrátka měla jsem fakt strach a už jsem chtěla vědět, na čem jsem. Naštěstí to poměrně uteklo, a tak jsme se ve středu hned ráno vydali na kliniku. Přivítala nás moje oblíbená sestřička s tím, že se na nás moc těšila (je to zkrátka láska!). Paní doktorce jsem se svěřila, že jsem snad ještě nikdy nebyla tak nervózní jako dnes. A to už mám na klinice leccos za sebou. Nechtěla mě déle napínat, a tak se šlo na ultrazvuk. Joo, já a ultrazvuky. Víme, známe. Tohoto ultrazvuku jsem se fakt děsila extrémně, co ukáže, nebo respektive neukáže. Paní doktorka vypočítala, že jsem aktuálně 5 týdnů a 6 dní těhotná, což sedělo s výpočtem podle IVF kalkulačky, kterou jsem si zaznamenala do své aplikace Těhotenství+. V tomto stádiu těhotenství lze na ultrazvuku vidět cokoliv – narostlou sliznici, gestační váček, gestační váček s žloutkovým vakem a nebo v ideálním případě už půjde jako malá tečka vidět embryjko. 

Paní doktorka zavedla vaginální sondu a hned v zápětí hlásila: “No, krása! Hned to tady vidím. Gestační váček a v něm embryjko.” K ultrazvuku přispěchal manžel a paní doktorka nám vysvětlovala, co na něm můžeme vidět. Trochu ve mně zatrnulo, když prohlásila: “A tady nahoře ještě vidím…”, a já se vyděsila, že tam ty embrya jsou dvě, “…srdíčko!”. Neuvěřitelné! S manželem jsme se culili od ucha k uchu. Věděla jsem, že by srdíčko mohlo jít vidět, ale pořád to bylo hodně brzo a nic by se nestalo, kdyby bylo viditelné až o dva týdny později. Paní doktorka nás upozornila, že je pořád hodně brzo, ale že když je srdíčko takhle časně, je to vždy dobré znamení.  Když jsem vstávala z vyšetřovacího křesla, vtipně jsem zahlásila, že kdybych teď náhodou omdlela, tak to bude úlevou. Spadl mi opravdu velký kámen ze srdce. Vytiskla nám první fotku a zatímco jsem se oblékala, vysvětlovala manželovi, z čeho se zanedlouho začnou tvořit embryjku ručičky a nožičky a kde se bude vytvářet placenta. Byla jsem na vrcholu blaha. Měla jsem oficiálně potvrzené těhotenství, embryjko bylo tam, kde má a dokonce už mu bije srdíčko. Mohlo to být lepší? Pochybuju. 

Paní doktorka mě objednala na další kontrolu za čtrnáct dní. To bych měla začínat devátý týden (letí to strašně!). Říkala, že to za ně bude poslední kontrola a pak mě předají zpět do rukou mé paní gynekoložky. Těším se, ale v něčem bude vážně divné se s klinikou po tak dlouhé době loučit. Ještě než jsme odešli, ptala jsem se na pár otázek. Zajímala mě různá omezení – nebyla jsem si jistá, jestli se těhotenství po IVF extra liší od toho přirozeného. A dle paní doktorky to u mě není ten případ. Stále jsem se měla vyhýbat přehřátí – žádné sauny, vířivky, horké vany. Dodržovat životosprávu – vyhýbat se rizikovým potravinám (syrové maso, prošlé věci, nepasterizované mléčné výrobky, alkohol) a nedělat nic, na co jsem nebyla předtím zvyklá. Potřebovala jsem se také ověřit, zda je vážně bezpečné mít v těhotenství sex. Možná to někomu bude znít směšně, ale protože jsem otěhotněla po pěti letech a ta cesta nebyla jednoduchá, sexu jsem se vážně bála. A věděla jsem, že mi pomůže slyšet z úst lékařky, zda je to v našem případě v pořádku. Je. Samozřejmě při jakýchkoliv bolestí, špinění po sexu či jiných potížích, zase nějakou dobu abstinovat či použít kondom (sperma obsahuje prostaglandiny, které jsou někdy zodpovědné za stahy dělohy, které mohou být bolestivé). Také se používáním kondomu snižuje riziko infekce, což v prostředí, kde si zavádíte léky a permanentně je tam dost velké mokro, není přemnožení kvasinek neobvyklé. Moje poslední otázka byla na pohlaví miminka. Tím, že jsme podstoupili genetiku embryí, klinika zná pohlaví všech naších embryjek. V ČR je nelegální si vybírat dopředu embryo podle pohlaví. Výjimkou je, když je určité pohlaví nositelem nějaké genetické choroby, pak je jasné, že je potřeba zavést to druhé. Teď už jsem ale měla potvrzené těhotenství, tak mě zajímalo, jestli nám to mohou říct. A taky, že řekli! My už pohlaví miminka známe. Zatím jej tady ještě neprozradíme, ale brzy se to dozvíte. Nijak jsme se s ním totiž netajili. Paní doktorka se nás dokonce ptala, jestli to chceme napsat do nějaké obálky, což jsme oba odmítli. My už žádná překvápka nechceme, haha.

