Kdybych měla popsat svůj vztah k hormonům, asi bych musela zvolit známé označení z Facebooku – “v komplikovaném vztahu”. Prošli jsme si fází nejlepšího kamarádství a plynule přešli do úhlavního nepřátelství. Ani jedna varianta se však nejeví jako ideální…

Hormonální antikoncepce

Jak už jsem párkrát zmínila, hormonální antikoncepce v podobě pilulek byla moje první a taky poslední antikoncepční metoda. Zpětně si snažím vzpomenout, proč jsem se vlastně takto rozhodla. Zřejmě se to nabízelo. Tehdy to byla metoda dost populární, brala ji i moje maminka (i když spíše z medicínských důvodů), a tak bylo rozhodnuto. V té době mi bylo necelých sedmnáct a jedinou obavu, kterou jsem měla, bylo, abych po antikoncepci neztloustla – to se o ní dost tradovalo. Neztloustla. Antikoncepce mi sedla na první dobrou a přes devět let jsem si užívala její 100% účinnost. Když jsem byla na vysoké škole, převalila se první velká vlna kritiky. Trombózy, emoční oploštění, psychické potíže, snížení libida, případná neplodnost. Na trombózu mi pravidelně dělali testy, změny v libidu ani psychice jsem nepozorovala, ale ta neplodnost – ta mě trochu děsila. Obavy jsem sdílela se svoji tehdejší gynekoložkou, která mě uklidnila, že to není prokázány vztah a že stejně nejde dokázat, jestli je ta neplodnost způsobena antikoncepcí nebo něčím jiným. Uklidňovala mě i řada kamarádek, které po vysazení antikoncepce bezproblémově otěhotněly do pár měsíců. Když ony, tak proč ne já…

Loučím se s hormony

Než jsem vysadila antikoncepci, přečetla jsem si na internetu spoustu článků na toto téma. Jaký je život bez hormonů? Měla jsem strach ze tří věcí: a) nedostanu menstruaci, třeba klidně rok; b) dostanu menstruaci normálně, ale bude extrémně silná a bolestivá; c) extrémně se mi zhorší pleť, protože v patnácti jsem kvůli problémové pleti docházela na kožní. Prvního čtvrt roku to byla idylka. Menstruace pořád co 28 dní, trochu silnější, možná kapku bolestivější – ale nic co by Paralen nespravil. Pleť se držela. