104. CO O MNĚ MOŽNÁ NEVÍTE…

Mám pocit, že se tady na blogu často pouštím do poměrně hlubokých věcí. To, že neplodnost a věcí s ní související nejsou žádná sranda, je známý fakt. Sdílím tady o sobě spoustu citlivého, ale dnes mám chuť to trochu odlehčit a sdílet i něco jiného. S kým se znám osobně, tak možná tolik překvapen nebude. Každopádně jak jsem psala minule, chci být víc než jen holka s endo bojující proti neplodnosti. Proto jsem o sobě sepsala pár věcí, které se na blogu (zřejmě) neobjevily…

• Psycholožkou jsem nechtěla být odjakživa. Do svých 22 let jsem byla přesvědčena, že budu novinářkou. Pracovala jsem rok při škole v Moravskoslezském Deníku a mám bakaláře z žurnalistiky (společně s psychologií, kterou jsem brala jako okrajovou). Pak jsem odjela na půl roku do Norska, nějak se mi hodnoty popřehazovaly a magistra už jsem dokončila pouze na psychologii. Nelituju, svoji práci mám z celého srdce ráda. I když i v rámci psychologie se mé sny mění. Z původního plánu dělat párovou terapii sešlo. Teď sbírám zkušenosti se všemi věkovými skupinami a v budoucnu bych ráda terapeuticky pracovala s ženami v otázkách ženského zdraví a sexuality. 
• Sexualita je v lecčem moje srdcovka. O sexu mluvím otevřeně nejen v partnerství, ale i na veřejnosti. Občas jsem se dostala do situací, kdy někomu vadilo, že o sexu mluvím příliš. Kdysi mě to trápilo, ale teď si uvědomuju, kolik tabu ohledně sexu pořád existuje a že moje otevřenost nemusí korespondovat s otevřeností někoho jiného. Mimochodem, na výšce jsme s holkama chvíli tvořily online časopis a můj první článek se jmenoval: “Mám doma vibrátor a nestydím se za to”. O dvanáct let později – stále se za to nestydím! 
• V době dospívání mě velmi trápilo, jak vypadám “tam dole” (ano, o sexu se stydět mluvit nestydím, ale stále jsem neobjevila slovo pro ženské genitálie, které by se mi líbilo. Vagína ani vulva to není. A ano vím, že vagína je součástí vulvy.) Měla jsem pocit, že jsem asymetrická a chtěla jsem v dospělosti podstoupit labioplastiku. Jsem ráda, že jsem to neudělala a dnes už mě to netrápí ani trochu. V tomto ohledu bych chtěla velmi ocenit projekt Honzy Grumla (Slakinglizard) Prsa-Vulva. Ženy mu posílaly fotografie těchto partií i s příběhem, jak svoje prsa a vulvu vnímají, Honza je nakreslil a zveřejnil. Dokonce mu vyšla i knížka. Kdo nesleduje, doporučuju na Instagramu. Mně samotné to s přijetím dost pomohlo. 
• I přes to, že mi táhne na 32, mám v sobě pořád malou holku. Ráda vymýšlím kraviny a baví mě hrát deskovky. Jsem velký fanoušek Harryho Pottera a taky…Pokémonů. Pokémoni byli má srdeční záležitost po celé dětství – sbírání samolepek, sledování seriálu, hraní karet nebo hry na GameBoyi. Dlouho jsme s mým mužem hrávali PokémonGo a v jedné části Ostravy jezdili pořád dokola, abychom chytili Mr.Mime. Hraní PokémonGo bylo součástí i našeho svatebního slibu a na titulní píseň ze seriálu jsme to na svatbě řádně rozjeli. 
• Mám fobii ze zvracení – když jsem byla malá, ptala jsem se před každým jídlem mámy, jestli mi z něj nebude špatně. Naštěstí zvracím minimálně. Nenávidím pecky a nejím žádné ovoce, které je obsahuje (hlavně peckovice, nevadí mi bobule, zrníčka v jahodách, jablka a hrušky jsou taky oka). Když jsem byla malá, pozvracela jsem se z pecky v čaji. Očividně to ve mně zanechalo hlubokou stopu. Strašně se bojím hadů, protože jsem jednou viděla film Hadi v letadle. Od té doby se mi občas zdávají sny, že mě koušou hadi do rukou. 
