Měsíc: Listopad 2020

Lidská mysl je mocná čarodějka. Někdy nám dokáže leccos vsugerovat. Někdy nás vede k tomu, abychom vyhledávali a upřednostňovali informace, které podporují náš názor a naopak ignorovali ty, které jsou s ním v rozporu. Tomu se říká odborně konfirmační zkreslení. A takové konfirmační zkreslení zřejmě zažívá spousta žen, které si přejí otěhotnět. Já teda rozhodně.

Modelová situace. Převalí se takhle polovina cyklu, vy jste nezaháleli a snažili se využít svou cca dvacetiprocentní šanci na úspěch. Teď už nezbývá nic jiného, než čekat. Vyšlo to, nebo zase nic? A teď nastává ta “hra na psychiku”. Odehrává se ve vás několik myšlenkových pochodů naráz:

A) Neupínat se k tomu, ať pak nejsem zklamaná (Jasně, říkám si to nahlas kolikrát jenom chci, ale stejně mě prostě v nějaké míře zamrzí, že je další měsíc v pr….);

B) Odolat testování dříve, než se vám může něco ukázat (Ideálně by se mělo testovat až v den vynechané menstruace. Některé testy slibují, že výsledek ukážou už pět dní před očekávanou menstruací. Taky je takový propočet, že skoro 100% výsledek získáte dva týdny po ovulaci, když nepřijde menstruace. Zkrátka, je to docela věda a čert aby se v tom vyznal. Mě tohleto testování naštěstí minulo, ale to právě kvůli tomu, že tělo dávalo téměř vždy jasně najevo, že těhotenská změna se nekoná).

C) Ignorovat všechny věci, co se ve vašem těle dějí a rozhodně je nevnímat jako příznaky raného těhotenství!

A u bodu C bych se ráda na chvíli zastavila, protože tohle bývalo, a určitě i pořád trochu je, moje “guilty pleasure”. Jednu dobu jsem fakt ráda koukala na různá YouTube videa na téma “Jak jsem poznala těhotenství dřív, než mi vyšel pozitivní těhotenský test.” Taky jsem si přečetla spoustu článků na internetu – ať už pochybné kvality, nebo psané lékaři. A pak jsem také měla období, kdy jsem u sebe objevila nějaký příznak a šla googlit na internet, jestli by to náhodou těhotenství být nemohlo. Takové googlení vás velice rychle přesměruje na fóra eMimino nebo Modrý koník. Podívejte se, většina z nás takovými fóry pohrdá. Nebyla jsem jiná. Ale nejen, že na těhle fórech najdete všechno možné (nejen mateřskou tematiku), tak taky máte pocit, že jste na tom prostě podobně jako ty holky, co tam přispívají. A jak se říká – neštěstí miluje společnost – nechcete v tom být prostě sama. Já jsem se nikdy do žádné diskuse nezapojila a rozhodně bych sama za sebe nechtěla používat terminologii typu “ovulka, manža, mimísek, snažilka, těhu” apod. Nicméně chápu, proč tam ty holky chodí a ptají se. Jsou prostě v tom svém konfirmačním zkreslení (“Jsem těhotná” = moc si přeju být těhotná) a hledají pro to podporu. Spousta dotazů se právě týká nějakých příznaků a končí větou “Nemůžu být těhotná?” Často se tam potkáte s odpovědí, ať si dotyčná udělá těhotenský test a bude mít jasno. Jenže…udělat si těhotenský test je poměrně strašák. Je tam totiž pořád ta 50% šance neúspěchu. Ty holky samozřejmě ví, že jistotu jim dá až ten test. Ale taky ještě chvíli chtějí mít naději, že možná těhotné jsou. A hledají podobné případy, které to tak měly. Mluvím tady obecně o holkách, ale vlastně tady mluvím sama o sobě…

A teď k těm příznakům. Víte, jak se říká, že každé tělo je jedinečné a reaguje na různé situace svým vlastním způsobem? U raného těhotenství je to zřejmě dvojnásobná pravda. Protože těch příznaků, které můžete pociťovat, je celá řada: zvýšená únava nebo naopak příliv energie, bolestivost prsou a citlivé bradavky, zvýšená chuť k jídlu, zvýšená chuť na sex/pokles v libidu, křeče/bolesti v podbřišku, citlivost na pachy, točení hlavy, nevolnosti, bolest hlavy, kovová chuť v ústech, časté močení, proměnlivost nálad a mohla bych pokračovat do aleluja. A pak existuje něco jako premenstruační syndrom, který se projevuje: únavou, přecitlivělostí, změnami nálad, bolestí podbřišku, bolestí prsou, změnou libida, bolestí hlavy, změnou chuti k jídlu či výskytem akné. Nepřekrývá se nám něco? Já jsem zažila většinu z těchto příznaků. Dokonce to mám tak, že každý měsíc to mám jinak. Někdy mě tak bolí prsa a podbřišek, dojmu se u kdovíjaké hovadiny,  točí se mi hlava, jsem přecitlivělá na pachy, nejraději bych pořád spala, jsem opupínkovaná a cpu se samým nezdravým jídlem. A pak je období, kdy nemám žádný příznak a prostě začnu menstruovat. Za dva roky jsem se naučila, že opravdu jedinou jistotou, jestli jsem, nebo nejsem těhotná, je menstruace. Všechno ostatní jsou jen spekulace a domněnky. Navíc, znám spoustu žen, které neměly příznaky žádné. Dokonce celý první trimestr. 

A pak jsem si samozřejmě prošla i fází, kdy jsem dostala menstruaci a prostě jsem jen nechtěla věřit, že těhotná nejsem. Vždyť mám všechny příznaky!!! A pak si vygooglíte spoustu příběhů, kdy ženy píší, jak do xtého měsíce menstruovaly a jak je to vlastně možné a vy zadoufáte, že to je i váš případ (Díky, konfirmační zkreslení!). Nejsem doktor, ale taky mám o tom něco načteno. Menstruace v těhotenství není pravou menstruací*. Teď už to vím, a proto nedoufám. 

*Biologické okénko: Má to zřejmě spojitost s hladinou hormonů. Po ovulaci začne tělo produkovat progesteron, který podporuje růst děložní sliznice, aby se mohlo případné oplodněné vajíčko kde uchytit. Pokud k oplodnění nedojde, hladina progesteronu klesá a následkem je pak vyloučení  narostlé děložní sliznice = menstruace. Pokud se vajíčko oplodní, hladina progesteronu neklesá. Podtrženo, sečteno. Když otěhotníte, je dost malá pravděpodobnost, že klasicky menstruujete. Pokud by tomu tak bylo, odešla by z vás děložní sliznice, tím pádem i oplodněné vajíčko a těhotenství by zaniklo. Krvácení v těhotenství se ale někdy skutečně objeví a nemusí to být zrovna projev potratu. Může to být hormonálního rázu, hematom v děloze či cysta/myom.

Lhala bych, kdybych řekla, že absolutně ignoruju všechno, co se v mém těle odehrává. Neignoruju. Dobře si uvědomuju, že každý měsíc nastává to období, kdy se mohou nějaké příznaky objevit. A když se objeví, tak že můžou patřit ranému těhotenství. Objevuje se ale už i ten druhý hlas, že můžou zkrátka patřit blížící se menstruaci. Už se snažím neodsuzovat se za to, že doufám, že třeba tentokrát to vyšlo. Že si můžu dovolit mít naději. A že si můžu dovolit být smutná, že i tentokrát mě hlava přelstila a že to žádné těhotenské příznaky nebyly. A uchlácholit se tím, že další měsíc je taky měsíc a že třeba tentokrát to bude jiné….

