Takže mám za sebou první měsíc hormonální podpory. Připravila jsem se na to. Fakt jo. Když mi píchli první hormonální injekci, byl pátek. Pondělí po tom jsem byla u své psychoterapeutky. Byla jsem sama se sebou na neskutečně dobrém místě. Cítila jsem se po dlouhé době klidná a vyrovnaná s cestou, po které jsme se vydali. Byla jsem dokonce pozitivní. Těšila jsem se na to, že si snad po téměř dvou letech zažiju to dvoutýdenní očekávání, jestli jsem, nebo nejsem těhotná. Zároveň jsem si říkala, že vlastně o nic nejde, protože tento měsíc jsem považovala za testovací. Proč testovací? Tak v prvé řadě jsem příliš nepočítala, že bych už tento měsíc brala hormony. Jela jsem na gynekologii s tím, že mi udělají ultrazvuk, podívají se, jestli teda ovuluju a pak to teprve od příštího měsíce rozjedeme. Takže jsem to vlastně nestihla moc promyslet, což je u mě výhoda, – protože pokud by se udělovala cena za “overthinker*” roku, rozhodně bych byla nominovaná. A druhý důvod, proč jsem tento měsíc zaškatulkovala jako testovací byl fakt, že to z toho ultrazvuku nebylo úplně 100% patrné, jestli už jsem ovulovala, nebo mi jen praskla cysta a k ovulaci se teprve schylovalo. A tak jsem si řekla, že od toho nebudu moc očekávat…

*(Poznámka: overthinker = člověk, který nad vším nadměrně přemýšlí)

Zároveň jsem ale chtěla trochu změnit svoje mentální nastavení. Protože když už se nějakou dobu snažíte a posloucháte rady okolí, jak se na to nemáte upínat a myslet na jiné věci, tak si pak časem zakazujete vůbec doufat a mít naději v to, že by to mohlo být tento měsíc jinak. Bála jsem se vždy toho, že to prostě zakřiknu a budu o to víc zklamaná. Je to blbost! Zklamaná jsem byla vždy stejně a vlastně mě to stálo neskutečné úsilí na to nemyslet a nepřát si otěhotnět. A tak jsem to tentokrát udělala jinak. Prostě jsem si tu mysl nastavila na to, že brzo otěhotním a konečně budu máma. Znáte sílu pozitivní myšlenky? V psychologii se tomu ještě říká pozitivní afirmace, což je prostě věta v oznamovacím čase a tu když si opakujete dostatečně často, můžete se na vytouženou věc tak mentálně nastavit, že se prostě stane. Nevím, jestli jsem to tady na blogu už psala, ale na síle pozitivního myšlení jsem vystudovala vysokou školu. Prostě jsem si před každou zkouškou řekla, že si jdu pro dobrou známku – no a přišla jsem s dobrou známkou. Nicméně taky jsem se předtím dost naučila a mohla pro to něco udělat, to těhotenství je teda vyšší dívčí a je to pořád dost o náhodě, že to vyjde. Ale za zkoušku nic nedám. Možná mě budete mít za naprostého magora, já tak samu sebe občas taky vnímám, nicméně dva týdny každý den před spaním si tyhle pozitivní věci říkám. Doma říkám, že brzy budeme mít mimino. Můj muž je pragmatik, takže ten neočekával pro jistotu vůbec nic (závist největšího kalibru) a říkal, jak ho překvapilo s jakým optimismem a pozitivní energii jsem se do toho vrhla. A vlastně proč ne…a pak jsme si na té vlně jeli spolu.

První týden čekání byl fajn. Bylo mi sice trochu špatně po užívání Utrogestanu, ale nic co bych nevydržela. V druhé půlce se to začalo lámat. Začalo mi být špatně od žaludku, prsa mě bolela jako nikdy v životě a mě to začalo hlodat – že by se to vážně povedlo? No a začala jsem googlit…jasně, vím, že tímhle jsem si prošla už xkrát a že se to nemá, ale prostě mi nikdo nesvázal ruce do kozelce. A tak jsem se dočetla, že Utrogestan občas simuluje těhotenské příznaky. No, to jsem vědět nechtěla, že jo. Den ode dne to bylo horší a horší. Prsa mě bolela, byla jsem nafouklá, netrpělivá a přestala jsem se cítit jako já. Dva dny před dobráním jsem už byla ve fázi, kdy jsem si říkala, že už ať ta menstruace klidně přijde, že mi bude aspoň fyzicky líp a budu se zase chovat jako člověk. Zároveň jsem ale nějak vnitřně věděla, že jestli tu menstruaci dostanu, tak budu opět dost zklamaná. Snažila jsem se chlácholit vším možným. Že jsme tu ovulaci propásli, že je to teprve první měsíc, že si potřebuju zažít, jak moje tělo funguje s hormony, abych to ten další měsíc uměla lépe odlišit. A mezí tím jsem prostě několik dní oscilovala. 

Dva dny po dobrání Utrogestanu jsem si byla v centru vyzvednout nové doklady. Měla jsem pak v plánu ještě oběhnout banky a nahlásit nové příjmení, ale kvůli covid měli omezenou otevírací dobu, tak jsem měla dobrou hodinu k zabití času. A v té hodině jsem zjistila, že začínám menstruovat. A všechny ty racionální věci o tom, jak je to testovací měsíc, šly do hajzlu. Brečela jsem, vzlykala jsem, byla jsem nasraná na celý svět…na nespravedlnost. Na to, jak jsem vyčerpaná, jak to nikdy nezabere, jak nikdy nebudu máma. Všechny pozitivní věci, na kterých jsem uplynulých čtrnáct dní makala, jako by nebyly. Vybrečela jsem se. Šla jsem do banky, vyřídila vše potřebné (díkybohu aspoň za ty roušky, protože jsem byla červená a flekatá od pláče), nasedla na tramvaj, tam v absolutní rezignaci pokračovala v brečení. Bylo mi to jedno. Potají jsem pod rouškou smrkala a těšila se, že to doma pustím úplně. Doma jsem dostala to nejhezčí poňunání, no a chtěla jsem se hroutit. Jenže náš vtipný, a zřejmě empatický, pes mě pořád jen oblizoval a dělal hovadiny, že jsem se prostě musela smát. A pak jsem došla do fáze, kdy jsem řekla, že teda na tu depku seru a jdu vařit. Udělala jsem pro sebe něco, co bych dřív neudělala. Držela bych to zuby nehty, doma se zhroutila a brečela celý den. Ale tentokrát to prostě bylo tak silné, že to zadržet nešlo. No a kupodivu jsem si to obrečela v centru, mezi lidmi, v tramvaji – všem to bylo ukradené, mně to bylo ukradené a byla jsem schopná fungovat. 

Takže podtrženo sečteno. Jsem zklamaná. I když jsem si racionálně říkala, že první měsíc přece nemůžu čekat zázraky, nebudu lhát – tak trochu jsem je čekala. Uvědomuju si, že je ta cesta náročná a děsí mě, jak dlouho po ní půjdu a jestli nebude ještě náročnější – jak fyzicky, tak psychicky. Ztrácím naději, že se to spontánně povede, i když paní gynekoložka říkala, že šance je pořád u nás velká…taky jsem zklamaná z toho, že jsem se dostala do bodu, kdy brečím nad menstruací. Co mě může těšit je fakt, že si stále ještě nedělám před menstruací těhotenské testy, abych se víc nevystresovala. Ale neříkej hop, dokud…. Pozitivní afirmace však nevzdávám. Pořád je lepší si říkat, že budu jednou máma, než že nikdy nebudu máma. Protože to by mě mohlo semlít…