Prvního prosince to byly přesně tři měsíce od operace. Život s endometriózou s sebou nese zkušenost, kterou ráda předávám dál – ať už v rámci svého působení v EndoTalks, tady na blogu a nebo občas úplně náhodně skrze své kamarádky, co mají kamarádky s endo, které moc neví, jak dál. Stalo se mi to nedávno, kdy jsem si psala s paní, která už měla termín operace a přemítala nad tím, jestli do toho rizika jít a jestli možnost otěhotnět za to všechno stojí. Vede mě to k zamyšlení nad tím, jak se můj život po operaci změnil. Vím, že všechno není ještě úplně objektivní, umělý přechod s sebou nese určité výzvy, které ještě nemusí odpovídat finálnímu stavu. Na druhou stranu mě stejně čeká jiná hormonální nálož, tak je otázkou, zda to vlastně někdy bude o tolik jiné než teď. Určitým vodítkem pro porovnání životu před a po je mi článek z tohoto roku o životu s endo (TADY). 

  • Bolesti a dyskomfort. Tento bod mírně komplikuje fakt, že jsem od operace neměla klasickou menstruaci. Sice jsem po první injekci navozující umělý přechod dva dny krvácela a trochu to svými projevy menstruaci připomínalo, ale pořád ji považuji za “fejkovou”. Endo se ale u mě poslední měsíce před O projevovala bolestmi i mimo menstruaci. Píchání, tlak, tupá bolest – you name it! Nemám nic. A hlavně mám pocit, že je moje břicho opravdu volné. Zní to asi hloupě, ale  s endo jsem měla pocit, že mám v břiše vše zmrzlé a bolavé (taky není divu, když jsme k sobě měla srostlé orgány). Někdy mě pobolívají jizvy, zejména když se mi někdy nafoukne břicho, ale to je spíš tahem a povrchové. Takže zlepšení 10/10 a po první menstruaci si povíme.
  • Únava. Únava je poměrně tenký led. Kecala bych, že jsem přestala být unavená. Nepřestala. Je ale dobré si uvědomit, že mám mentálně dost náročnou práci. A považuju za legitimní, že bývám večer unavená. Nebo po obzvlášť náročné konzultaci, kde klient balancuje nad tím, jestli stojí za to žít. Zřejmě budu vždy člověkem, který rád chodí brzo spát a potřebuje svých osm hodin. Zároveň ta únava není nijak ochromující a nebrání mi vykonávat běžné činnosti. 
  • Endo břicho a trávení. Před dvěma týdny jsem chytla střevní bacil. Ten mi dost rozhodil trávení a stále se dávám pomocí probiotik dokupy, a tak se peru opět s nadýmáním a nafouklým břichem. Ale před bacilem to v tomto ohledu bylo jedno velké wow. Nadýmání – minimální. A když to řeknu na “plnou hubu” – prdím tak o 100% míň (a teď mě získá vnitřní hanba, že jsem použila slovo “prdím”). Možná to má co dočinění s tím, že nemám takový velký problém se dobře vyprázdnit, tím pádem trávící systém funguje, jak má. Endo břicho? Maximálně večer, když jsem se něčím napráskala, ale spíš to šlo vidět vizuálně, něž aby mě břicho bolelo/tlačilo. No a taky už se mi samozřejmě přestala objevovat krev tam, kde neměla – takže skrytá rakovina střev to fakt nebyla. V rámci trávení se můj život vážně obrátil naruby a já si uvědomila, jak moc nepříjemné pro mě uplynulé roky byly. Proto jsem teď trochu zpanikařila, jestli není endo zpět, když se mi vrátily trávící potíže, ale snažím se být optimistická a připisovat to rozhozené střevní mikroflóře.
  • Špinění. Nebudu lhát, od operace jsem měla očekávání, že přestanu špinit lusknutím prstu. Hned po ní jsem ale dva týdny krvácela, pak snad tři týdny více či méně špinila a pak byl týden čistý jako sníh. V duchu jsem děkovala vesmíru, že konečně. Houby, houby, zlatá rybko. Nasazený umělý přechod, který s sebou přinesl další krvácení a následné špinění. Ale abych byla fér – špiním naprosto minimálně. A to tak, že to absolutně nijak neřeším, když chodím do sauny nebo někam do wellnessu. Je to tak zanedbatelné množství a dost nepravidelné (kdy to zaznamenám jednou/dvakrát za den), že si ani nepřijdu nijak nehygienická a nezodpovědná. Zkrátka užívání hormonů s sebou potenciální špinění nese a já se to snažím přijímat. Co je ale výhoda, že při sexu nešpiním vůbec, a tak konečně zmizel pocit “nečistoty”.
  • Sexuální obezřetnost. Když mi přestalo komplikovat život ložisko za pochvou, které mě občas při určité poloze bolelo, přišla na scénu nedostatečná lubrikace. Jo, přechod je kámoš. Takže bolest někdy zažívám, ale povrchovou, kdy cítím, že mě to “dře”. Co se ale týče prožitku, tak je sex stejně skvělý jako předtím – a to i přes jizvu v pochvě. Vůbec si ji neuvědomuju. Nechci tedy mluvit o úplném zlepšení, protože teď to pokulhává v jiném ohledu, a určitou obezřetnost to tak či onak vyžaduje.
  • Psychická pohoda. I přes těžkosti a emoční výkyvy, kterými jsem poslední týdny procházela a občas stále procházím, mám se krásně. Mám se krásně v tom, že nemám bolesti. Netřepu se po každé návštěvě záchodu, jestli nekrvácím mimo cyklus/nešpiním/nemám krev ve stolici. Vlezu se do kalhot ráno/v poledne/i večer. Neodpadávám po obědě únavou. Nezničila jsem si už dlouho kalhotky (ťukám). A stále můžu zažívat skvělý sex. Jsem vděčná, fakt, že jo.

Nemůžu zobecňovat, protože každá žena s endo je jedinečná a každé z nás může zvolená léčba sednout jinak. Já osobně jsem ale ráda, že jsem operaci podstoupila. Jsem ráda, že endometrióza v mém těle není a jsem bez následků. Můžu žít život jako předtím a v několika ohledech jej můžu prožívat ještě plněji než doposud. Není to automatika, ale jsem vděčná, že jsem si černého Petra nevytáhla a operace mi skutečně pomohla. A to i přesto, že je stále s otazníkem, jestli operace povede k těhotenství. Ale rozhodně se mi lépe žije bez dětí a bez endo, než bez dětí, ale s endo rozlezlou v celém břiše.