Když se ocitnete ve věku, kdy od vás společnost už lecco očekává, stane se to vděčným námětem, jak začít konverzaci. Tak například je vám 25+ a nemáte drahou polovičku. “Ahoj, jak se daří? A co chlapa/ženskou – máš? Ne, hmm, tak on se ten pravý(á) určitě brzo najde..” Jo, vsadím se, že to každý svobodný člověk rád slyší. Pak teda přijde fáze, kdy máte partnera, jste spolu nějaký ten pátek, sdílíte spolu domácnost a vaše okolí se začne vyptávat – “A co svatba? Neplánujete?” Pokud už v té době nejste zasnoubeni (což se dá buď poznat podle prstýnku na ruce nebo vám to ten pár sám řekne), tak by mě zajímalo, jaká odpověď se od vás očekává. “Plánuju požádat Marušku za měsíc na výroční večeři v restauraci, už jsem vybral prstýnek. Jééé, Maru, spoiler alert! Tys to nevěděla, ale když se teda někdo ptá…,” nebo “Já už čekám půl roku, že mě požádá a pořád nic. Začínám být z toho zoufalá.” To si spíš zadělává na řádnou hádku, než  na pěkný začátek konverzace. A pak nastává ta další fáze. Buď už jste v manželství, nebo prostě pro vás svatba není úplně priorita a okolí to ví, tedy nabízí se otázka: “A miminko neplánujete…?”

Za poslední zhruba tři roky jsem tuto otázku slyšela snad tisíckrát. Nejprve jsem na ni pravdivě odpovídala, že zatím dítě neplánujeme. Pak jsem vysadila antikoncepci a začal rok mlžení. Spíš jsem to hrávala do autu, nebo říkala, že to stále není na pořadu dne. Samozřejmě pár blízkých lidí v mém okolí vědělo, že jsem přešla do “fáze rozmnožovací”. Pamatuju si, že když jsem to řekla jedné své kolegyni v práci, řekla: “Ty jsi taková vyrovnaná, to určitě brzo zapadneš…” Když jsem to řekla jiné kamarádce, zasloužilé mamince, tak začala svůj příběh: “Nám se to povedlo snad na třetí šup. Prostě jsem si říkala, že teď někdy by mohlo být to období a bylo.” Následovaly další příběhy: “Manželka vysadila prášky, zrovna byla na prohlídce u gynekologa, který ji řekl, že ovuluje. Tak jsme na to vlítli, no a povedlo se na první pokus.” “Chvilku jsme hlídali ovulaci, měřila jsem si bazální teplotu, ale pak jsem se na to po dvou měsících vykašlala, no a třetí jsem byla těhotná.”. “My jsme si řekli, že třeba tak za rok dítě chceme a že se to zhruba za tu dobu povede. No a jakmile jsme to vyslovili, tak jsem otěhotněla.” U všech těchto příběhů jsem měla rozpolcené pocity. Na jednu stranu to těm lidem fakt přejete. Mít dítě je dar a když to jsou lidi, které máte rádi, chcete, aby byli v životě šťastni. Na druhou stranu vás to neskutečně znejistí v tom, co sakra vy děláte tak špatně, že to pořád nejde. Nikdo z těch lidí to nemyslí špatně. Jen s vámi sdílí svůj příběh, a to jim nelze zazlívat. Nebo já to alespoň neumím. Jen se pak dostáváte do extra nepohodlné pozice.

Čas běží a dost lidí už o vás ví, že se o dítě snažíte, ale zatím neúspěšně. A pak někdo z těch lidí otěhotní. A nastává prekérní situace pro obě strany. Strana těhotná – jak to šetrně říct té druhé straně, ať jí neublížím? Strana netěhotná – jak reagovat v téhle situaci, když konvence praví, že byste měli pogratulovat a radovat se? Co když se chci radovat, ale zároveň je mi z toho hrozně smutno? Můžu to dát najevo té druhé straně? Co když mi to ten člověk nechtěl říct, protože jsem neplodná chudinka a nechce mě zranit? Zatím stojím na té straně netěhotné a mám s tím fakt bohaté zkušenosti. Nebudu lhát, je to často výzva. Jak už jsem řekla předtím, v 90% případů se fakt z této radostné noviny těším. Ale taky se tím cítím neskutečně ohrožená. Dost často jsem schopna to podržet a být v tom radostném módu se stranou těhotnou. Ale jakmile jsem sama, pouštím stavidla. A teď už se za to nestydím. Zraňuje mě těhotenství jiných žen. Zraňuje, protože mě konfrontuje s faktem, že já otěhotnět zatím nemůžu. Není to osobní. Nikdy. Není to ani tak, že bych se přestala stýkat s těhotnými kamarádkami. Většinou to funguje tak, že když si to opláču, jsem pak fakt schopná s nimi to hezké období prožívat a jsem strašně zvědavá na všechny ty změny, které jim těhotenství přináší. Jen si to prvně musím sama přežvýkat. 

Vlastně bych si docela přála, aby mi někdo dal manuál, jak se mám v této pozici chovat. Jak mám reagovat na dotazy typu, kdy teda už budeme tři? Jak mám lidem říct, že nám to nejde, i když se snažíme dělat maximum, nebo se naopak nesnažíme vůbec? Jak mám ustát fakt, že většina žen mého věku těhotní jako na běžícím páse a vypadá to tak jednoduše? Jak mám přimět lidi, ať se mě konečně neptali, jestli se už to náhodou nepovedlo? Jak mám zařídit, ať nejsem v očích jiných lidí za neplodnou chudinku? (Tohle je můj vymyšlený koncept. Ačkoliv já ženy, co se jim nedaří otěhotnět, vnímám jako velké hrdinky – tak u sebe mám pocit, že se na mě každý dívá jako na neplodnou chudinku. Díky, hlavo!). 

A pak je ještě druhá varianta. Snažíte se dlouho a lidi to neví, protože se tím na každém rohu nechlubíte. A ty podle mě ani nenapadne, že byste nějaký problém mohli mít. Když jsme našim blízkým oznamovali, že si kupujeme psa, někteří se dost divili. Kamarádi se ptali, jestli náhodou nechceme místo psa dítě. Chceme, ale to si nejde objednat, aby ti to čáp doručil až ke dveřím. Dost vtipná byla moje babička, která mi začala v telefonu dávat přednášku: “Psa? Proč si raději nepořídíte miminko? Nemůžeš přece brát až do čtyřiceti antikoncepci, pak už to třeba, děvucho, nepůjde!” Babi, ono to nejde ani teď od šestadvaceti, když jsem tu antikoncepci přestala brát. 

Nechci tady moralizovat, sama jsem byla často ta, která tyto otvírací otázky typu svatba, partner, dítě používala. Bez zlého úmyslu. Celá moje situace mě ale přiměla přemýšlet nad tím, co může být pro druhého člověka tématem citlivým. Pokud vám ten člověk chce říct, co nového se v jeho životě děje, tak vám to řekne. Nemusíte se na to specificky ptát, a pak prostě nešlápnete vedle. Já už jsem po dvou letech došla do fáze, kdy na tuhle otázku odpovídám, že to necháváme přírodě. Lidi to uspokojí a většinou jim to zavře pusu.

Závěrem bych chtěla říct, jak moc jsem vděčná našim rodinám, které jsou v této oblasti naprosto zlaté a neptali se ani jednou. Něco ví, něco si odtuší a hlavně nás nestresují otázkami, kdy z nich konečně uděláme prarodiče. Stejně vděčná jsem i svým blízkým kamarádkám, se kterými se necítím jako ta “neplodná chudinka” a můžu s nimi svobodně mluvit o svých obavách bez toho, abych dostala odpověď  – “Nesmíš to moc řešit. Hlavně buď v klidu”. Myslím si, že ne každý má v životě taktní a respektující lidi. V tomhle my mámě štěstí v neštěstí…

Když chcete otěhotnět a nedaří se to, je to fakt velká zatěžkávací zkouška. Snažíte se – nejde to, nesnažíte se – stejně to nejde. Všichni vám říkají, že to moc řešíte a moc na to myslíte a že to máte pustit z hlavy. Jasně, funguje to úplně stejně, jako kdybych vám řekla, ať se snažíte nemyslet na růžového slona v místnosti. Na co myslíte? Tak vidíte. 

