128. VYBÍRÁME PORODNICI

Titulek je dnes trochu zavádějící, protože porodnici jsem měla vybranou daleko dřív, než jsem otěhotněla. Důvodů bylo několik: A) Protože mám po velké operaci endometriózy, budu na 99% rodit plánovaným císařským řezem. B) Chtěla jsem rodit ve stejném místě, kde mají moji kompletní dokumentaci k předešlé operaci. C) Chci, aby mě odrodila moje paní gynekoložka, která v dané nemocnici slouží. D) Moje paní gynekoložka se velmi dobře zná s panem primářem, který mě operoval, a tak mám jistotu, že bude celý postup konzultovat s ním, aby to bylo bezpečné jak pro mě, tak pro miminko. Z výše uvedených důvodu bylo jasné, že budu rodit ve fakultní nemocnici v Ostravě (FNO). 

Myslela jsem si, že když jsem si takto ušetřila práci a nemusela dělat rešerše všude možně, do porodu to dávám k ledu. Pak mi ale moje nejlepší kamarádka poslala pozvánku na Den otevřených dveří. Zaujala mě jak přednášková část, tak možnost prohlédnout si porodní i operační sál, oddělení šestinedělí, nadstandardní pokoje atd. Takže ačkoliv jsem začínala teprve 4.měsíc, říkala jsem si, že nevím, jestli do prosince bude ještě další příležitost, a tak jsme vyrazili na prohlídku! Můj muž mě v tom nenechal a ačkoliv do toho původně šel s nulovým očekáváním, sám byl překvapen, kolik informací jsme dostali. 

Na událost nebyla potřeba se registrovat. A tak jsme deset minut před začátkem vstoupili do napráskané přednáškové místnosti a naštěstí ukořistili jedny z posledních míst. V ten den bylo v Ostravě krásných 26 stupňů, místnost byla malinká a bylo nás tam nejméně třicet. Nevadí. Zapomněla jsem si vzít vodu, ale věděla jsem, že na recepci jsou barely, tak se případně zajdu napít tam. Navíc přednášky měly trvat hodinu, pak jsem počítala s cca půlhodinovou prohlídkou, a to bych měla v pohodě vydržet. Přednáškový blok mě bavil hodně. Nejprve měl úvodní slovo pan přednosta, který spíš představil porodnici jako takovou. FNO je zároveň i perinatologickým centrem (starají se o předčasně narozená miminka), a tak jsem se znovu utvrdila, že to byla dobrá volba. Kdyby se cokoliv zkomplikovalo, tak miminko nebudou nikam převážet. Hodně mě překvapilo, že jsou velmi naklonění dulám a mluvili o tom, že 95% dul v kraji jsou opravdu kvalitní a že jejich služby opravdu doporučují. Že to nebyl jen PR kec, jsem se přesvědčila později, když jsem našla viset na chodce certifikát “dula friendly hospital” (nemocnice nakloněná dulám). Následovaly přednášky o porodu do vody (tady jsem poprvé zalitovala, že nebudu mít přirozený porod), o bondingu (nejen klasicky po vaginálním porodu, ale i po císařském řezu, nebo v případě předčasného porodu), o fyzioterapii v těhotenství a šestinedělí a na závěr mě velmi mile překvapili blokem o psychických potížích po porodu. Jsem ráda, že se tomu jako instituce věnují, protože mám jak pracovní, tak zkušenost ze svého okolí, že začátky nejsou jen plné lásky k miminku, ale také obdobím různých obav, strachů, melancholií, které někdy mohou spadnout až k poporodním úzkostem/depresím/psychózám. Přednášela nám porodní asistentka, která je zároveň dobrovolnicí v neziskovce Úsměv mámy, která se problematice duševního zdraví v mateřství věnuje. Byla jsem nadšená! Nadšená z toho, kolik péče je možné a že ani císařský řez nás nemusí připravit o spoustu věcí (jako např. Bonding nebo být s miminkem po porodu). Jedinou nevýhodou bylo obří dusno a časová dotace. Z plánované hodiny byla najednou hodina čtyřicet. Bez vody žádná hitparáda. 

