105. POMALÝ NÁVRAT K IVF

Dlouho jsem Vám nedala žádný konkrétní update, jak to vypadá s návratem na reprokliniku a potenciálním transferem číslo 3. Důvodem bylo, že ani my sami jsme v tom neměli nějaký čas jasno. Po poslední kontrole na endoporadně (konec října 22) byl stanovený léčebný postup takto – 3 měsíce užívání Dipherelinu (injekce navozující umělý přechod) a na začátku ledna kontrola. Když vše bude zhojené a bez komplikací, můžeme se vrátit do procesu umělého oplodnění. Z počátku mě to naštvalo, ale říkala jsem si oka, čtvrt roku je nic a pak se během ledna uskuteční transfer. Považovala jsem to za pěknou symboliku, když náš první proběhl právě v lednu minulého roku. Ale víte, jak to je – Jana míní a realita je jinde.

Ještě v říjnu jsme se na poradně s paní doktorkou domluvily, že už si během prosince můžu začít domlouvat s klinikou na dalším postupu. Nelenila jsem a ještě před Vánoci jsem se telefonicky spojila se svojí IVF doktorkou. A tady nastal první zádrhel. Moje představa – skončí přechod, na klinice mě nestimulují a šup do dvou týdnů mi zavedou embryjko. CHYBA! Paní doktorka mi doporučila, že úplně nejlepší by bylo, aby transfer proběhl v přirozeném cyklu. Zaplatili jsme si čtyřicet tisíc za vyšetření EndoMetrio, které odhalilo, kdy je moje sliznice nejvíc receptivní. Ale v přirozeném cyklu. Ve stimulovaném by tomu mohlo být jinak. Zároveň mi dodala argument, že v přirozeném cyklu studie udávají největší úspěšnost. Na rovinu jsem jí řekla, že se bojím přirozený cyklus pustit. Co když se s první menstruací endo vrátí? Naprosto mě chápala, ale říkala, že v ideálním případě bych vůbec pravou menstruaci mít nemusela, kdyby se transfer povedl. Což mě trochu uklidnilo. Nicméně ne dost. Do lednové kontroly jsem netušila, co za injekce mi píchali. Léky na bázi umělého přechodu z těla vyprchají během 1-3 měsíců. Další komplikace. Oka, transfer v přirozeném cyklu? Fajn. Jenže co když se mi vrátí přirozený cyklus až v březnu/dubnu? Výhodou by bylo, že kdybych neovulovala, tak bych nemenstruovala a riziko návratu endo by bylo malé. Jenže – znamenalo by to, chodit co týden na kliniku kontrolovat, jestli se něco rozjíždí? Prakticky jsem si to nedovedla představit, co by se dělo, kdyby se tělo nenahodilo. A dost mě to zúzkostnilo. Domluvily jsme se, že až budu po lednové kontrole, zeptám se na užívaný lék, nechám si napsat zprávu s doporučením pro IVF, paní doktorce to naskanuju a pak si řekneme, co bude dál.

Lednová kontrola proběhla hladce. Stále bez endometriózy, hezky zahojená a vaginální ultrazvuk už mi nevadil ani trochu. Zkontrolovaly se i ledviny – až rok po operaci může hrozit fibróza, když se operovalo kolem měchýře a na močovodu. Všechno dobré a my dostali propustku! Injekce by z mého těla měla vyprchat během měsíce, poté můžu vysadit antikoncepci a můžeme se připravovat na další transfer. Za doktorku na endoporadně bylo v pořádku buď počkat na obnovení přirozeného cyklu, nebo tělu trochu hormonálně dopomoct a nastimulovat. Zprávu z nemocnice jsem hned naskakovala doktorce na kliniku a čekala na její verdikt. Ten přišel hned v zápětí. S postupem souhlasila, stále přikloněna k tomu, ať zkusíme alespoň jeden měsíc počkat na ten přirozený cyklus. Až dostanu menstruaci, mám se 10.-12. den cyklu objednat na kliniku. Ultrazvukem se podívá, jak to vypadá a pokud by se tělo samo nenahodilo, domluvíme se, jak postupovat dále. Protože už jsem počáteční zklamání strávila, s postupem jsem se ztotožnila. Teď už nezbývalo nic jiného, než počkat. Ještě před příchodem menstruace (teda krvácením ze spádu, ať jsem přesná, po užívání antikoncepce se o menstruaci mluvit nedá) jsem zapátrala, co bych pro své tělo mohla udělat, abych mu k “probuzení ze zimního spánku” pomohla. A pak mě to břinklo! Hormonální jóga.