Můžu Vám zatím říct, že jsme oba s manželem čekali, že to bude pohlaví opačné. Ne že bychom ho chtěli více, ale prostě jsme to tak cítili. Když jsme ale zjistili, že je to jinak – do několika hodin si to sedlo natolik, že se těšíme neskutečně a je to přesně tak, jak to má být. Schválně si můžete do komentářů tipnout!

Od doby, kdy jsem se rozhodla otěhotnět, uplynulo už spoustu vody. Zažila jsem x po-ovulačních období, kdy jsem měla různé příznaky a říkala si, že tentokrát to už těhotenství skutečně bude. Nikdy nebylo. Stejně jsem se pozorovala (byť nechtěně) i po obou předchozích transferech a hádala, jestli se mi v břichu zavrtává miminko, nebo progesteron rozjíždí párty a blíží se menstruace. A ta vždy přišla. Stále mi přijde neuvěřitelné, že jsem poprvé v životě těhotná. Za roky čekání na miminko mám na téma prvních těhotenských příznaků odsledováno/přečteno mnoho. Proto jsem se rozhodla přidat svoji špetku do mlýna. Vím, že to všichni víte, ale opakování je matka moudrosti – každé tělo je jiné a každá žena zažívá těhotenství jinak. To, že já některé příznaky měla, neznamená, že je musíte mít taky. Zároveň jestli je máte, také to nemusí znamenat, že jste těhotná. PMS a těhotenství se v počátku projevují dost podobně. 

První signál, že se s mým tělem děje něco neobvyklého, přišel už snad třetí den po transferu, což je extrémně brzo a dost možná to s těhotenstvím nesouviselo. Každopádně můj radar zbystřil. Prvně se mi vyhodil koutek – ten se mi vyhodil i předešlý měsíc a přečetla jsem si to tak, že se mi mění hormonální hladiny v těle. O den později se mi ke koutku přidalo ječné zrno, a to už mi bylo vážně divné. Stejně jako koutek může být příčinou ječného zrna hormonální nerovnováha (např. v  raném těhotenství). Smála jsem se, že doufám, že tam to miminko je, protože se mi to po žádném transferu nikdy nestalo. Což ale není úplně relevantní, protože předchozí pokusy jsem měla tělo prožrané endometriózou, a tak jsem se neměla o co úplně opřít. Občas mě píchlo v břiše – tomu jsem ale nepřikládala ŽÁDNOU váhu, protože píchání v břiše jsem měla už milionkrát.