Před prohlídkou porodnice jsme se aspoň trochu napili a vyrazili na plánovanou třičtvrtěhodinku. Povídali nám o registraci do porodnice (u nás narozdíl od Prahy není potřeba to dělat předem, takový přetlak naše porodnice nezažívají), ukazovali nám, kde se registruje a kde se pak do porodu chodí na pravidelné prohlídky. Dále nás informovali o tom, jak probíhá příjem do porodnice a pak nás už předala vrchní sestra porodní asistentce, která nám ukázala porodní pokoj. S vanou. Kvůli porodu do vody. Zase mi to bylo líto, ale je to tak, jak to je. Prošli jsme oddělení šestinedělí, dozvěděli jsme se, jak je to s nadstandardy a normálními pokoji (ano, tady přetlak je a nemůžete si to úplně zarezervovat předem). Mně nejvíc zajímala naše finální zastávka – bondingový pokoj. Tak tady říkají nadstandardnímu pokoji, kam může maminka po císařském řezu. Má vybavení jako JIP (měření tlaku, oxymetr a další přístroje), zároveň je zařízený jako klasický pokoj a můžete (vlastně musíte) tam pobývat s doprovodem a miminkem po dobu 24 hodin. U císařského řezu dostanete většinou spinální anestézii, a tak jste dočasně ochrnutá na nohy a nesmíte 6-8 hodin vstávat. Proto tam musíte mít doprovod, který bude takovou spojkou mezi Vámi, miminkem a nemocničním personálem. Pro doprovod tam je možnost rozkládacího gauče na spaní a také pohodlné křeslo, kde se může s miminkem ňuňat. Bondingový pokoj je něco, co ROZHODNĚ chceme, pokud to bude možné. Máme tu výhodu, že pokud se jedná o plánovaný císař, můžeme si pokoj rezervovat předem. Navíc tam není takový přetlak jako u klasických poporodních nadstandardů. Já mám fakt nepříjemnou zkušenost z JIP, protože je tam velký hluk/světlo/nejsem schopna si tam odpočinout a miminko by mi vozili akorát co tři hodiny na kojení. Pokud se tomu budu moct vyhnout, budu nejšťastnější. A taky bych si moc přála, abychom mohli být spolu jako rodina od samého začátku. Samozřejmě pokud by byly nějaké komplikace, je to jiná písnička, ale jsem ráda, že tato možnost vůbec existuje. 

Na bondingovém pokoji už na mě dolehl celý den. Vedro, nedostatek tekutin a taky mi zřejmě klesl krevní cukr. Najednou se mi začala točit hlava, začalo mi být špatně od žaludku a trochu se mi zatmívalo před očima. Špitla jsem manželovi, že se mi točí hlava a ten se mě ptal, jestli si nechci sednout. Odmítla jsem a pak už si jen pamatuju, že mi bylo hodně hezky, otevřela jsem oči a nade mnou se sklánělo několik hlav. V polovědomí jsem se zeptala, jestli jsem omdlela, ačkoliv mi to bylo dávno jasné. Manžel mi s jednou paní zvedli nohy, sestřička mi podložila hlavu polštářem a zazvonila na druhou, která mi přinesla vodu. Takhle jsem tam ležela dalších pět minut, kdy mě sestřička střídavě kontrolovala, jestli jsem vážně v pořádku. Pak už jsem si přesedla na křeslo. Bylo mi líp, ale ne úplně 100%. Navíc jsem se sice šikovně sesunula podél stěny na manžela, ale trochu jsem se bouchla do hlavy, která mě začínala bolet. Bylo mi i nepříjemné, že jsem po necelých dvaceti letech omdlela zrovna na prohlídce porodnice v přítomnosti desítek dalších lidí. Ta holka s nejmenším břichem. Naštěstí prohlídka brzy skončila. Já už byla natolik v pohodě, že jsem mohla dojít do auta, ale tam jsem se zřejmě šokem a hanbou rozbrečela. Naštěstí jsem nespadla nijak na břicho, takže jsem věděla, že miminku se určitě nic nestalo. Pořád mi ale ještě nebylo nic moc a těšila jsem se domů, až se najím, dám si sprchu a zaspím to. Od prohlídky porodnice už jsem naštěstí neomdlela. S nízkým tlakem ale pořád bojuju a snažím se co nejvíc věnovat prevenci (dlouho nestát; jakmile se točím, tak si sednout; mít vždy po ruce vodu a hroznový cukr). Na druhý trimestr jsem se moc těšila, nečekala jsem ale, že jej začnu omdlévací historkou z porodnice. 

I přes tuto drobnou nepříjemnost jsem ráda, že jsme se do porodnice podívali. I kdyby to bylo blbé, stejně bych tam rodila. O to jsem ale vděčnější, že jsme oba s manželem odešli s velmi dobrým pocitem, že budeme všichni v dobrých rukách. O pár týdnu později jsem se na kontrole od svojí paní doktorky dozvěděla, že to byla její iniciativa a že to byl v této podobě historicky první Den otevřených dveří. Já pořád říkám, že je to nejlepší gynekoložka na světě! A taky jsem ocenila následnou reflexi – příště už bude registrace, aby se případně rezervoval větší přednáškový sál a bude k dispozici pro nastávající maminky VODA. A já velmi cením, že se nad tím zamýšlejí a chtějí to vyšperkovat do detailu. Byla jsem i ráda, že jsme dostali složky s informacemi k porodu, které si můžu v klidu doma projít a neřešit to na poslední chvíli. No, řeknu Vám to takto. Dost jsem se začala na prosinec těšit, i když nebudu lhát – taky mě spousta věcí vyděsila. Ale na to určitě přijde řeč později. Zatím se ze své volby moc těším a doufám, že to bude zkrátka fajn!