127. JSEM TĚHOTNÁ! JSEM TĚHOTNÁ!!!

Nadpis tohoto článku mám ve svých poznámkách už dlouho. Myslím si, že snad od pátého týdne těhotenství. Nějak se mi do něj ale nechtělo. Když článek píšu, jsem v týdnu sedmnáctém a nakopla mě ke psaní otázka, kterou jsem dostala na minulé podpůrné skupině: “Jani, jaké je to být po pěti letech těhotná?”. 

Těhotenství vnímám obecně jako velmi křehké období. Tím, jak tu zkušenost aktuálně zažívám, se o tomto tématu bavím s ženami kolem sebe, které už mámami dávno jsou. A nehledě na to, jestli prošly neplodností, jestli se jim povedlo otěhotnět na poprvé, jestli to přišlo dřív, než byly připravené – strach z případného potratu zažily asi všechny. Vážně mi několikrát udělalo až radost, když se mě někdo zeptal: “A taky jsi po každé návštěvě záchodu kontrolovala po utření, jestli náhodou nekrvácíš?”. To si piště! Najednou jsem tolik nevnímala rozdíl mezi tím, jestli mám za sebou tu cestu pětiletou, nebo ne. Strach o nenarozené miminko zažívá většina z nás a je v únosné míře normální. Musím ale přiznat, že první týdny pro mě byly psychicky náročné jako prase…

Když mi vyšel pozitivní těhotenský test, neplakala jsem dojetím. Možná proto, protože jsem ho dělala brzo a nebyla si jistá, jestli to je zbytková Ovitrelle nebo uchycené embryjko. Když čárka sílila, měla jsem opravdovou radost. Vydrželo to dva dny, než jsem začala špinit. I když teď zpětně vím, že to byla implantace, strašně jsem se bála. Oba jsme se doma strašně báli. Po všech těch nezdarech bylo obtížné uvěřit, že zázraky se dějí a čekáme miminko. Obsesivně jsem četla všechny zkušenosti na Modrém koníkovi a eMiminu, chvíli se uklidňovala, chvíli panikařila a pořád dokola. Za velkou nevýhodu dlouhého působení na poli neplodnosti považuju, že vím příliš. Vím příliš skrze Vaše zkušenosti, skrze internet, skrze IVF, skrze působení v EndoTalks. Je to můj pradávný problém – jak vyvážit potřebu být dobře informovaná s tím, abych se nepřehltila a nevystresovala. Na začátku těhotenství jsem byla právě vystresovaná. Psala jsem o tom částečně v článku, kdy jsme se loučili s klinikou. Věděla jsem o tom, že můžu zažít biochemické těhotenství.  Mimoděložní. Zamlklé těhotenství. Vůbec jsem se nemohla uklidňovat těhotenskými příznaky, protože jsem si někde přečetla, že někdo zvracel i v den revize, a to už miminku dávno nebilo srdíčko. Rozhodla jsem se tedy s informovaností šetřit. Dokonce jsem se načas odebrala z FB skupin, protože jsem všechno hltala jedním dechem. Když jsem se měla rozhodnout, jestli půjdu na odběr krve hned po pozitivním testu, nebo až o týden později – radši jsem chtěla o týden později, abych se nestresovala, zda mám dostatečně vysokou hladinu těhotenského hormonu. Vlastně jsem si ani nikdy nenechala říct výsledek. Nechtěla jsem se porovnávat a dělat předčasné závěry (na to jsem expert!). 