Nepamatuju si úplně přesně, jak jsem celou situaci prožívala první rok, ale troufám si tvrdit, že to nebyla žádná katastrofa. Řešila jsem tehdy jiné věci a taky moje (ne)těhotenství dost zastínily právě problémy s cyklem. To jsem teda řešila dost intenzivně a byla z toho poměrně zoufalá. Taky jsem si úplně nezažívala zklamání z negativního těhotenského testu. Já si ho totiž za ty dva roky udělala jen párkrát, a to bych spočítala na prstech jedné ruky. Když totiž většinu měsíce v nějaké podobě promenstruujete, tak nezažíváte žádné napjaté období, jestli to tentokrát vyšlo. Pamatuju si, že cca sedm měsíců po vysazení antikoncepce jsem fakt zpoždění měla a dělala si těhotenský test. Tehdy mě dost překvapilo, jak mě to případné těhotenství zaskočilo. Tak jsem si to v sobě uzavřela, že možná prostě ještě nejsem připravená a to mimino je chytré a ví to. Jasně, byly chvíle, kdy jsem byla nalomená, jestli je všechno v pořádku. Ale pořád jsem si říkala, že to časem přece půjde.

No a pak přišla ta zmínka o umělém oplodnění. A tehdy jsem se fakt rozsypala jako domeček z karet. Nerozuměla jsem tomu. Pořád jsem se považovala za mladou a ani ten čas “snažení” mi nepřišel tak dlouhý. Zpětně si nemyslím, že mě chtěl pan doktor vystrašit. Spíš mluvil o budoucích krocích, ale já se zasekla na tom slovu “umělé” a byla jsem v pasti. Tehdy jsem hodně dnů proplakala. Skryla jsem všechny těhotné kamarádky na sociálních sítích, přestala sledovat těhotné celebrity a čerstvé maminky. Potřebovala jsem být ve vlastní bublině a se vším se srovnat. Začala jsem se totiž fakt bát, že to třeba nepůjde nikdy. A bylo mi neskutečně na hovno. Ani to nejde popsat jak. Protože mámou jsem si přála být celý život a najednou jsem čelila tváří v tvář tomu, že se to přirozeně nemusí povést a já to uměle nechci. Doma jsme to probrali horem dolem. Řekli jsme si, že nemusíme jít do umělého oplodnění, že můžeme děti adoptovat. Jenže…ani tohle mě úplně neuklidnilo. 

V čem jsem totiž mistr všech mistrů je sebeobviňování. Neschopnost otěhotnět jsem automaticky brala jako moji vinu a svoje selhání. Medicínsky se sice nepotvrdilo, že by objektivně existoval nějaký problém, ale já se stejně sebemrskala. Já mám myom. Já jsem úzkostná a nejsem určitě psychicky dostatečně v pohodě. Já jsem v životě a ve vztahu udělala nějaké chyby, a to je teď karma. Mohla jsem jet do aleluja. Jestli mám ale v něčem životní štěstí, tak v tom, jakého mám vedle sebe chlapa. Protože ten v těch nejhorších chvílích přišel a řekl, že je to NÁŠ problém a že jsme v tom spolu. A hlavně to tak opravdu myslel a myslí dodnes.

Ale zpět do roku 2019. Tak měsíc, dva po katastrofickém verdiktu to bylo jedno velký špatný. Pak se ve mně něco zlomilo.  Po hodinách a hodinách přemýšlení jsem usoudila, že názor jednoho doktora nemusí být ten správný. Nebo nemusí být správný pro mě. V ten čas jsem zkusila čínskou medicínu a šla na kurz hormonální jógy, kde jsem se naučila dívat se na věci i jinak než optikou západního zdravotnictví. A začalo mi v tom být dobře. Už jsem si nehlídala ovulaci, nebrala jsem žádné podpůrné prostředky, přestala jsem si zapisovat do aplikace. Prostě jsem si řekla, že když to má přijít, tak to přijde. V létě toho roku jsme si pořídili štěně a na vědomé plození dětí nebyl vůbec čas. Já kompletně změnila životní styl a radovala se z toho, že mám spokojené období. Blížil se ale termín kontroly myomu u gynekologa a můj muž nadhodil otázku, jestli bychom teda tomu dítěti neměli jít trochu naproti. Tehdy mě to dost naštvalo. Představila jsem si, jak mě to zase bude stresovat a jaký to na mě bude vytvářet nátlak a jak už do toho vědomě jít nechci. Domluvili jsme se, že to do konce roku teda necháme být. 

Konec roku byl radostný. Stále jsem sice nebyla těhotná, ale nosila na prsteníčku zásnubní prsten a plánovala svatbu. Do čtvrt roku jsem konečně změnila gynekologa a dala si magický termín – do svatby neřešit. No ale pak přišla doba koronavirová. Jste 24/7 zavření doma, sociální sítě se vám plní fotkami z ultrazvuků a těhotenských bříšek, vaše letní předsvatební cesta jde do háje a najednou vás to vlastně začne hlodat. Jestli tomu opravdu nejít zase trochu aktivně naproti. Ale tentokrát to bylo trochu jiné. Tentokrát to vzešlo z mé hlavy a s tím největším klidem. Prostě jsem měla pocit, že je to správné. Už jsem se neškatulkovala do snažilek, neuzavírala se do sebe a netřásla se strachy, že teď když to řeším, tak určitě jako na sviňu neotěhotním. Není to sluníčkové…stále jsou dny, kdy zažíváme oba doma neskutečnou frustraci. Dny, kdy já sedím na podlaze v kuchyni a brečím, že je mi líto, že nemůžu otěhotnět a můj muž mě objímá s tím, že zažívá pocit, jak je celá ta situace hrozně nefér. Dny, kdy máme pocit, že přirozeně počít dítě je něco tak nereálného, ale že to vypadá téměř u všech okolo, že je to ta nejjednodušší věc. Že si připadáme jako neplodní mimozemšťani. Co se ale mění, je to, že ty dny prostě přijímáme. Že o tom mluvíme a přestáváme tančit po špičkách kolem tématu “Nedaří se nám počít dítě”. Že si dovolíme být smutní a naštvaní, ale už nedovolíme, aby se náš život točil jenom kolem toho. A to mě osobně připadne jako sakra dobrý kompromis….

Když vaše okolí zjistí, že se snažíte už nějakou dobu otěhotnět, občas se neubrání určitému nešváru – dát vám radu. Úmysl v tom vidím dobrý, nicméně když se to otěhotnění dlouho nedaří, tak si sama pozjišťujete ledasco. A pak Vás často ty rady akorát naštvou…Udělala jsem menší průzkum kolem sebe a vybrala si top 5 “dobrých” rad, které lidi rádi dávají:

5. místo: Dej si od snažení pauzu

Podívejte se, myšlenka je to dobrá…nemám proti tomu zase tolik námitek. Když nějakou dobu žijete v kolotoči hlídání plodných dnů, trackování ovulace, sledování možných příznaků a pak nedočkavého testování, může to lézt na mozek. Může to lézt na mozek jak vám, tak i vašemu partnerovi. Protože jasně, nikdo z nás si nepředstavoval tu romantiku, že přijdete domů z práce, kdy jste toho měli až nad hlavu a jediné, po čem toužíte, je dát si nohy hore, pustit si seriál na Netflixu a dát si k tomu dvojku bílého. No a pak si uděláte ovulační test/partnerka zahlásí, že je den D a vy se jdete na sílu snažit, protože to přece neprokaučujete. Uznávám, je super si dát od tohohle pauzu. Pro nás ženy se to ale možná lépe říká, než dělá. Protože my ovulujeme. My to možná už trochu poznáme, že se to období blíží. A někdy je prostě těžké si říct, tak já to tenhle měsíc kašlu, protože co kdyby to tentokrát fakt vyšlo? Někdo ještě doporučuje změnit prostředí a odjet na dovolenou. Ta myšlenka je super, protože dovolená je sama o sobě skvělá! Vypnete, soustředíte se na jiné věci a pak to třeba spadne. A nebo taky ne…

4. místo: Kup si něco, o co se budeš starat

To je takový evergreen. Ta myšlenka za tím mi taky částečně přijde dobrá. Protože já jsem se vážně dostala do bodu, kdy se potřebuju starat o něco jiného než o sebe (případně o domácnost a manžela). Prostě ta příroda to fakt zařídila chytře…taky jsem četla spoustu příběhů, kdy si ženy, co nemohly otěhotnět, pořídily psa/kočku/činčilu a fakt do pár měsíců otěhotněly, protože neměly čas řešit dítě. Co je ale dobré si uvědomit, že je naprosto v pořádku koupit si zvíře, protože ho chcete a chcete se o něco starat. Je ale úplně špatné si koupit zvíře v domnění, že to povede k vysněnému těhotenství. Protože to tak být nemusí a co pak s tím zvířetem? Budete na něj naštvaní? Přestanete ho chtít? Bude vám připomínat, že to je další strategií, která na cestě k dítěti selhala? To není úplně fér. Takže jasně – rada fajn, ale docela nepromyšlená vzhledem k tomu, že to taky může nadělat více škody než užitku. My psa máme. A bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme udělali, protože je to naše “psí miminko”. Zároveň mě ani jednou za rok a čtvrt, co jej máme, nenapadlo, že jako prostředek k dítěti pes selhal. Díkybohu, za něj! A ještě perlička – moji kamarádce, co nemohla otěhotnět a měla dvě kočky, jedna známá řekla, že kočky negativně ovlivňují plodnost, že by se jich měla zbavit…no a těhle radách přesně mluvím!

