Moc bych si přála být mámou.
Vím, že nejsem sama. Vím, že je nás mnoho, pro které je ta cesta nelehká a komplikovaná. Nemluvíme o tom. Na otázku, kdy plánujeme rodinu, odpovídáme vyhýbavě, vymýšlíme si různé odpovědi a nejraději bychom, aby se nikdo neptal. Nikdy.
Rozhodla jsem se tedy jít s kůží na trh. Abych v tom nebyla sama. Abyste v tom nebyli sami možná i vy. Abych přispěla kouskem skládačky k tomu, aby problém s otěhotněním, potažmo neplodnost, nebyl kostlivcem ve skříni, za který se stydíme.
Začala jsem si tenhle blog psát sama do šuplíku jako formu terapie. Sdílela ho jen s hrstkou lidí a dostala postrčení, ať to jednou zveřejním. Bojím se, protože tohle je to nejintimnější, co jsem v životě napsala. A taky to nejbolavější. Otevírám nejen své soukromí, ale také soukromí člověka, kterého mám nejraději na světě. Nicméně jdem na to…