To, že jsem se vážně hodně bála a byla nervózní před každým ultrazvukem, mě vůbec nepřekvapilo. Protože se dobře znám, bylo mi jasné, že pozitivním těhotenských testem mě nezaplaví jen velká euforie a svět bude barevnější a obklopený duhou a jednorožci. Vůbec ne. Rozhodně jsem se nechtěla svázat tím, že se nesmím stresovat. Už jsem to taky dříve zmiňovala, ale připomenu to – s miminkem jsem uzavřela dohodu, že se občas stresovat budu. Taková totiž jsem. Budu se vyhýbat věcem, které mě stresují a dají se ovlivnit, to ano. Ale pokud na mě nervozita přijde, pokusíme se to společně zvládnout. Nechtěla jsem si v těhotenství nic vyčítat. Kdy jindy být na sebe hodná než teď. Své těhotenství jsem sdílela s lidmi ve svém okolí. Vědomě jsem se pro to rozhodla. Proč? Protože jsem si alespoň jednou v životě chtěla užít, že se z toho radujeme. Nebyla jsem naivní a věděla jsem, že se může stát cokoliv. Také jsem si byla vědoma toho, že už třeba podruhé těhotná být nemusím. Nechtěla jsem tedy, abych tuto zkušenost prožila jen ve strachu z toho, že to nedopadne. A příliv pozitivní energie od ostatních mi velmi pomáhal a jsem jim za to moc vděčná. Dále mi pomáhalo oslavovat krůček po krůčku. Každý nový týden těhotenství. Máme doma rituál, že si každý čtvrtek (to začínám nový týden) čteme v aplikaci Těhotenství+, co se děje s miminkem. Slavili jsme srdíčko miminka, odchod z kliniky, návrat na gynekologii, oznámení rodině a blízkým, první screening…Snad do minulého týdne jsem se pořád neuměla naladit na to, se miminko skutečně narodí. Snažila jsem se být co nejvíce v přítomnosti a moc nepředbíhat. Ještě nesháníme žádnou výbavičku – máme akorát jedno bodyčko s IVF tematikou, co jsme si koupili, když jsem otěhotněla. Taky spoléháme, že spoustu věcí podědíme nebo si vypůjčíme. Pořídili jsme si před týdnem knihu o prvním roce miminka “Psychologie pro milující rodiče”, kterou nám doporučovaly kamarádky psycholožky a pomalu se začítáme. Mě to pořád poměrně dost děsí, takže jdu opět po malých kousíčkách. Musím ale přiznat, že oproti prvních týdnům si těhotenství opravdu hodně užívám. Jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Je to krásné období. Ten největší strach ze mě opadl po kontrole v jedenáctém týdnu. Miminko poprvé vypadalo jako miminko. Když si tam vesele kopalo nožičkama a šermovalo ručičkama, najednou jsem poprvé uznala, že ve mně roste nový život. Od té doby se na ultrazvuky hodně těším, i když pořád jsem trochu nervózní. Ale to je za mě v pořádku. Paní doktorka nám nahrává fotky z ultrazvuk na flashku, my si je doma milionkrát prohlížíme a posledně manžel natočil i video z ultrazvuku a tím se kochám několikrát týdně já. Vážně se to děje. Vážně tam je, roste, hýbe se a má obličej. Wow! Za krátkou dobu bych měla začít cítit pohyby, a to už bude zase vyšší dívčí – miminko o sobě bude dávat znát. Uvědomuju si, že mi začne nový stres, jestli se hýbe dostatečně, ale budu s tím pracovat.

Celkově si myslím, že těhotenství zvládám s relativním klidem. Možná je to tím, že si vážně povoluju všechny emoce, ale zároveň se hodně kotvím v tom přítomném okamžiku. Občas z něčeho panikařím, ale ne na tolik, abych jela na pohotovost nebo to konzultovala telefonicky. Dala jsem si hranici, že pokud nekrvácím nebo nemám silné a dlouhotrvající bolesti, je to pro mě normální. Zatím se to osvědčuje. Naprosto ale chápu, že někdo radši zkonzultuje každý zaražený prd, aby mohl normálně fungovat a být v klidu. Každá jsme jiná. Mně funguje se v tom nekoupat a věřit svému tělu a miminku, že by dalo jasně vědět, že je něco špatně. Teď se pomalu přesouvám do fáze, kdy ranému potratu jsme utekli, teď už jen předčasně neporodit, haha! Je to magické období v životě ženy, to rozhodně. Každopádně by bylo fajn, aby se víc mluvilo i o tom, kolik stresu, úzkostí a strachů to sebou nese. A je v pořádku o nich mluvit, zažívat je a pracovat s nimi, abychom mohly v klidu spát, fungovat a radovat se z toho, že se nám tento zázrak děje. To si pro sebe moc přeju až do samého konce. 

P.S. Minulý týden se mnou vyšel rozhovor pro Aktuálně.cz. Pokud jste jej ještě nečetli, najdete jej TADY.