Pátý den ráno jsem se probudila a v minutě jsem se rozhodla, že si udělám těhotenský test. Nejsem fanda těhotenských testů. Po žádném transferu jsem netestovala dříve než 11. den, a to jen kvůli toho, že jsem špinila/krvácela a z další nejistoty bych se zbláznila. Testovat takhle brzy po transferu je naprosté bláznovství. A) V případě negativního výsledku to o ničem nevypovídá, protože v této době tělo vylučuje zatím malé množství těhotenského hormonu (HCG), který se na testu ještě nemusí ukázat. B) V případě pozitivního výsledku jsem si taky být jistá ještě nemohla. Protože můj transfer proběhl v přirozeném cyklu, dostala jsem na vyvolání ovulace injekci, která obsahuje těhotenský hormon. Ačkoliv příbalové letáky píšou, že do deseti dnů by měla injekce z těla vyprchat, ve vzácných případech se může držet déle. Já byla aktuálně na dvanácti dnech od injekce. Ale zpět k onomu ránu. Test jsem si udělala a než jsem si vyčistila zuby, věděla jsem, že bude pozitivní. Byl. Objevil se velmi slaboučký náznak čárky, ale byl tam! V ten den jsem přečetla snad všechny informace o tom, jak dlouho se drží injekce HCG v těle, nicméně moc chytrá jsem z toho nebyla. Protože jsem nikdy testem neověřovala, jak dlouho u mě trvá, než těhotenský hormon z těla vyprchá, byla to sázka do loterie, jestli je to první signál otěhotnění, nebo dozvuk léků. Byl to ale první pozitivní test, který mi kdy v životě vyšel a já si z celého srdce přála, aby nebyl falešný.

I když jsem si říkala, že další dny testovat nebudu – nevydržela jsem to ani omylem. No jo, svažte mě do kozelce…Týden po transferu jsem už věděla, že jsem skutečně těhotná. V ten den mi taky bylo poprvé fakt zle. Nevím, jestli to můžu připsat těhotenství, nebo tomu velkému mixu emocí, který jsem zažívala. Půlku srnčího guláše jsem spláchla do záchodu, protože mi ta zvěřina neskutečně smrděla (já miluju zvěřinu!). V kavárně jsem měla problém sníst dort (což se stává přesně..nikdy). Celý den jsem měla žaludek jako na vodě a nebylo mi vůbec dobře. Další den se to trochu zlepšilo. Nějaké extra příznaky jsem necítila. Občas mě bolel podbřišek a tahalo mě u stydké kosti. Měla jsem návaly tepla a trochu se mi točila hlava (takhle ale reaguju běžně na užívání Utrogestanu). S návalem tepla se také pojilo, že jsem dost často hřála a červenala v obličeji (v těhotenství se drží zvýšená bazální teplota, tak možná proto). Taky jsem začala dost krkat, což mi není vůbec vlastní, a žaludek mi po každém jídle a pití vydával šílené zvuky. 

Devátý den po transferu mě poměrně bolelo břicho. Různě mě tam tahalo a píchalo a já se při každé návštěvě záchodu děsila, že začnu menstruovat/špinit. Protože jsem po operaci dostala menstruaci jen jednou, a to po dvou měsících, vůbec jsem nevěděla, jak dlouhý je teď můj menstruační cyklus. A tak jsem po obědě zjistila, že skutečně špiním. Sice velmi málo, ale jo. Projela mnou vlna paniky. Najednou jsem začala pochybovat, jestli jsem si to celé nevyfabulovala, protože test jsem si dělala předevčírem a další jsme chtěli doma zopakovat až za pár dní. Uvědomila jsem si, že i u předchozích dvou pokusů jsem začala v podobné době špinit, což poté přešlo do menstruace. Horko těžko jsem odkonzultovala s poslední klientkou a pak jsem se totálně rozložila. Rozhodla jsem se, že si doma udělám test. Do rána bych nejistotou nevydržela. Sice to bude z odpolední moči a nemusí být průkazný, ale možná náznak odpovědi dostaneme. Mísily se ve mně pocity. Měla jsem strach jako blázen, zároveň jsem pořád někde hluboko v sobě věřila, že jsem stále těhotná. A taky, že byla. Odpoledne, neodpoledne – vykoukla na mě snad za minutu mnohem silnější čárka než dva dny zpátky. Miminko tam stále bylo. S úlevou jsem i zjistila, že už nešpiním a přestalo mě bolet břicho. Dala jsem si klidovější režim a obrnila se tím, že pokud bych znovu špinila, tak to zkonzultuju s klinikou. Dobrou zprávou je, že to už se díkybohu nestalo. Poslední test jsem si dělala třináct dnů po transferu a odměnou mi byl test, který už víc pozitivní být nemohl. 

