Včera mi bylo 29 (srpen 2020). Mám ráda narozeniny. Fakt. Je to den, kdy jsou všichni kolem vás milí a dávají vám najevo, jak vás mají rádi. Doma narozeniny docela prožíváme, a tak jsou každé  nezapomenutelné. Co ale poslední dva roky ráda nemám, jsou dny před narozeninami…nevím, jestli je to tak běžné, ale pro mě je to nevědomky čas bilancování. Co jsem stihla a co bych chtěla stihnout ten příští. No a pak je to taky připomínka toho perfektního scénáře, co jsem si vysnila na dobu, kdy mi bude 25, 26, 27, 28…29. A ten scénář je pěkná past, to vám povím. Protože v tom mém se už od šestadvaceti objevuje dítě. Na 27. narozeniny jsem byla optimistická. Na 28. jsem byla smutná, ale můj muž mi udělal takový úžasný den, že jsem z toho žila snad ještě další půlrok. A ty letošní? Co vám budu povídat, je to trochu na levačku…

Narozeninový den jsem měla jako vždy krásný. Co se ale letos nepovedlo je fakt, že narozeniny mi vyšly přesně v rámci premenstruačního syndromu. Už jsem to tady jednou letmo zmiňovala, ale jsou měsíce, kdy mám to PMS fakt špatné. Když pominu nějaké fyzické nepohodlí – citlivá prsa, bolavá záda a podbřišek, nafouklé břicho apod., tak největší peklo je ta psychická stránka věci. Já totiž během PMS brečím nebo se dojímám. Ale hrozným způsobem. Jednou jsem se rozbrečela v knihkupectví. Nemám to tak pokaždé, no ale teď zrovna jo. Navíc se mi k tomu přidala i extrémní podrážděnost a nasranost na celý svět. Takže během narozenin jsem se pravidelně dojímala, ale večer jsem začala být protivná jako osina v zadku a pozorovala na sobě, že bych se co nejvíc potřebovala pohádat se svým mužem, aby se mi ulevilo. Ale protože jsem si nechtěla kazit narozeniny, tak jsem to nějak zaplašila s tím, že to zaspím a další den bude líp. Nebylo. Ba naopak, bylo ještě hůř. Od samého rána. Dráždilo mě zkrátka všechno a všichni. Paní u kadeřnice, co byla milovnice numerologie a začala tam vyprávět, jak rok 2020 má číslo 4, což je rok války a jak to bude těžký rok. Na numerologii nevěřím ani omylem, ale že by tento rok byl procházkou růžovým sadem se taky říct nedá. No a pak jsem si po dlouhé době psala s kamarádkou a přišla otázka, co my a miminko…a o dvě hodiny později jsem zjistila, že se mi rozjíždí menstruace. 

V otázce neúspěšného otěhotnění mě rozstřelí dost věcí. Těhotenství jiných lidí, otázky okolí, kdy už to dítě budeme mít, soucit ostatních s tím, že se to nedaří, věčné špinění a připomínka toho, že moje tělo nefunguje tak, jak by mělo. Na to jsem za 29 měsíců zvyklá. Ale nepamatuju si, že by mě někdy rozstřelilo, že jsem dostala menstruaci. Menstruace totiž většinou pro mě bývá už úleva a naděje, že je tady nový měsíc a může to přijít. Ale všechno je jednou poprvé. A nejhorší na tom je, že místo toho, abych se nějak dala dokupy a postarala se o sebe, tak jsem si ještě dala sadu, že jsem největší hlupaňa, že tady brečím nad tím, že jsem to dostala. Že kam jsem to dopracovala…jeli jsme domů s mým mužem a já brečela. Odbyla jsem to tím, že mám hormonální jízdu. Pak jsem to na parkovišti před domem prolomila. Že si připadám jako největší hlupák, že nad něčím tak hloupým brečím. A přišla nečekaná reakce: “A nad čím jiným bys měla brečet, když se spoustu měsíců snažíš otěhotnět? Co víc je normální, když pláčeš nad tím, když zjistíš, že těhotná nejsi?”. Je to moudrý člověk ten můj muž. A mně to bylo líto. Nejen to, že nejsem těhotná, ale to, jak necitlivá k sobě jsem. Jak si ty rány ještě víc solím, i když je ta bolest na pokraji snesitelnosti. Jak pořád hledám nějaké manuály na to, co dělat, jak se chovat, co mít zvládnuté v devětadvaceti. A něco vám prozradím, žádné manuály nejsou! Dělám psycholožku pátým rokem a vždy dětem, se kterými pracuju, říkám, že neexistuje žádný univerzální návod na řešení našich problémů. Že to řešení si musí najít každý sám. A já to svoje pořád hledám. A vždy, když mám pocit, že jsem na dobré cestě k jeho nalezení, tak spadnu hubou do kaluže. A ještě se v ní pořádně vymáchám, když jsem tak neschopná a spadla jsem do ní sama. Vítejte v mém světě…

Je mi 29. Mám práci, která mě neskutečně baví a naplňuje. Mám muže, který se za pár týdnů stane mým manželem, a který je moje životní výhra v loterii. Mám psa, kterého zbožňuju. Jsem finančně soběstačná. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě podporují a kteří tu pro mě jsou. Mám vlastní byt. Vzdělávám se, abych jednou mohla pracovat sama na sebe. Mám spoustu věcí, za které jsem neskutečně vděčná. Nejsem ale mámou. A tahle “jediná věc” má některé dny takovou moc, že zastiňuje to všechno krásné, co mám. A já se nenávidím za ten pocit, že je to zdánlivě málo. Protože to sakra není málo. Není to samozřejmé a automatické to mít. Tak proč to prostě nestačí? Nemohl by mi to někdo říct? Ale vždyť já ty názory a rady ostatních vlastně nechci…

K letošním narozeninám mám pro sebe tedy dvě přání: 

  1. Netrápit se tím, kde bych měla ve svém věku být (ať mi bude 29, 30 nebo 35) a čeho bych měla dosáhnout. Ale opravdu už! 
  2. Být odvážná a pustit se do věcí, ze kterých mám respekt. V tomto kontextu je to medicínské řešení otěhotnění. Mám strach. Mám hrozný strach, co všechno nás čeká. Jak moc náročné to bude. Bude mě to bolet? Jak dlouho ještě budeme čekat? Co když se to nepovede? Jak to ustojíme? Změní mě to? Změní nás to? Mám tisíc otázek…

Odvaho, neopouštěj mě….