3. místo: Neřeš to, ono to přijde samo/Nestresuj se!

Když mně bylo 16 a byla jsem zhnusená navazováním vztahů s klukama svého věku, rozhodla jsem se, že na to kašlu. Říkala jsem tehdy, že žiju sledováním Gilmorových děvčat a malinovým pudingem. No a pak se najednou objevil prima kluk, se kterým jsem pak strávila přes dva roky života. Takže ano, často když jsme urputní a něco moc chceme, tak to na truc nepřijde. Až když to nejméně čekáme. Tuto variantu připouštím. Ale mezi námi – s tím dítětem je to trochu jiná písnička. Protože i když to chcete neřešit, tak: a) najdou se takoví, kteří se ptají, kdy teda plánujete to miminko; b) někdo z vašeho okolí oznámí, že je těhotný, čímž vás konfrontuje s tím, že vy těhotná nejste, ale chcete; c) jak dlouho má taková neřešící fáze trvat? Protože jasně, je to příjemné si odpočinout od nějakého řešení a snažení se jít problému naproti, ale co když to teda pořád nefunguje? Měsíce utíkají a mladší nebudem…

Taková vyšší dívčí je pak “Nestresuj se.” Moje oblíbená věta nejen v těhotenství, ale v životě obecně…nestresuj se/moc se stresuješ/musíš se zklidnit. Nevím, jak to máte vy, ale když tohle slyším, nejraději bych poslala dotyčného do…patřičných míst. Jako psycholožka si dovolím říct, že o stresu vím hodně. Vím, jak ovlivňuje tělo, vím, jak nám ovlivňuje mysl, ale taky vím, že zatočit s ním je běh na dlouhou trať. A taky, nikdo z nás se nechce dobrovolně stresovat.  Samy hlavně víme, že tím stresem si tu situaci ještě ztěžujeme. A nepotřebujeme nikoho, kdo by nám to připomínal. Ke stresu mám já sama jen dvě myšlenky: a) cítit stres, když se nám nedaří otěhotnět, je naprosto normální reakcí a není potřeba se za to stydět; b) je v pořádku požádat o pomoc, když nám ten stres narušuje kvalitu života do té míry, kdy přestáváme schopni normálně fungovat v práci, v partnerském vztahu, ve volném času, zkrátka v jakékoliv oblasti života. Můžeme o tom mluvit s partnerem, s blízkou osobou a nebo se taky můžeme obrátit na odborníka – psychologa, psychoterapeuta a ve vážnějších případech i na psychiatra. Jsem psycholožka, ale už léta docházím na terapii. Terapie mi sice vytoužené dítě nepřičaruje, nicméně je to moje berlička, jak se z toho nezbláznit a jak samu sebe v těchto těžkých chvílích podpořit a ne ještě více rozbít.

2. místo: A děláte to teda dobře…?

Jak se blížím do finále, tak se čím dál víc nas*rám. Ano, i já jsem slyšela nějaké příběhy, že lidi nevěděli, jak se děti dělají, nebo se o sebe otírali a pak se divili, že jim nejde počít dítě. Nevím, jestli tomu fakt věřím, nebo to řadím do kategorie “Nejezdi na tobogánu, jsou tam nalepené žiletky a rozřežeš si zadek”. Ale jako jo, uznávám, že jsou lidé z věřících rodin nebo z rodin a prostředí, kde se o sexu nemluví. Nicméně si troufám tvrdit, že spousta lidí v mém okolí, včetně mě, jsou sexuálně aktivní dříve, než se rozhodnou plodit děti. Takže ano, víme, jak na to. Jestli to děláme dobře? No, klidně bych se nechala poučit starším a zkušenějším. V jaké poloze mám být, jestli mám mít hlavu na sever a nohy na východ, nebo si třikrát kýchnout a “milovat se za úplňku”. Ale vzhledem k tomu, kolik lidí nechtěné otěhotní, tak asi v tom procesu nebude žádné extrémní specifikum (ale v tom početí jako takovém věda určitě je, to si uvědomuju). Tuhle chytrou připomínku jsem zaslechla dvakrát. Jednou byla adresována přímo mě a byla jsem tak konsternovaná, že jsem se zmohla jen na “No, asi očividně ne…”. A podruhé to vyprávěl jeden můj známy o někom z okolí, kdy se už o dítě snažili delší dobu a on to okomentoval: “Tak já teda nevím, jak se snaží. Nám se to povedlo druhý měsíc…” A to je přesně ono! Podle sebe, soudím tebe. Lidi, raduju se s vámi, že se vám to brzy podaří, ale on je někdy zakopaný pes v něčem jiném. 

1.místo: Možná bys měla změnit partnera. S tím současným se k sobě asi nehodíte…

Uff…jenom jsem to napsala a je mi z toho mizerně. Já osobně jsem tuhle radu naštěstí NIKDY nedostala, ale o to víc soucítím s lidmi, kteří si tohle vyslechli. S prominutím, tohle považuji za nejvíc příšernou věc, kterou můžete ženě říct (ještě se teda o první místo dělí hláška: “Příroda ti dává najevo, že bys neměla mít děti. Asi to tak nemá být.”). Čeho tím dotyčný chce dosáhnout? Že vám znejistí i tu jedinou jistotu, kterou v boji s neplodností máte, a to je vaše partnerství? Kdo si neplodností neprošel, nemá ani páru, jaký je to nápor na muže, na ženu a všeobecně na jejich vztah. Jsou páry, které to nepřežijí. Jsou ale páry, které to ustojí, a mají takový vztah, který bychom jim mohli všichni závidět. Nechci tím teď ani v nejmenším hanit to, že to může jednoho z partnerů napadnout a může to být příčina rozchodu. Není to ale podle mě nikdy o té neplodnosti, ale o věcech, které se s ní pojí – jak na ni reagujeme, jak s ní ve vztahu zacházíme, jak komunikujeme svoji frustraci a jiné. Ano, to jsou věci, co vám můžou zlomit vaz a můžou vás vést k přehodnocení celého partnerství. Na druhou stranu, tohle si máte říct vy sami. Nikdo jiný z vašeho okolí. Ano, každý máme právo na názor, ale některé názory by měly zůstat nevyřčené. Možná jsem přecitlivělá a radikální, ale stojím si za tím…

A když už jsme u těch rad, tak jednu nevyžádanou posílám všem, kteří mají ve svém okolí někoho, kdo se snaží o dítě. Není nic jednoduššího říct: “Jsem tady pro tebe. Co pro tebe můžu udělat?” A jestli to bude rada, nebo prostě jen bezpečný prostor k vyslechnutí, to vám ten dotyčný rád řekne. (Tohle platí nejen na problém s početím, ale pro jakoukoliv těžkou životní situaci, např. ztráta partnera, úmrtí blízkého, ztráta zaměstnání, nemoc aj.)