Co mě překvapilo, byla velmi mírná bolest prsou. Já téměř na každou hormonální změnu reaguju velkou bolestivostí právě v prsou (Edit: to jsem netušila, že o pár dní později budu mít pocit, že mi prsa explodují). Tentokrát jsem je cítila, ale ne jako bolest a hlavně mi to začalo až snad týden po transferu. Častější návštěvy záchodu a zesílený čich mívám před menstruací normálně, a tak to připisuju progesteronu. Měla jsem i výkyvy nálad, což ale připisuju hlavně tomu, jak náročné to období čekání je. Hezkou ilustrací může být, že jsem si šla vybírat do optiky svoje první brýle. S manželem jsme byli domluveni, že si zavoláme přes FaceTime a pomůže mi nějaké vybrat. Realita ale byla taková, že optika byla narvaná lidmi a mě se hned po minutě ujala paní optička, která mi s výběrem pomáhala. Zkrátka naprosto špatné podmínky pro to, abych vytáhla mobil a započala videohovor s mým mužem. Brýle jsem si vybrala, už jsem je měla naměřené a když jsem čekala, až bude volná paní u pokladny, zavolala jsem v nich manželovi. Jeho reakce nebyla příliš nadšená, každopádně jsem to už nechtěla měnit. Brýle jsem zaplatila a jela domů. Doma jsem propukla v hysterický pláč, jak jsem si koupila ohyzdné brýle a že se v nich nebudu moct nikomu ukázat a že jsem za ně dala tolik peněz a je to všechno k ho*nu. Manžel koukal s otevřenou pusou a bil se imaginárně do hlavy, že vůbec něco říkal. Já se sice umím občas rozložit, ale že by mě takhle měly rozbrečet brýle – tomu jsem nerozuměla ani já. No, miminko – koukám na Tebe, protože to jde nejspíš za Tebou. 

Když to shrnu, tak pár příznaků se u mě objevilo, ale nevědět, že jsem těhotná, mohla bych je klidně připsat i premenstruačnímu syndromu. Co ale bylo tentokrát jiné, tak to byl pocit. Jak jsem vždy četla, že maminky poznaly těhotenství podle intuice, tak jsem si říkala, že si to nedovedu představit. Měla jsem opačnou zkušenost, kdy jsem naopak v předchozích pokusech věděla, že těhotná nejsem. Skutečně potvrzuju, že opravdu jsem věděla. A je to ten nejbáječnější pocit na světě…A jaké byly Vaše brzké těhotenské příznaky? Ať už po transferu, inseminaci či přirozeném početí – podělte se do komentářů.

Moc k tomu není co dodat…zázraky se DĚJÍ! Posílám k tomu do světa různý mišmaš za poslední týdny. Jen pro aktuální informaci – den po vydání tohoto článku začínám 18. týden těhotenství (končím 4. měsíc; ty počty jsou celkem věda). Je fér říct, že blog se tímto trochu mění na „těhotenský“ a naprosto pochopím, že jej někdo přestane číst a sledovat. Téma neplodnosti ale stále neopouštím – i nadále pokračují podpůrné skupiny. Snad se nám povede přes prázdniny alespoň jednou setkat. Navíc moje pětiletá zkušenost se do mého prožívání těhotenství různě odráží, a tak tady s námi podpráhově stále bude. Přesto s otevřeným srdcem říkám, že je mi nesmírnou ctí zažívat plodné období.

Dnešním oznámením bych chtěla i vysvětlit svoji nečinnost podcastovou a že jsem se nestihla dostat k Vašim příběhům. Zcela jsem přišla o energii a potřebovala jsem dost času celé své zázračné těhotenství přijmout a zprocesovat. Na blogu budu opět každý týden – článků v šuplíků mám dost. Podcast se mi snad podaří obnovit během letních prázdnin. Nic neslibuju, žiju zkrátka přítomností a ono se samo ukáže, na co kapacitu mám a na co už ne. Tak se mnou buďte, prosím, trpěliví.

Díky za to, že už tady spolu třetí rok spolubýváme a ve 119. článku spolu můžeme oslavit, že naděje umírá poslední. Hodně se teď dojímám, když to píšu – hormony jsou zkrátka věc!

Před rokem jsem psala článek s názvem “Kamera, klapka, transfer potřetí!”. Ačkoliv to odkazovalo na to, že mi první transfer dvakrát odložila rektoskopie a covid, trochu jsem si dopředu předpověděla, že budou minimálně tři. Zajímavé je, že od druhého pokusu uplynul téměř přesně rok. Loni jsme si pro embryjko šli 16. března, letos 21. března. V kalendáři jsem si poznačila, že si jdeme pro Světlušku, byť jsem si nebyla jistá, jakou přezdívku miminko číslo tři dostane. Den před transferem jsem si ze zvědavosti zadala, kdy bych v případě úspěchu rodila. Vyšlo to na manželovy 31. narozeniny. Poslala jsem mu to, že to je jasné znamení a že to musí klapnout!

Doma jsme se hodně těšili. Podařilo se nám oběma kalendáře sladit tak, abychom zvládli nutné pracovní povinnosti a mohli na transfer opět společně. Ačkoliv jsem původně nechtěla celý den pracovat, nakonec jsem kývla na dvě online terapie – jednu před a druhou po transferu. Nějak jsem cítila, že mi to alespoň zkrátí čekání. Hezky jsem se vyspala, ráno si ještě dala protahovací jógu (nebyla jsem si jistá, jestli budu v dvoutýdenním čekání cvičit, nebo raději ne), udělala si královskou snídani, odkonzultovala a na jednu jsme jeli na kliniku. Celé ráno jsem se modlila, ať mi nezavolají, že to embryjko nezvládlo. Naštěstí zvládlo! 

Na klinice vládla pohoda. Věděla jsem, že sestřička s paní doktorkou přijely speciálně kvůli mě, protože se musel dodržet přesný čas transferu od aplikace Ovitrelle. Díky vyšetření Endometrio vím, že moje ideální implantační okénko je o 12 hodin posunuto oproti průměru. S manželem jsme během čekání plánovali, kam si zajdeme na oběd, a já se z toho v duchu snažila nedělat takovou vědu. Přece jen to byl můj třetí pokus. Měla jsem od něj určitá očekávání, i když jsem se snažila stát nohama pevně na zemi – že je to zkrátka buď, a nebo. Zároveň jsem si znovu uvědomila, jak se cítím na klinice dobře a jak neskutečně důvěřuju svojí paní doktorce a sestřičce, která je mým oblíbencem. Manžel si ze mě utahoval, že to jsou moje kámošky. Jako kámošky jsem je nebrala, ale poměrně blízký vztah jsem si s nimi vybudovala. 

Samotný transfer šel jako po másle. Opět jsme vyfasovali operační mundur – já sukýnku, manžel oblek a šlo se na věc. Močový měchýř naplněn tak akorát, dostala jsem pochvalu, že na ultrazvuku vše vypadá jako podle učebnice. Tak aspoň něco, s ultrazvuky běžně nekamarádím. Paní doktorka byla velmi šikovná v zavedení katetru, necítila jsem nic a pak už jsme s manželem ruku v ruce sledovali, jak naše embryjko putuje do dělohy (respektive kontrastní látka, která byla na monitoru viditelná). A byla jsem těhotná! Potřetí. Asi patnáct minut jsem si poležela, společně jsme zážitek vstřebali a pak už jsem si šla jen vyzvednout zprávu a těhotenský test. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsme odcházeli. Na recepci byla paní doktorka, sestřička, paní recepční a ještě dvě další pracovnice a všechny nám přály hodně štěstí. Neskutečně mě to dojímalo a nepřipadala jsem si jako další zákazník, ale jako součást reprokomunity (dost tomu napomáhá, že si mě už všichni po roce a půl pamatují). 

