Z titulku by se mohlo zdát, že se konečně zadařilo a těšíme se z vytouženého těhotenství. Není tomu tak. Je půlka října, vrcholí druhá vlna covidové pandemie a my se vydáváme na cestu směr západní medicína. Ale hezky popořadě…

Poslední článek jsem psala dva měsíce zpátky na své narozeniny. Byla jsem rozmrzelá nad celou situací, zhoršil se můj problém se špiněním, našli mi endometrickou cystu a čekal mě hormonální profil, pokus č. 2. Světe div se, opět vyšel v normě, a to už jsem měsíc před přestala cvičit hormonální jógu, abych výsledky nezkreslila. Po odběru jsem se měla objednat na folikulometrii.* První měsíc v termínu ovulace měla doktorka dovolenou, další jsem byla na terapeutickém výcviku, takže to vyšlo až měsíc třetí (i když to byly nervy, jestli náhodou neskončím v povinné karanténě). 

(*Folikulometrie = ultrazvukové vyšetření, pomocí kterého se zjišťuje, zda a kdy žena ovuluje. Každý měsíc dozrává na jednom z vaječníků v dominantním folikulu (takovém váčku) vajíčko. Ten folikul se zvětšuje a až dosáhne určité velikosti, praská. A přesně tohle měření je podstatou folikulometrie .)

Ovulaci jsem měla potvrzenou už od předchozího doktora, vyšlo mi i pár ovulačních testů, když jsem měla chuť testovat, takže jsem zhruba věděla, kdy k ní dochází – cca 18. den plus mínus den. Na folikulometrii jsem byla den 14. A trošku mi můj cyklus zavařil. Na pravém vaječníku sice něco dozrávalo, ale údajně to mělo nižší rozměry, než by v tento den cyklu mělo. Na druhém to vypadalo, že už ovulace proběhla, protože jsem měla volnou tekutinu v břiše, která by čerstvé ovulaci odpovídala (nebo taky prasklé cystě). Nemám přehled, kdy ovuluju z levého či pravého vaječníku, ale na levé straně mě celý týden pobolívalo. Nicméně moc se mi to nezdálo, že by to takhle brzo probíhalo. Tentokrát jsem nebyla u své doktorky, ta v pátky neordinuje, ale u její kolegyně. A musím říct, že jak jedna, tak druhá, jsou pro mě neskutečně kapacity. Protože po tom ultrazvuku, který vlastně nějak jednoznačně nedopadl, jsme měly dlouhou diskusi, co se vlastně v mém těle může dít a co s tím můžeme dělat. No a hlavně – máme plán! A když mám plán, tak jsem nesmírně spokojená!

Dnes jsem dostala svoji první hormonální injekci Ovitrelle. Je to takový ovulační „superboost“. Po jejím píchnutí by se měla do 40 hodin dostavit ovulace, takže víte, kdy si načasovat nějaký „sexy time“. Ačkoliv to bylo 50:50, jestli ovulace byla nebo teprve bude, riskli jsme to. Není to nijak extra stimulační, takže zdraví nezávadné. Vážně mě potěšila reakce lékařky, když jsem se jí ptala, jestli mi tu injekci doporučuje už tento měsíc. „No, já bych po dvou a půl letech snažení už neváhala. Za mě máte svatou trpělivost!“. Pro mě to bylo tak úlevné potvrzení, že tu situaci vlastně nějak zvládám a že jsem na sebe pyšná, že mi z toho po tak dlouhé době ještě nehráblo.  Taky mi předepsala léky s progesteronem (Utrogestan), které se berou po ovulaci a měly by podpořit dobré zahnízdění vajíčka a taky udržet děložní sliznici. Mělo by to také vyřešit moje premenenstruační špinění, které se mi spouští velice brzo po ovulaci. No a takhle budeme pokračovat přibližně 3-4 měsíce. Každý měsíc na folikulometrii, píchnout injekci, nasadit progesteron a držet si pěsti štěstí! 

Pokud to nezabere, bude mě čekat laparoskopické vyšetření, zda nemám endometriózu. Nicméně závěrem bylo, že jsem pořád ještě mladá, IVF by doktorka doporučovala nejdřív až tak po půl roce-roce, kdy to teď budeme medicínsky koučovat a že je pořád VELKÁ šance na spontánní početí. No, co vám budu říkat. Odcházela jsem z té ordinace úplně nadšená! Po dva a půl roce se něco konečně děje! A možná má naše „neplodnost“ důvod a ten se dá nějak řešit. Už to není konečně tak, že jsme s mým mužem v 99% oblastí kompatibilní, jen spolu nejsme schopni počít dítě, i když jsme oba v pořádku. Protože možná něco v pořádku není, a to je pro mě teda přijatelnější varianta – pokud bude řešitelná, samozřejmě!

Jak sami víte, moje přijetí hormonální léčby a potažmo celkové dopomoci medicíny je věc komplikovaná. Zhruba před půl rokem jsem vyslovila přání, že bych se chtěla k hormonům stavět více neutrálně a brát je jako prostředek, který mi může pomoct, ne jen ublížit a „rozbít“ tělo. Nevím sice, jestli dnes můžu říct, že se mi to úplně povedlo, ale přijímám to jako další krok naší „Baby B.“ mise. Protože si můžu s klidným svědomím říct, že jsem kromě toho vyzkoušela snad už všechno a bohužel to nefungovalo. Je proto pro mě logickým krokem dát to na chvíli zase do rukou lékařů. A opravdu věřím, že se to tentokrát snad povede…