Kdybych měla popsat svůj vztah k hormonům, asi bych musela zvolit známé označení z Facebooku – “v komplikovaném vztahu”. Prošli jsme si fází nejlepšího kamarádství a plynule přešli do úhlavního nepřátelství. Ani jedna varianta se však nejeví jako ideální…

Hormonální antikoncepce

Jak už jsem párkrát zmínila, hormonální antikoncepce v podobě pilulek byla moje první a taky poslední antikoncepční metoda. Zpětně si snažím vzpomenout, proč jsem se vlastně takto rozhodla. Zřejmě se to nabízelo. Tehdy to byla metoda dost populární, brala ji i moje maminka (i když spíše z medicínských důvodů), a tak bylo rozhodnuto. V té době mi bylo necelých sedmnáct a jedinou obavu, kterou jsem měla, bylo, abych po antikoncepci neztloustla – to se o ní dost tradovalo. Neztloustla. Antikoncepce mi sedla na první dobrou a přes devět let jsem si užívala její 100% účinnost. Když jsem byla na vysoké škole, převalila se první velká vlna kritiky. Trombózy, emoční oploštění, psychické potíže, snížení libida, případná neplodnost. Na trombózu mi pravidelně dělali testy, změny v libidu ani psychice jsem nepozorovala, ale ta neplodnost – ta mě trochu děsila. Obavy jsem sdílela se svoji tehdejší gynekoložkou, která mě uklidnila, že to není prokázány vztah a že stejně nejde dokázat, jestli je ta neplodnost způsobena antikoncepcí nebo něčím jiným. Uklidňovala mě i řada kamarádek, které po vysazení antikoncepce bezproblémově otěhotněly do pár měsíců. Když ony, tak proč ne já…

Loučím se s hormony

Než jsem vysadila antikoncepci, přečetla jsem si na internetu spoustu článků na toto téma. Jaký je život bez hormonů? Měla jsem strach ze tří věcí: a) nedostanu menstruaci, třeba klidně rok; b) dostanu menstruaci normálně, ale bude extrémně silná a bolestivá; c) extrémně se mi zhorší pleť, protože v patnácti jsem kvůli problémové pleti docházela na kožní. Prvního čtvrt roku to byla idylka. Menstruace pořád co 28 dní, trochu silnější, možná kapku bolestivější – ale nic co by Paralen nespravil. Pleť se držela. Pak to začalo.  Za další čtvrt rok jsem byla zpátky na kožním, protože jsem se začala osypávat neskutečně. Samotná menstruace sice relativně pravidelně přicházela, ale vždycky se dlouho rozjížděla a pak dlouho dojížděla – zkrátka jsem měla pocit, že většinu měsíce pořád v nějaké formě menstruuju. Dyskomfort jako prase a ploďte za takových podmínek děti. Lékaři nepomohli. Jedna mě s nesprávnou diagnózou odbyla od stolu, druhý sice nasadil léky, které měly blokovat menstruaci (na hormonální bázi – překvápko!) – ty účinkovaly dva měsíce, ten třetí jsem i přes užívání začala menstruovat. Takže jsem je brát přestala. Byla jsem naštvaná na celý svět. Vinila jsem ze všeho sebe a hormonální antikoncepci, která mi pokazila tělo. Takže nejen, že nemůžu otěhotnět, navíc nic nefunguje tak, jak má. Jasně, mohlo být hůře. Polycystické vaječníky, cystické akné, ale to byla slabá útěcha…

Hormonální stimulace

V tomhle “hormonálním” rozpoložení přišel ten slavný návrh mého lékaře s umělým oplodněním. Opět jsem v téhle oblasti měla pouze laické znalosti. Vezme se vajíčko ženy, v laboratoři se spojí se spermií muže a šoupne se to zpátky do břicha. Vlastně lehárko. Co už se tak běžně neříká je fakt, že se ta žena musí hormonálně dost stimulovat, aby za měsíc vyprodukovala co nejvíce vajíček. Ty se pak odeberou, vyberou se ta nejlepší, uměle oplodní a pokud se to povede, zavede se oplodněné vajíčko zpět do dělohy. Už se ale tolik nemluví o tom, že se to oplodnění vůbec nemusí povést, že se nemusí povést ani to uchycení v děloze a o hyperstimulačním syndromu, tak o tom si musíte už přečíst sami. Mám z toho respekt. Mám z toho největší respekt na světě a neumím si zatím představit, že něco takového podstoupím. Přijde mi tak trochu proti přírodě, když za měsíc přirozenou cestou uzraje jedno vajíčko, tak při stimulování je jich najednou třeba osm. Vlastně se ani nebojím bolesti, bojím se toho, že mi bude ze všech těch hormonů hrozně zle, že oteču, že budu psychicky naprosto rozhozená (už tak mám dost pitomý premenstruační syndrom, kdy se třeba čtyřikrát rozbrečím u půlhodinového seriálu), že pak nebudu moct chodit do práce, protože budu muset pořád chodit na ultrazvuk kontrolovat, kdy už dozrají vajíčka. Bojím se, že tuhle možnost vyzkoušíme a ono se to napoprvé nepovede a budeme to muset podstupovat znova. Zkrátka bojím se. A také mám dost rozpolcené pocity z toho, že si za své dítě vlastně zaplatím. Ačkoliv první tři pokusy hradí pojišťovna, tak za tu hormonální stimulaci platíte vy sami a bavíme se tady o částkách v řádech deseti tisíc. Vím, že umělé oplodnění je pro spoustu párů šance, jak mít své vysněné dítě a díkybohu za to, že tuhle možnost máme. Jen já na ni teď, ve svých skoro 29 letech, nejsem vůbec připravená. A až budu, chci si o tom sama rozhodnout a chci, ať to vzejde ze společného rozhodnutí s mým mužem. 

Ukažme si na viníka! Je to myom

Dnes už vím, že za moje problémy s menstruačním cyklem nemůže přímo užívání hormonální antikoncepce. Když mi gynekolog při preventivní prohlídce našel malý myom na děloze, spousta věcí se tím vysvětlila. Myomy jsou takové nezhoubné útvary svaloviny, se kterým se může potkat až polovina žen v plodném věku. Pokud jsou malé (cca do 5 cm) a nerostou, pouze se pravidelně sledují. Můžou ale i tak způsobovat pěknou paseku. Nepravidelnou a bolestivou menstruaci, krvácení mimo cyklus, pre a postmenstruační špinění a další “vychytávky”. Pokud jsou umístěny špatně, mohou být také příčinou neplodnosti a mohou způsobovat potraty. Můj myom je zatím malinký, má rok stabilně přes centimetr a je naštěstí umístěn tak, že by mechanicky neměl bránit ani početí a neměl by potenciálně ohrožovat ani případné těhotenství. Myom může vznikat z různých důvodů – genetických, biologických nebo hormonálních (a už je to tu zas!). Takže klidně za to vlastně nepřímo ta antikoncepce může, ale teď už je to jedno. Myom prostě nezmizí. Může se dát operativně odstranit, ale pokud opravdu není velký a neroste, tak se to ženám před porodem příliš nedoporučuje. A tak mi nezbývá, než se s ním prostě smířit. Většinu času o něm ani nevím, protože potíže, které způsobuje, se dají zmírnit hormonální jógou nebo pravidelným užíváním bylinných kapek. Není to 100%, ale je to rozhodně o 100% lepší, než to bylo třeba před rokem. A ono po roce a půl různých peripetiích vám to vlastně začne připadat jako “nová norma”. 

Momentálně to mám tedy nastavené tak, že se snažím o cestu “bez hormonů”. Přála bych si ale najít rovnováhu v tom, že v momentě, kdy to přestane fungovat a věci se přirozenou cestou nepovedou, abych byla srovnaná s tím, že mi hormony mohou pomoct a ne jen uškodit. Umělé oplodnění je pořád dost radikální cesta, ale existuje i méně náročná hormonální stimulace, která pouze zvyšuje pravděpodobnost početí. Racionálně to vím, ale emočně to tam pořád ještě nedochází…co ale vím určitě, že jestli ještě někdy budu řešit otázku antikoncepce, tu hormonální budu muset dobře promyslet…

Na začátek trochu matematiky: tento článek píšu v dubnu 2020, tzn. 25 měsíců po tom, co jsme se rozhodli, že chceme dítě. Za tu dobu jsem prošla tolika fázemi řešení – neřešení – podpoření – nepodpoření, že jsem to přestala počítat. A taky je to dost dlouhá doba, abych vyzkoušela všechno možné, abych tomu štěstíčku šla naproti…

Lékárenské produkty

Asi je obecně známý fakt, že pro podpoření početí a pak také prosperující rané těhotenství je dobrá kyselina listová. To byla také první věc, kterou mi doporučila moje úplně první gynekoložka, když jsem ji říkala, že se blíží doba rozmnožovací – s tím, že bych měla začít tři měsíce před plánovaným početím. Koupila jsem si úplně nějaké základní kombo Pregnafolin, které prodávají lékárny Dr. Max, a to prvních pár měsíců užívala. Poté jsem dostala doporučení od své kamarádky na Nosifol – to jsou takové sáčky s práškem, který rozpustíte ve vodě a obsahuje to nejen kyselinu listovou, ale také spoustu dalších látek podporujících plodnost, ovulaci, uhnízdění vajíčka apod. Nosifol jsem brala zhruba čtvrt roku, ale pak jsem se na to vykašlala, protože je to poměrně pálka – za měsíc to vyjde na cca 600,- a dostala jsem se do fáze, kdy jsem odmítala brát cokoliv a zasírat si tím hlavu. O rok později přišla další podporující fáze a od té doby užívám Inofolic, který je podobný jako Nosifol, jen cenově vychází trochu lépe. 

Bylinky

Po prvním zklamání na gynekologii jsem zabrousila na internet a začala hledat tipy na přírodní alternativy pro podporu otěhotnění, ale také pro řešení problému s mým menstruačním cyklem. Ženská bylinka č. 1 je kontryhel – koupila jsem si teda kontryhelový čaj. Zádrhel byl, že se má pít jen do ovulace, protože pak může způsobovat potrat. Já jsem dlouhou dobu nevěděla, kdy nějakou ovulaci mám, takže kontryhelový čaj jsem po dvou měsících vzdala. Dále se doporučuje jetel, ale ten mám dodnes neotevřený doma. Koupila jsem si taky v bylinkářství Oplodňující čaj, ale ten jsem pila spíš ze srandy a po roce jsem ho stále nedopila. Takže bylinné kombo není úplně nic pro mě. Moje nová gynekoložka mi ale doporučila bylinné kapky Gynex, které jsou dobré údajně na spoustu věcí, ale zatím jsme v testovacím módu, tak uvidíme. Superpotravina na plodnost je údajně Maca peruánská, tu ale u nás užíval můj muž a to teda s velkým sebezapřením, protože je chuťově dost odporná. Vydrželo mu to pár měsíců, ale pak jsme zaujali oba postoj – kašleme na to! 

Hormonální jóga

Kurz hormonální jógy absolvovala před lety moje kamarádka a hrozně si chválila její účinky na různé gynekologické problémy. Po roce bylinek, léků a různých preparátů jsem neměla co ztratit, tak jsem se přihlásila na kurz v Ostravě. A byla jsem nadšená! Jedná se o cca dvacetiminutovou sestavu jednoduchých cviků, u kterých se dýchá takovým speciálním dechem, kdy se rychle stahuje břišní stěna, a stimulují se tak žlázy s vnitřní sekrecí. Na kurzu jsem taky potkala spoustu holek, které řeší stejný problém a najednou si nepřipadala jako neplodný mimozemšťan. Cvičení mě ze začátku hodně bavilo, cvičila jsem skoro denně a dělalo mi to hrozně dobře psychicky, fyzicky a taky se trochu upravily moje problémy s menstruací. Minimálně jsem ji byla schopna někdy zvládnout bez léků proti bolesti, což bylo předtím nemyslitelné. Po půl roce jsem na čas polevila, ale v době koronavirové se k ní naplno vrátila a cvičila denně. Výsledkem byla snesitelná menstruace, lehká úprava cyklu a hlavně extrémní zlepšení pleti. Hormonální jóga byly pro mě nejlépe investované peníze ze všech, protože u ní mám pocit, že opravdu dělám pro své tělo něco dobrého, i když jsem zatím neotěhotněla…

Čínská medicína

Jo i tady jsem zabrousila. Po tom, co mi pan doktor oznámil, že bych měla jít časem na umělé oplodnění, jsem se dost zablokovala a dívala se na západní medicínu skrz prsty. Tehdy jsem také pochopila, já racionálně smýšlející člověk, co nemocné lidi vede k tomu, že se obracejí na různé léčitele, homeopatika a na alternativní směry medicíny. Měla jsem toho totiž plné zuby. Poradila jsem se s tchýní, která čínskou medicínu absolvovala a sjednala si v jednom centru konzultaci. Paní doktorka byla parádní ženská – namíchala mi bylinné tablety na míru, udělala mi akupunkturu a odcházela jsem s nabídkou, že až budu hledat práci jako psychoterapeutka, ať se ozvu, že by někoho do centra brala. Ačkoliv jsem čínské medicíně dala šanci jen dva měsíce – finanční náročnost, polykání 24 tablet denně a poté problémy s objednávkovým systémem v centru, musím říct, že to byly jediné dva měsíce, kdy moje tělo šlapalo, jak mělo. Pořád doufám, že to stejně srovnám i tou hormonálkou, nicméně čínskou medicínu mám pořád v záloze a moje nová gynekoložka ji podporuje. 

Rozhodně jsem nevyzkoušela všechno! Někdo zařazuje do jídelníčku potraviny podporující plodnost, někdo věří na anděly/talismany/minerály, někdo cvičí cviky podle Mojžíšové a jiný zkouší “prstíčkovou metodu” (vygooglete si to, já to fakt nechci vysvětlovat). Já mám celkově problém s vůli u něčeho vytrvat, když nevidím výsledek. Pro mě je ideální jóga a podpořit to tou kyselinou listovou v nějaké formě a s tím jsem ochotná dlouhodobě žít. Jo a taky nohy hore po sexu – tomu sice moc nevěřím, ale co kdyby…

Ovulace. Pokud se už nějakou dobu snažíte otěhotnět, začne být tohle slovo pro vás jakýmsi kouzelným zaklínadlem. Příroda to zařídila tak, že žena je schopna otěhotnět jen pár dnů v měsíci, ve svých tzv. plodných dnech. Pokud se do nich trefíte, tak máte zhruba 15-25% šanci na početí. To samo o sobě není moc. Navíc když se to “volnoprůběhově” příliš nedaří,  nechcete tyhle nadějné dny úplně prokaučovat. 

Jak jsem psala hned v úvodním příspěvku, ze začátku jsem si absolutně nepřipouštěla, že bych něco jako ovulaci chtěla sledovat. Ženské, co tohle dělají, jsem měla automaticky ve škatulce “snažilky” a já jsem snažilka být nechtěla (zpětně se všem těmto statečným ženám, které bojují s neúspěšným otěhotněním, z celého srdce omlouvám). První půlrok jsem ovulaci neřešila vůbec. Pak mi moje blízká kamarádka oznámila, že je těhotná a nějak jsme se začaly o procesu otěhotnění bavit. Sdílela se mnou, že má menstruační cyklus dlouhý a že vůbec nevěděla, kdy by mohla ovulovat a jestli vůbec, tak se to snažila sledovat. Zbystřila jsem, protože sama jsem si svou ovulací jistá nebyla.