Transfer jako takový byl téměř na chlup stejný jako předchozí pokusy. Během dvoutýdenního čekání jsem si ale do poznámek zapisovala, v čem mi přijde číslo tři jiné. V prvé řadě jsem si poprvé dokázala představit, že otěhotním. Představovala jsem si první ultrazvuk, jak se rozloučíme s klinikou, jak to oznamujeme rodičům, jak mi roste bříško. Možná je to zvláštní, ale pro mě to vždy předtím bylo tak moc abstraktní, že krom pozitivního těhotenského testu jsem si nezvládla představit nic. O spojení se svoji dělohou jsem psala už v předchozím článku a hodně mi pomáhalo si představovat, že je to opravdu rozkvetlá louka, na které se má embryjko moc hezky. Hodně jsem vizualizovala i embryjko. Představovala jsem si jej jako malou válečnici z jedné mobilní hry, co hrával můj manžel. V ruce má sekyrku a pěkně si tam prosekává svoje místo, aby se mohla zabydlet (jo, je to trochu kontrast oproti rozkvetlé louce, uznávám, ale fungovalo oboje!). Hodně jsem si i uvědomovala, že to opravdu nemůžu nijak ovlivnit. V prvních dnech jsem sledovala různá videa ohledně implantace, jak jí napomoct atd. Dost mě uklidnilo, že je to opravdu zázrak a že neexistuje nic, čím bych to mohla pokazit. Taky mi hodně pomohla rozprava s kamarádem, který si také prochází IVF. Že se k tomu snaží přistupovat tak, že některé páry jsou úspěšné až na několikátý pokus. Touto optikou nebyl pokus č. 3 až tak děsivý. A v poslední řadě jsem si naprosto povolila se stresovat. Absolvovala jsem během prvního týdne po transferu jeden telefonát, který mě dost vyvedl z míry. Prvně jsem se vyděsila, že se přeci nesmím stresovat. Pak jsem ale miminku řekla, že jestli ve mně někdy chce přežít, tak to musí dát i s občasnou mírou stresu. Že to jsem prostě já a rozhodně se devět měsíců nezvládnu někdy nestresovat. 

Jestli to bylo do třetice všeho dobrého, nebo zlého – tak o tom už příště! 

Jsem zpátky. Pauza nebyla tak kreativní, jak jsem si myslela. Nicméně pranýřovat se za to nebudu – je to tak, jak to je a zřejmě to zrovna takto bylo potřeba. Pár z Vás se mi ozvalo, že by rádo sdílelo svou cestu k miminku. Ženy, vím o Vás, myslím na Vás a Váš čas přijde. Cítím ale, že teď tady na blogu potřebuju pár střed věnovat updatu, kam se naše cesta posouvá a jestli…

Naposledy jsem s Vámi sdílela lednovou frustraci z odloženého transferu. Paní primářkou mi bylo tehdy řečeno, že menstruace by měla přijít nejdříve za čtyři týdny, tzn. ke konci února. Nabrala mi ještě pro jistotu krev na ověření hladiny hormonů štítné žlázy a prolaktinu, které se vrátily v normě. Uf! Byť jsem tomu původně chtěla nechat volný průběh, že si ten cyklus nebudu nijak monitorovat a počkám, až přijde menstruace, nakonec to dopadlo jinak. Koupila jsem si znovu papírové ovulační testy s tím, že si jej čas od času udělám, abych věděla, jestli se tělo konečně probouzí. Plán skvělý, výsledek ale mizerný…ovulační testy byly téměř sněhobílé. 

