Už delší dobu se Vám chystám napsat článek o vnímání mého těla. Je to ale tak komplexní téma, že jsem nevěděla, za jaký konec to chytit. Stále v tom nemám úplně jasno, tak jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne.

Na úvod je třeba říct, že pocházím z prostředí, kde byl velký důraz na zdravou stravu a předcházení obezitě. Moje máma má doteď výstavní postavu a celý život na sobě pilně pracovala. Můj táta byl od přírody vysoký a hubený, kila navíc mu přidával na sklonku jeho života stres, sedavé zaměstnání a naopak velmi nezdravý životní styl. Oba byli sportovci. Já měla trochu opožděný motorický vývoj a naučit se kdejaký pohyb byl poměrně boj pro obě strany. Od mala mám uložené, že nejsem na sport nadaná a taky jsem se mu dlouhá léta úspěšně vyhýbala, abych zase nedostala zpětnou vazbu, jak jsem nešikovná. Dokud jsem nebyla v pubertě, byla jsem samá ruka, samá noha a vysoká po tatínkovi. S dospíváním se nejprve začaly zaobalovat boky, poté břicho a nakonec prsa. Ačkoliv by se logicky nabízelo, že budu panikařit a toužit po dokonalé postavě jako má máma, měla jsem to úplně naopak. Byla jsem se svými křivkami naprosto oka (jasně, občas jsem měla určité pochybnosti, obzvlášť s prvními sexuálními zkušenostmi jsem byla docela nervózní, jak to moje břicho bude vnímáno). S oblibou jsem pronášela moudra: “Okolí si zvykne”. Zvyklo. Nikdy jsem si nepřipadala nějak šeredně či tlustě, k tělu jsem zřejmě měla zdravý vztah. Občas mě přepadl nějaký splín, že bych chtěla mít bříšáky a útlý pás, ale to jsem brzy zaplašila. Předpokládám nad nějaký skvělým jídlem – to jsem si taky užívala od nepaměti. 

Kdy se to změnilo? Nedokážu říct úplně přesně, ale psal se podle mě rok 2019. Čtyři roky jsem pracovala a měla jsem zaběhlou rutinu. Myslela jsem si, že jím poměrně obstojně, občas jsem se protáhla na jógamatce, občas si šla zaplavat a docela si k pohybu pěstovala pěkný vztah. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla nějak tloustnout. Jen čísla na váze. S každým měsícem jsem vážila víc a víc a moje přesvědčení, že si okolí zvykne, vzalo za své. Bála jsem se, že dělám něco nevědomky blbě a děsila se toho, kam až to může zajít. Mezitím už jsme se rok snažili o miminko, a tak to přišlo docela vhod – začít se o tělo víc starat. Tehdy jsem poprvé poptala výživovou poradkyni, aby mi poradila, na co se zaměřit. Zpravidelnila jsem jógu a s koupí psa jsem pohybu najednou měla dvojnásob. Kila šla rychle dolů. A taky tuk. Během pár měsíců jsem zhubla čtyři kila tuku v okolí břicha a najednou jsem poprvé v životě měla úzký pás a chvíli nosila velikost 36 ( z původních 40, teď jsem dobře zabydlená v 38). Dost tomu pomohl i covid a absence aktivit. Už jsem to tu zmiňovala, ale jsem dost výkonově orientovaná. A váha a tvarování postavy je k tomu naprosto ideální. Po deseti letech jsem měla pod šedesát kilo, a to rozhodně nebylo cílem. Nicméně mě ta pětka na začátku dost uspokojovala. Najednou jsem dosahovala výsledků, když jsem si šla tvrdě za svým cílem. 

A to mě vede k jednomu důležitému zamyšlení, které jsem objevila teprve nedávno. Volala jsem si se svoji kamarádkou, která se také snaží otěhotnět a ptala se mě (podle ní na povrchní otázku) – jestli jsem z hormonální léčby přibrala. Za mě otázka naprosto na místě. Roky jsem se děsila toho, že po každé stimulaci, užívání léků přiberu zase tam, kde jsem byla a veškerá snaha přijde vniveč. Po delší rozmluvě s touto kamarádkou jsme dospěly k závěru – existují pro nás pouze dvě varianty: a) být těhotné; b) být krásné a hubené. Nic mezi tím. Otázku otěhotnění pod kontrolou nemáme. Ani jedna, vzhledem k tomu, že stále nejsme těhotné. To, jak budeme vypadat, ale ovlivnit můžeme. A mezi námi – když neplodnost řešíte fakt dlouho, tak cokoliv, s čím můžete pracovat, je závan svěžího vánku. Duševní hygiena. Odměna, když se úsilí vyplatí. A najednou jsem si uvědomila, o čem celá ta touha po zdravém a pěkném těle je. Mít alespoň něco v životě pod kontrolou. A taky zjednodušeně – aspoň něco mít. Pamatuju si, když jsem jednou šla na oslavu narozenin svých kamarádů a věděla jsem, že budu jediná bezdětná holka. Vzala jsem si aspoň nějaké těsné oblečení, protože postava bylo jediné, v čem jsem mohla “konkurovat”. Zní to neskutečně hloupě, ale víte, že k Vám bývám upřímná. 