Po zjištění endo jsem hormonálku necvičila, protože se to příliš nedoporučuje. Nebo takhle – není úplně prokázáno, jestli ma na endo dobrý, či špatný vliv. Já cvičila hormonálku jen jednou před transferem, abych tělo nakopla. Povedlo se. I když nevím, jestli to lze přičítat józe, nebo zkrátka přírodě, která se trochu opozdila. Teď jsem byla kompletně bez endometriózy a nutně jsem potřebovala probudit svoji přirozenou produkci hormonů. Na to se hormonální jóga hodí báječně. Ještě jsem si to ověřila se svoji bývalou lektorkou kurzu, se kterou jsme si hned volaly a dostala zelenou i od ní. Říkala mi, že věří, že se miminko brzy zadaří, že zním velmi pozitivně a vyrovnaně. To mě moc potěšilo, i když sama vím, že to rozpoložení se může velmi brzy proměnit. Hormonální jóga není nijak náročná – je to sestava cviků, která je doplněna speciálním dechem (Bhastrika – rychlé stlačování břišní stěny) a cirkulací energie (ke konkrétním orgánům, které produkují hormony prospěšné pro reprodukční systém). Musím říct, že nehledě na to, jestli to k probuzení těla bude stačit, psychicky i fyzicky mi to dělá fakt dobře. A to je dobrý “deal”. Ve skříni mám ještě v zásobě tinkturu z kontryhele a červeného jetele (dostala jsem to jako dárek od kolegyně) – ta by měla podpořit růst děložní sliznice, která je pro transfer velmi důležitá. Prvně ale zkusím jógu a když to nepomůže, tak jdu do bylinek. 

A v jakém jsem rozpoložení před “bojem”? Mísí se ve mně různé pocity. Na jednu stranu mám velkou radost. Radost, že se vše dobře zahojilo, že můžu vysadit všechny hormony a že na chvíli bude moje tělo zase jen moje. Objevuje se ve mně i bojovnice. Bojovnice ve smyslu, že opět chci udělat maximum pro to, aby moje tělo bylo připraveno otěhotnět. Ten boj jsem započala už dávno.  Už připouštím i tu variantu, že jednou z něj odejdu poražená, ale se vztyčenou hlavou. Ale teď je tady nová etapa. Po operaci. Bez endo. Připravená. A jdu do toho. Přináší to ale i negativní emoce. Strach. Obrovský. Jak to dopadne, jak to budu zvládat, jak se poperu s nejistotami, s čekáním, případným neúspěchem. Vím, že to zvládnu. Ale že bych se do toho dobrovolně hrnula, to říct nemůžu. Taky jsem netrpělivá. Nejraději bych přeskočila čas, abych dostala menstruaci, konečně šla na kliniku a vědělo se, kdy se potkáme s naším embryjkem číslo tři. Také pořád řešíme, jak a jestli budeme sdílet v reálnem čase, že jsme opět v procesu. A vypadá to, že spíše nebudeme. Což jsem na blogu dělala už i u předchozích pokusů, ale teď to asi uděláme i s blízkým okolím. Každopádně pokud by se transfer hned neuskutečnil a muselo by se počkat, zřejmě Vám o tom budu chtít říct. Protože sdílení je forma terapie. A já ji někdy potřebuju jako sůl.

P.S. Kopíruju sem ještě svoji výzvu z FB:

Milé bojovnice s neplodností! Už nějakou dobu přemýšlím, jak se s Vámi propojit více než jen jednostranným kanálem skrze články a podcast. A napadlo mě něco na bázi online podpůrné skupiny, kde bychom se mohly potkat, posdílet naše příběhy, vyměnit si zkušenosti, ptát se, co nás zamane a hlavně se vzájemně podpořit, protože jak už jsem psala víckrát – neplodnost je někdy dost osamělý byznys. Čas a formát případně upřesním, ale nejdřív bych potřebovala vědět, jestli byste vůbec o něco takového stály. Pokud ano, tak se mi, prosím, ozvěte buď do komentáře, nebo přes zprávu na Messengeru (godotovský mail mi někdo zablokoval). A jestli máte ve svém okolí někoho, kdo mě nesleduje a mohla by mu skupinová podpora přijít vhod, budu ráda za předání informace.