Rozhodla jsem se, že zatím to nebudu nijak řešit. V první půlce března mě čekal terapeutický výcvik, a tak jsem si dala deadline, že pokud to do té doby nedostanu, zavolám na kliniku a zřejmě budeme muset menstruaci uměle vyvolat. Ach jo. To jsme taky mohli udělat hned v lednu, že jo. Končil únor, začal březen a já si jeden večer všimla, že mě všechno dojímá a začíná mě bolet vnitřní strana stehen. Že by se blížila menstruace? Ale to je blbost, když jsem neměla žádnou ovulaci. Nicméně za dva dny odpoledne mě překvapilo, že začínám slabě krvácet. Říkala jsem si, že se to beztak zas bude dlouho rozjíždět a pravou menstruaci dostanu až bůhvíkdy. Opak byl pravdou. Za hodinu jsem si musela zandat kalíšek. Bolesti nulové, a tak jsem pořád odmítala věřit tomu, že je to ono. Druhý den ráno jsem vstala, opět bez jakékoliv bolesti/tlaku/nekomfortu s tím, že jsem měla pravdu a včera to byl falešný poplach. Ani náhodou. Snad poprvé v životě se mi rozjela menstruace hned, bez jakéhokoliv špinění, přerušovaného krvácení a hlavně bez bolesti. Kompletně. Za pět dní jsem nepotřebovala ani nahřívací polštář a v den “mého nejhoršího utrpení, když jsem měla ještě endo” jsem byla celý den na rodinné oslavě, aniž bych ve svém těle jakkoliv cítila, že menstruuju. Zázrak. Znovu jsem v duchu poděkovala celému operačnímu týmu, že mi vážně zlepšili život. Kdo to nezažil, nepochopí. A taky jsem se začala těšit, že menstruace může být dobrým znamením, že se blíží setkání s embryjkem číslo tři. 

Ještě než se konala klasická kontrola na klinice dvanáctý den mého menstruačního cyklu, jela jsem na výcvik. Budu tady opět sdílet něco, co je trochu mimo mou komfortní zónu a nese to s sebou pro mě určitou míru studu. Zároveň vnímám jako důležité, aby to zaznělo. Jeden večer jsme v rámci oddychu měli ochutnávku “ectactic tance” – intuitivního tance. Protože tancuju ráda, moc mě to bavilo. A protože jsme většina z nás tancovala se zavřenýma očima, dovolilo mi to se více uvolnit. A po dlouhé době, možná poprvé v životě, jsem cítila svoji dělohu. Připadám si v něčem jako ezožínka, když to píšu, ale tenhle zážitek byl pro mě hodně důležitý. Protože mně bylo s mou dělohou dobře. Ne jako doposud, že jsem o ní věděla jen díky endo a bolavé menstruaci. Najednou mi došlo, že se snažím pět let otěhotnět a naprosto opomíjím místo, kde se zázraky otěhotnění dějí. Že to místo ignoruju, necítím, jsem od něj odpojená. Dostala jsem chuť to změnit. A tak jsem si v rámci jedné terapeutické práce vizualizovala svoji dělohu jako kvetoucí louku plnou kopretin. Bylo to v něčem symbolické, protože po dlouhé rekonvalescenci a umělém přechodu jsem měla pocit, jako bych se konečně začala probouzet z dlouhého zimního spánku. 