Člověk by si řekl, že když se teda nakonec vypracuje k tomu, že vypadá nejlépe za celý svůj život, bude mu v tom těle dobře. Možná by nesměl být já. A možná by nesměl být já bojující s endo a s neplodností. Moje tělo mě totiž posledních pět let opakovaně zklamává. S každou příchozí menstruací, s neúspěšnými transfery, s každodenními bolestmi či nafouklým břichem, kdy se nenacpu do kalhot na knoflík. Jak můžu mít pozitivní vztah k něčemu, o čem mám pocit, že nefunguje? Je pokažené a porouchané. Mám tendenci oddělovat své já od svého těla. O svém těle mluvím ve třetí osobě. Že nefunguje. Moje terapeutka mě na tom chytá a říká, jestli náhodou moje tělo není mojí součástí. A jestli bych o sobě také řekla, že jsem nefunkční a porouchaná. A to o sobě říkat nechci. A nechci to říkat ani o svém těle. Jsou chvíle, kdy mi to jde. Kdy jsem mu vděčná za tolik věcí. Kdy se mi na něm esteticky líbí kdeco. A pak jsou chvíle, kdy se mi svět hroutí pod nohama, a mám tendenci ho fakt ráda nemít. 

V týdnu jsem si prohlížela staré fotky. Dala jsem si vedle sebe fotku z roku 2016 a fotku z loňského léta. Na té starší fotce jsem viděla holku, co má boky a trochu faldíky na břiše. Postavově rozhodně nebyla top. A i přesto jsem si vzpomněla, že tato holka byla sebevědomější než ta hubená z prázdnin. Moje věčné téma je, jestli budu pro sebe někdy dost dobrá. A uvědomila jsem si, že jsem dost dobrá na obou fotkách. Že zhubnutí o sedm kilo nezaručilo, že jsem se stala lepším člověkem, protože opravdu si nemyslím, že moje hodnota se odvíjí od toho, jak vypadám ( i když nám ženám to ještě čas od času předhazuje patriarchální společnost). Změna postavy mi dala alespoň nějaký pocit kontroly. Dobře posloužil a myslím, že jsem jej potřebovala. Zároveň stejně nebyl dost. Potřebuju se naučit přijmout, že nikdy nebudu dokonalá. Že vždy na sobě najdu něco, co může být lepší a horší. Potřebuju se naučit, že moje tělo napadla endometrióza. Nemohla jsem proti ní nic udělat. Moje tělo není schopno počít dítě, protože bojuje s něčím jiným. Nejsem vadná, protože jsem neplodná. Opravdu nejsem. A přála bych si, aby mi toto moje hlava posílala v momentech, kdy o dítě moc stojím a nemůžu už udělat víc proto, abych jej měla. Aby mě nemrskala, že jsem neschopná, nehezká a neupozorňovala mě na všechny nedostatky, které mám. Sebedůvěra je křehká věc. Ještě křehčí může být, když Vám na záda dýchá neplodnost. Přeju si, ať je mi v mém těle dobře. Vážím se minimálně. Snažím se z větší části dávat pozor, na to co jím. Ale taky se nevyhýbám vůbec ničemu. Hýbu se, protože jinak mě bolí celý člověk. Chci žít. Plnohodnotně. O tom, jakou jsem ženou, vypovídají moje činy, ne váha a číslo kalhot. Na tu váhu si okolí skutečně zvykne. Ale pokud se budu chovat jako kráva, na to se zvyká docela těžko. 

VÝZVA Č.2:

Moji milí! Mám na Vás velkou prosbu. Připravuju novou epizodu podcastu na téma Sex & neplodnost a chtěla bych Vás poprosit o Vaše zkušenosti. Neděste se – jedná se o krátký anonymní dotazník, z kterého pak použiju výcuc, podpořím vlastní zkušeností a dalšími zdroji. Mohou se zapojit nejen lidé, kteří prochází procesem IUI/IVF, ale také ti, kteří na miminko nějakou dobu čekali, než se zadařilo přirozeně.Budu Vám moc vděčná za pomoc! Pokud by Vás k tomuto tématu napadlo ještě něco dalšího, co v dotazníku nenajdete, klidně mi napište soukromou zprávu.Moc díky! Odkaz TADY.