• Miluju jídlo. Ve velkém. S mým mužem rádi jezdíme na degustační meníčka a jsme schopni utratit za jídlo spoustu peněz. Ačkoliv si na dobré jídlo potrpím, jsem vděčný strávník. Nejím ryby (jen občas v restauraci a na Vánoce), nemusím maso s kostmi, ovoce s peckou je zapovězené a moc nedám ani játrům. Jinak mám ráda vše. Jo a ještě mám alergii na krevety a zřejmě i na další mořské plody. Myslím si o sobě, že obstojně vařím a peču, viděla jsem všechny série amerického a českého Masterchefa, cooking show na Netflixu a šest let jsem si předplácela Apetit. Jídlo je láska!
• Před osmi lety jsem měla svůj první (a naštěstí poslední) záchvat paniky. V noci mi několik hodin bušilo srdce tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Mravenčily mi prsty a měla jsem pocit, že v nich nemám cit. Bylo to pár dní po tom, co mi umřel táta. Panická ataka pro mě byla signálem začít chodit na terapii. V ní jsem s různými přestávkami už osm let a rozhodně mám za sebou víc než stovku odchozených hodin. Terapie mi změnila život. Od mala jsem byla hodně úzkostná, což se smrtí mého tatínka vygradovalo. Úzkost mě doprovází stále, ale už s ní umím pracovat.
• Bývala jsem šprt a zpětně jsem na to dost hrdá. Číst jsem se naučila v pěti a když jsem byla na zápise do 1. třídy vesnické malotřídky, měla jsem za úkol říct barvu a číslo na kartičce. Očividně mi to přišlo tak primitivní, že jsem se s vážnou tváří zeptala, jestli to mám říkat anglicky.  Moje máma dodnes říká, že se málem hanbou propadla. Že šprty děti nemají rády, jsem se přesvědčila na základce poměrně brzy. Pamatuju si, že jsme jednou v rámci prvouky měli poznávačku rostlin a stromů a a já schválně nepoznala rododendron, abych nebyla jediná bez chyby. Za své perfektní vysvědčení jsem se styděla před kamarády z vesnice snad do osmnácti. Zpětně rozumím tomu, proč se doteď občas bojím ukázat své pravé já – abych nebyla odmítnuta a vyčleněna.
• Mám dvě tetování. Jedno na krku a druhé na žebrech – obě textové. Svých tetování jsem nikdy nezalitovala (taky na ně spíš nevidím), ale kdybych se rozhodovala dnes, asi si je nedám. Své první jsem si nechala udělat před dvanácti lety, kdy to ještě nebylo tolik běžné. Po práci na učilišti, kde bylo potetováno téměř 50% žáků každé třídy, to pro mě své kouzlo ztratilo. 
• Nikdy jsem neopila tak, že by mi bylo zle z alkoholu. Nikdy jsem nezkusila žádnou drogu (když nepočítám cigaretu a alkohol). Má to dva důvody. A) mám strach ze ztráty kontroly. B) mám strach z potenciálních duševních nemocí (obzvlášť u drog, které někdy mohou nastartovat psychózu). Mám k tomu rozporuplný vztah, protože bych chtěla pozměněný stav vědomí zažít, ale ten respekt je pro mě příliš velký. 

A to by pro dnešek stačilo. Mám radost, že jsem ukázala sebe i z jiného úhlu pohledu, i když u některých bodů jsem si zvažovala, zda je publikovat či ne. Ale protože bojuju za svoji upřímnost a autentičnost, má to tady své místo. Toto jsem já. Jana.