Den po návratu mě čekala kontrola na klinice. Byla jsem nervózní, ale uklidňovala jsem se, že březnová menstruace je snad signálem, že můžeme dostat zelenou. Ani jsme se nezdržovaly s paní doktorkou “small talkem” a šlo se vyšetřovat. A světe div se, rozkvetla mi zřejmě nejen děloha. Dvanáctý den cyklu byla moje sliznice na dvanácti centrimetrech (to se nestalo nikdy!) a na pravém vaječníku se pyšnil krásný osmnáctimiletrový folikul. Nejraději bych dala paní doktorce a sestřičce pusu. Bylo jasné, že injekci na vyvolání ovulace dostanu hned, protože nejpozději zítra bych zřejmě ovulovala přirozeně. Což je podle mě extra brzo na moje poměry, ale protože už nemám endo, tak vůbec nevím, jak moje tělo funguje. Očividně jinak. Transfer jsme naplánovaly o šest dní později s téměr totožnou přípravou jako předchozí pokusy – tzn. užívání progesteronu (Utrogestanu). Tentokrát jsem ještě k tomu dostala tabletky Anopyrinu, které by měly působit jako prevence předčasných potratů, například kdyby se začala odlučovat placenta (má to souvislost s genetikou, ale vůbec jsem si nezapamatovala jakou). Na závěr jsme ještě probraly, jestli dávat EmbryoGlue. Já jsem původně byla proti. O EmbryoGlue jsem psala už v tomto článku a protože některé kliniky jej považují za zbytečné, vůbec jsem o něm původně neuvažovala. Ptala jsem se ale na názor své lékařky. Ta rozhodnutí nechala na mě. Říkala ale, že s ním pozitivní zkušenost má a že je na zvážení, jestli v době, kdy je moje tělo nejvíc připravené, (navíc na nás čekal transfer embryjka špičkové kvality), to nepodpořit co nejvíce to jde. Rozhodla jsem se, že tomu ještě jednou šanci dám, ale další transfer už budou bez. Důvodem byla také finanční náročnost. Po novém roce se ceny na klinice zvedly – transfer teď vyšel na 11 500,- a s EmbryoGlue to bylo o 6000,- více. Představa, že za každý potenciální transfer dáme 17500,- a třeba z toho žádné mimino neklapne, tak mě asi trefí šlak. Každopádně jednou to zkusíme! 

Odcházela jsem euforická. Vůbec jsem nečekala, že bych přišla na kliniku a hned odešla s termínem transferu a léky v kabelce. Začínala jsem být optimistická, že by se na nás konečně mohlo usmát štěstí. Termín transferu vyšel na první jarní den, 21.3., a mně ta jarní symbolika přišla velmi silná – v mém těle jsem cítila jaro a ve dni oficiálního jara přivítáme na palubě miminko číslo tři. Stále v nás přetrvávalo rozhodnutí nikomu o transferu neříct a já do toho šla s vědomím, že dokud to půjde, chci pracovat. Trochu jsem se bála, že kdybych si dala dvoutýdenní volno, žila bych v těhotenské tematice na internetu 24/7. Což už vím, že není žádná výhra…

Tak si držíme palce a embryjko číslo tři – moc se na Tebe těšíme!

Poslední červnovou neděli společně strávíme s naší online skupinkou. Můžete se na ní těšit tradičně v neděli, 25. 6. 2023, od 18.30 do 20.30. Tentokrát téma dopředu nemáme, takže jsme otevřeny čemukoliv. Bude také prostor na sdílení čehokoliv, čím aktuálně procházíte. Přihlásit se můžete klasicky přes FORMULÁŘ.

Brzy naviděnou ❤

J.

Trochu na last minute jsme s holkama odhlasovaly termín 3. online setkání podpůrné skupiny, a to už tuto neděli 14. 5. 2023 od 18.30-20.30. Rády bychom tentokrát sdílely své zkušenosti na téma: alternativní způsoby léčby neplodnosti. Možná se ale dostaneme i do témat jiných. Pokud máte zájem se skupiny zúčastnit, přihlašte se, prosím, přes následující FORMULÁŘ:

Budu se moc těšit na známé, ale i neznáme tváře ❤

Chci Vás moc pozvat na druhé online setkání naší podpůrné skupiny pro ženy bojující s neplodností. Potkáme se v neděli 23. 4. 2023 od 18.30 do 20.30 na platformě ZOOM. Pokud máte zájem, prosím, přihlaste se přes tento FORMULÁŘ.