Tady si dovolím malou edukační odbočku. Ona ta ovulace totiž není úplná samozřejmost, notabene po dlouhodobém užívání hormonální antikoncepce. Hormony totiž ovulaci záměrně blokují, tím pádem by žena neměla při pravidelném užívání otěhotnět. Někdy se tak může stát, že než se tělo od hormonů vyčistí, ovulace stále neprobíhá. Ovulaci taky může blokovat syndrom polycystických vaječníků (PCOS), kdy sice vajíčka ve vaječnících zrají, ale neuvolní se a na vaječnících se tvoří spousta cyst a vznikají problémy nejen s otěhotněním, ale i se samotnou menstruací. Abych teda měla se svou ovulací jasno, šla jsem si do drogerie koupit svůj první ovulační test…

Éra papírových testů

Jakožto člověk testováním nepolíbený jsem sáhla po první variantě v drogerii, která byla levná, obsahovala několik testů a jednoduchý návod. Papírový test, který rozpozná blížící se ovulaci z moči. Zhruba před půlkou menstruačního cyklu začnete testovat, každý den jednou a když se vám na testu ukáže druhá stejně silná čárka jako je ta kontrolní, voila – druhý den jdete na věc. Zní to dost jednoduše, nicméně po osmi udělaných testech mi sice druhá čárka na testu sílila, ale nikdy nebyla stejně silná jako ta kontrolní. Po prvotní panice, že je to tady – neovuluju – jsem se dočetla na chytrých internetech, že se stejnou testovací úspěšností se potýká mnoho dalších žen, i když od gynekologa měly potvrzené, že ovulace normálně probíhá. Papírové testy jsem teda poslala k šípku…

Éra vědecká – ovulační mikroskop

Že jste o něčem jako ovulační mikroskop neslyšeli? Já předtím taky ne. Ale právě moje zmiňovaná kamarádka ho chválila. Jednorázová investice, opakované použití, nemusíte čůrat do kalíšku a hlídat si dvě hodiny před testováním příjem tekutin. Ovulační mikroskop je velký asi jako rtěnka (i tak vypadá) a je to kapesní mikroskop, kde na sklíčko každý den nanesete prstem vzorek slin, necháte zaschnout a podle struktury vypozorujete, kdy je vaše plodné období. To se pozná podle tzv. kapradinek – čím plodnější den, tím hustší a větší počet kapradinek. Ovulační mikroskop je docela sranda. Připadáte si jako vědec, je to extra pohodlné a můžete to používat x let. Osobně jsem jej používala asi tři – čtyři měsíce. Kapradinky jsem ale měla přítomné skoro každý den, a tak jsem nebyla schopna určit, kdy je vlastně ten den D, i když jsem si sklíčko každý den poctivě fotila, abych ho mohla porovnat. Pak jsem se někde dočetla, že ženy testovaly mikroskop i na svých mužích, kterým se kapradinky také ukázaly, takže kdo ví…

Éra technologická

V době prvního testování ovulace, která trvala asi půl roku, jsem jako podpůrný nástroj používala chytrou aplikaci v mobilu. Existuje jich velká spousta, já dodnes používám Ovia. Zaznamenáváte si tam, kdy menstruujete a taky další věci, které se ve vašem těle dějí. Když to děláte poctivě, podle určitých indicií je pak ta aplikace údajně schopna předpovědět, kdy bude vaše plodné období. Jenže…když se přehnaně pozorujete, tak máte vlastně všechno. A já samozřejmě měla načtené, že při ovulaci vás může pobolívat břicho a prsa, máte zvýšenou chuť na sex atd. Zpětně vím, že mi nikdy přesně ta aplikace plodné dny nespočetla. Někdy se trochu překrývaly, ale rozhodně to pro mě nebyl spolehlivý ukazatel. Nicméně Oviu teď ráda používám právě pro zaznamenávání těch reálných dat a už nikdy nezažívám trapas u své lékařky, kdy jsem z hlavy dolovala datum poslední menstruace.

Éra digitální – usměj se!

Na jaře 2019 jsem se po zmínce o umělém oplodnění totálně zablokovala a do března 2020 jsem nedělala nic. O tom ale někdy jindy. Když to teda byly dva roky marné snahy o otěhotnění, racionálně jsem si řekla, že než začnu něco medicínsky řešit, tak bych si fakt měla ten cyklus nějak pořádně prozkoumat – ušetřím tak paní gynekoložce částečně práci. Udělala jsem online průzkum – vyřadila klasické ovulační testy, mikroskop jsem nechala ve skříni a rozhodla se pro test digitální, ClearBlue. Stejně jako klasické papírky se testuje z moči, nicméně test zasunete do takového digitálního “přístroje” a pokud se vám ukáže na displeji smajlík, je tu showtime! Nemusíte tak složitě analyzovat, jestli máte dostatek kapradin nebo stejně silné testovací čárky. Byla jsem trochu skeptická, ale taky už jsem byla chytřejší. Po dvou letech jsem měla několikrát gynekologem potvrzeno, že ovulace probíhá, jen jsem nevěděla přesně kdy (ono se to taky může měnit). Takže jsem orientačně začala, no a světe div se – druhý den se ukázal smajlík. Radost jsem měla pomalu takovou, jako by to byl pozitivní těhotenský test. Za mě tedy jednoznačně nejlepší varianta!

Kdyby se mě někdo před více než rokem zeptal, jestli si nějak hlídám ovulaci – zřejmě bych se hanbou propadla a asi to nepřiznala. Protože hlídáš si ovulaci = jsi snažilka a přispíváš na fóra typu eMimino a Modrý koník. Dnes už to mám jinak. Chci vědět, kdy ovuluju, protože aspoň tak můžu svou 15-25% šanci využít na maximum, i když ani to není záruka. A doporučuju to všem ženám, které si jsou nejisté, jestli jejich tělo v této oblasti funguje tak, jak by mělo. Jen se nenechte po prvním nezdaru odradit, ono to chvíli trvá, než člověk najde metodu, která mu vyhovuje. A pokud stále nenachází, zkonzultujte to se svým lékařem. Čím dřív se případný problém odhalí, tím pravděpodobněji si třeba ušetříte zbytečné trápení, proč to nejde.

Úvodem bych chtěla říct, že si fakt vážím českého zdravotnictví. Bez ironie a sarkasmu. Půl roku jsem žila v norském Lillehammeru, kde jsem si zlomila ruku, a měla tak možnost nakouknout pod pokličku severské lékařské péči. No a nadšením jsem si na zadek rozhodně nesedla. Taky mám spoustu kamarádu z různých koutů Evropy. Někteří se hrozí toho, že by si jednou něco zlomili, protože by za ošetření museli platit dalších x let. Další holandská kamarádka ve svých pětadvaceti nevěděla, kdo je gynekolog – prý ještě těhotná nebyla. Prevence a případné problémy s děložním čípkem se zřejmě neřeší a antikoncepci předepisuje praktický lékař. Takže podtrženo sečteno, jsem moc ráda za to, v jaké zemi žiju.

Myslím si, že návštěva gynekologa je pro ženy v podobné kolonce jako návštěva u zubaře. Úplně dvakrát se na to netěšíte. Když budu mluvit za sebe – návštěva gynekologa je pro mě prostě povinnost, ze které mám neutrální pocity. Nebo v době “nerozmnožovací” jsem je měla. Jednou ročně na prevenci, pokecat s bezvadnou sestřičkou a zase za rok čau! Klepu na dřevo, že jsem nikdy nemusela řešit žádný gynekologický problém. Pochopitelně jsem tak neměla ke své lékařce vytvořený žádný hlubší vztah, navíc po dvanácti letech se jich tam několik vystřídalo. 

Když jsem vysadila antikoncepci, první tři měsíce vše šlapalo jako hodinky. Až mě to samotnou překvapilo, protože jsem četla spoustu hororových příběhů o škodách hormony napáchaných. Po čtvrt roce ale zmizela značka ideál a já se poprvé v životě potýkala s tím, že v mém těle asi nefunguje vše, jak by mělo. Vyčkala jsem ještě pár měsíců, pak sebrala odvahu a poprvé šla za gynekologem řešit “problém”. Nevím, jestli to takhle funguje u všech doktorů, ale moje paní lékařka si mě poslechla, od stolu mě diagnostikovala “hormonální nerovnováhou” a nabídla dvě řešení: a) antikoncepce (to při snaze otěhotnět chceš) x b) léky na bázi hormonů, které ale prý ženám často způsobují nevolnost (to chceš ještě víc). Tak jsem se rozloučila, hezky poděkovala, v duchu zaklela, že za tohle platím ročně 300,- a šla definitivně hledat nového doktora. Když už nic, alespoň ušetřím ty prachy.

