103. JAK TO S TĚMI DĚTMI TEĎ MÁM?

Když jsem na začátku roku psala “vizi” pro 2023, záměrně jsem se vyhnula tématu mateřství. Udělala jsem to částečně proto, protože jsem se chtěla soustředit i na něco jiného než jen na svůj evergreen: neplodnost, endometrióza, IVF. Ale také proto, protože jsem si potřebovala dát čas, abych se sama zamyslela nad tím, jak to vlastně chci a nechci.

V březnu to bude pět let, co jsem poprvé vysadila hormonální antikoncepci. Pět let je dlouhá doba. Fakt. Dost jsem si to uvědomila, když jsem psala stý článek a celou cestu rekapitulovala. Vzpomněla jsem si také na to, jak jsem si v rámci nemocenské po druhém transferu přečetla zpětně všechny své články. A viděla, jak se měnil můj přístup, jak jsem některé věci zažívala a jak věci, co pro mě dříve bývaly “no go”, najednou dostaly v životě svůj prostor. Mám pocit, že aktuálně jsem na dobrém místě. Nemám extra emoční výkyvy, nezažívám nějaké propady a vlastně je mi relativně hezky. Uvědomuju si, že neplodnost pro mě byla mnohem větším problémem před dvěma lety, než je teď. Z neplodnosti se stal společník. Někdo, kdo je po mém boku, ale kdo už mě celou svou tíhou nedusí. Zároveň po letech její převahy zažívám neskutečnou únavu. Možná si ji uvědomuju až teď, kdy jsem dostala chvíli se nadechnout. A když je člověk unavený, tak nemá příliš kapacitu vyvíjet nějaké větší úsilí. A co Vám budu říkat – mně už se ani moc nechce. 

Podtrženo, sečteno – zkoumám myšlenku bezdětnosti. Ne aktuální, ale budoucí. Zkoumám ji s otevřenou myslí. A neděsí mě. Chci být totiž víc než jen neplodnost a holka s endometriózou. Nechci, aby mojí hodnotu definovalo to, jestli se stanou mámou, nebo ne. Nechci celý svůj život zasvětit honbou za dítětem. Moc si přeju miminko. Moc si ho přejeme oba s manželem. Zároveň si ale říkám, jestli je opravdu dítě chybějící kousek skládačky? Život s dítětem/dětmi by byl jiný. Už se ale nechci uchylovat k hodnocení, jestli lepší, nebo horší. Můj muž to jednou krásně vystihl: Dítě není něco, bez čeho by náš vztah nemohl fungovat. Je to bonus. A život s bonusem by mohl být fakt krásný. Ale život bez bonusu tak, jak jej znám teď, je hratelný. Ba dokonce slušně hratelný. Dlouho jsem si myslela, že je možností adopce. Ne že bych se do ní chtěla pouštět místo IVF, ale brala jsem to tak, že pokud umělé oplodnění selže, je to možnost. Hodně se teď sama sebe ptám, zda to možnost opravdu je. A momentálně není. Není to kvůli tomu, že by se mi příčila představa vychovávat “cizí” dítě. Vůbec ne. Není to ani o tom, že neznám genetické pozadí, že se do toho mohou zamíchat biologičtí rodiče, nebo že to může provázet spoustu výzev. Co se mi ale příčí, je myšlenka, že po letech medicínského řešení, počítání plodných dnů, spotřebovaných hormonů, zlomených nadějí by přišlo kolečko úřadů, byrokracie, psychotestů, rozhovorů, dohledů, školení a nejistého čekání. A já už nechci. Už je toho zkrátka moc. Přece mít dítě by nemuselo být takto těžké. Když si porovnám, jak běžně děti vznikají s tím, co všechno jsem pro to udělala já a ještě bych v rámci adopce udělat musela (s pravidelným dohledem OSPOD, jestli jsme opravdu dost dobří žadatelé – ano, musí se to dělat a nemají se děti dávat kdekomu. S tím vším souhlasím. Jen to jde teď hodně mimo mojí komfortní zónu, která už je tak daleko od alespoň náznaku komfortu), tak mě to štve. Nechci se tady pasovat do role chudinky. Vím, že spousta párů má cestu trnitější, smutnější a náročnější. Ale každý máme své kapacity, svoje hranice a každý žijeme jiný život. Porovnávat neporovnatelné přeci nejde.

Co to tedy znamená? Defacto nic moc. Máme čtyři zamražená embryjka. A jakmile dostaneme zelenou, tak si budeme držet palce, že alespoň jedno si najde v mojí děloze nový domov. Na tom se nic nemění. Nepodstoupila jsem pětihodinovou operaci, abych pak prokaučovala dobu, kdy bylo moje tělo nejvíc připraveno otěhotnět. Pokud by se ale embryjka neuchytila, tak končím. Nevím, jestli na dobro, nebo na dobu určitou, ale já už to otěhotnění řešit nechci. Pořád jsem dost mladá, v létě mi bude teprve 32. To mi dává poměrně luxusní čas si odpočinout. Třeba se v 35 rozhodnu, že zkusím ještě další pokus IVF (pojišťovna nám přispěje ještě na dva další). Nebo se rozhodnu pro adopci. Nevím. Co vím, že až oslavím své 32. narozeniny, bude jasno. Buď se budu připravovat na mateřství, nebo to půjde k ledu. A víte co? Ta představa mě naplňuje klidem. Někdo by mohl namítnout, že dělám chybu a že si budu jednou vyčítat, že jsem tomu nedala víc. A pak už třeba bude pozdě. Je to možné. Zároveň mám pocit, že jsem tomu aktuálně dala nejvíc na celém světě. Že na cestě za miminkem jsem byla poctivá. Velmi. Dlouho jsem to nechávala na přírodě. Snažila se tomu jít naproti vším možným, co šlo. Neuspěchali jsme IVF. Neuspěchala jsem operaci. Nezačali jsme se snažit pozdě. Roky jsem si v terapii řešila všechny mentální bloky, co by otěhotnění mohly bránit. Lituju něčeho? Ani trochu. Jediné, co teď můžu udělat, je jít se vztyčenou hlavou na další transfer. Bojím se? No jéje! Když se to ale nepovede, vím, co mě čeká. Bude to zlé a bude to bolavé. Už jsem to ale zvládla. Dvakrát. A nemám pocit, že by mi to v dlouhodobém horizontu zabránilo žít hezký život. Já si totiž poprvé za pět let nepřeju nejvíc na světě být mámou. Nejvíc na světě si přeju, abych se měla v životě hezky. Buď jako máma, nebo jako (ne)máma. 

Tento článek píšu s velkou pokorou. To slovo tady používám často a trochu mě zlobí, protože by mohlo znít jako klišé. Bohužel mě ale žádný lepší ekvivalent nenapadá. Pokora je v tom, že neplodnost je sice věrný společník, ale velmi nepředvídatelný. A to, že aktuálně vedle sebe kráčíme, neznamená, že mi za týden neskočí na záda a znovu mě lehce nepřidusí. To, co zažívám 16. ledna, kdy píšu tento článek, nemusí korespondovat s tím, co budu zažívat za půl roku. Okamžiky, kdy se můžu nadechnout, jsou vzácné. Ale teď dýchám. Dýchám z plných plic…