Můj druhý gynekolog byl na doporučení mé kamarádky a byl to muž. Měl ordinaci kousek od našeho bytu, objednal mě za pár dní a platila jsem pouze třicet korun za zrcátko. Při první návštěvě mě ujistila pacientka v čekárně, že je pan doktor zlatý a já věřila, že dělám správné rozhodnutí. Pan doktor byl velký profík. Poslal mě na testy, kde se zjistilo, že žádnou hormonální rovnováhou netrpím (překvapení!), na můj problém mi předepsal léky (sice hormony, ale malá dávka a jen na pár dní v měsíci a špatně mi nebylo ani trochu) a já se těšila z toho, že se něco děje. Ne na dlouho. Za čtyři měsíce jsem šla na kontrolu – tehdy to byl rok od toho, co jsem vysadila antikoncepci. Rutinní prohlídka, při které pan doktor zahlásil jen tak mimochodem, že mám myom na děloze a začal se mnou procházet další kroky, když teda pořád nejsem těhotná. Vyšetření partnera, hormonální stimulace a když to do půl roku nevyjde, tak teda umělé oplodnění, protože myom a protože mladší už nebudu. Zcela konsternovaná jsem se zeptala, jestli je ten myom nějaký problém a dostala ujištění, že zatím ne, protože je malinký, ale kdyby rostl, tak by to mohl být průšvih. Z ordinace jsem jela rovnou zkoušet svatební šaty s nejlepší kamarádkou, které jsem tehdy šla za svědka. Po cestě jsem se musela zavřít v nákupním centru na záchodě, kde jsem čtvrthodiny brečela, než jsem se dokázala pořádně uklidnit. Je mi 27 let, rok neberu antikoncepci, mám myom, nevím, co to znamená a mám jít na umělé oplodnění, protože už jsem stará? Ten den mi bylo fakt na hovno. Psala jsem svému muži smsku s tím, co se stalo, upravila rozmazanou řasenku a jela plnit povinnosti svědkyně. Neměla jsem ani odvahu si vygooglit, co pro mě znamená život s myomem – tuhle práci za mě převzal z vlastní iniciativy můj muž a já mu byla dost vděčná. Potom následovalo hodně psychicky náročné období, ale nakonec jsem se nad to povznesla a odmítla jakékoliv medicínské řešení – o tom ale až jindy. O půl roku později jsem šla na preventivní prohlídku s myomem, která dopadla dobře. Padla tam ale zase otázka, jak budu řešit to, že stále nejsem těhotná a že bych už měla. Panu doktorovi jsem oznámila, že jsem si koupila štěně a že dítě momentálně nijak víc řešit nechci. Po odpovědi “No, ale pes vám dítě nenahradí” jsem věděla, že ten den jsem v ordinaci pana doktora naposledy.

Co vám budu povídat, moje víra v doktory a medicínu všeobecně byla po těhle zkušenostech dost oslabená. Gynekologa jsem ale potřebovala. Ne kvůli řešení otěhotnění, ale právě kvůli prevenci. Do třetice všeho dobrého jsem dala na další doporučení a znovu jsem oslovila ženu. Přece jen by mohla být v otázce neplodnosti trochu empatičtější než muž. Po první návštěvě jsem byla nadšená. Bezvadná sestřička, se kterou jsme povykládaly jako známé po letech, mladá osvícená paní doktorka, která se mi nesnažila vnutit hormony, ale bylinné kapky s doporučením hormonální jógy, kterou sama odzkoušela. Moje rozhodnutí neřešit věci hned radikálně a medicínsky respektovala, prozkoumala myom, o všem mě informovala a já se konečně na vše ptala a nebála si říct, co si nepřeju a nechci. Domluvili jsme se na tom, jak budeme postupovat a já se vlastně začala těšit na další návštěvu – no úplná science fiction. Ono je to vlastně jednoduché…jde o to dát tomu člověku naději, být empatický, ale zdůrazňovat rizika, a respektovat jeho přání. To je vše, co konkrétně já od svého gynekologa potřebuju. Jestli jsem našla fakt dobrého gynekologa, nebo je to jen mýtus, o tom se přesvědčím až časem. Minimálně ale mám naději, že by to tentokrát mohlo být fajn…

Když mi bylo dvacet, seděla jsem na semináři Psychologie emocí a dělala jsem dobrovolníka v jednom cvičení. Nepamatuju si už, co bylo cílem, ale mým úkolem bylo vyprávět skupince lidí, kde se vidím za deset let. Nikdy jsem neměla velké ambice na kariéru, za to jsem vždy věděla, že chci mít spokojenou rodinu. Prima chlapa, pár dětí (dvě nebo tři) a psa. Teď je mi devětadvacet (skoro) a mám prima chlapa, nejrozkošnějšího psa, jen ty děti nikde…

Odjakživa jsem holka organizovaná a systematická. Mám ráda, když mají věci řád a ideálně, když si je můžu naplánovat. Když jsem byla ještě školou povinná, šlo to snadno. Gympl, vysoká, odjet na Erasmus (načerpat životní zkušenosti), odstátnicovat, najít si práci. Checked! V osobní rovině jsem to měla docela snadné, protože s mým mužem jsme se dali dohromady na střední škole.  Ani jeden jsme nebyli extrémní zastánci svatby a manželství, za to jsme oba věděli, že jsme rodinně založeni a že děti do třicítky rozhodně chceme. Po roce společného bydlení jsme spolu obědvali a já začala TU diskusi! Bylo mi 26, devět let jsem zobala antikoncepční pilulky a byla jsem připravená plodit děti. Svého muže jsem v počátku vyděsila, nicméně po různých propočtech, že v ideálním případě budeme rodiče za necelý rok, bylo rozhodnuto. Poslední balení antikoncepce jsem ani nedobrala a malovala si, že třeba na Vánoce už budeme tři…

A teď se dostávám k té vtipné části, která zřejmě postihne každou holku mé generace. Když jsem byla teenager, nám holkám se vštěpovalo: “Hlavně nesmíš otěhotnět! Zkazíš si celý život. Musíš být sexuálně zodpovědná!”. Tak jsem byla. Když jsem měla prvního pořádného kluka, začala jsem  brát antikoncepci dřív, než došlo k prvnímu sexu. Devět let v kuse jsem každý den v osm večer zobla pilulku, každých dvacet osm dní pseudomenstruovala a pochvalovala si, jak jsou ty pilulky naprosto boží věc. Nikdy jsem je nemusela měnit. Pleť jsem měla bezchybnou, nepřibrala jsem, prsa mi narostla tak akorát a rozhodně jsem se necítila emočně či sexuálně utlumená. 

Jednou v životě jsem si prášek zapomněla vzít. S hrůzou jsem druhý den googlila, co se může stát. Panikařila jsem, že jsem měla před třemi dny sex a že spermie mohou přežít v těle až pět dní a že jsem určitě těhotná. Po uklidnění kamarádek a negativním těhotenském testu, který jsem si s největším studem šla koupit do lékárny a pak ho doma měla asi měsíc ve skříni, aby ho v koši nenašel táta, byl průšvih zažehnán. A tady se chci zastavit! Já fakt roky a roky žila v tom, že prostě žena může otěhotnět snad kdykoliv, že jen antikoncepce ji od toho uchrání. Pojem ovulace jsem samozřejmě z biologie znala, ale jak jsem měla vymytý mozek ze strachu z otěhotnění, vůbec jsem ji nebrala v úvahu. A pak se psal březen 2018 a já jsem se z módu “Jen za žádnou cenu neotěhotnět” přepnula do módu „Chci otěhotnět”. 

Jak už jsem psala výše, jsem dost “planér”. Takže jsme to doma naplánovali…dáme tomu volný průběh. Ovulačními testy, plodnými dny a sexu na povel jsem dost pohrdala. Servery typu eMimino a Modrý koník jakbysmet. Jako psycholožka jsem věděla, že nesmím být urputná, že to tím pádem nepůjde. Svoji první ovulaci jsem totálně ignorovala. Bolelo mě břicho tak, že jsem si říkala, že určitě začnu každou chvíli menstruovat a rozhodně jsem nebyla v módu rozmnožovacím. Další měsíce jsem už nevěděla, kdy ten den s velkým D je a moc jsem se tím netrápila. Byla jsem ráda, že po dlouhodobém užívání antikoncepce normálně menstruuju, nemám obličej jako patnáctiletá holka a rozhodně jsem se netrápila tím, že nejsem těhotná. Přece jsme to naplánovali tak, aby bylo dost času i na případný neúspěch. Jen jsem, bohužel, v tom roce 2018 nevěděla, že ten čas bude tak dlouhý….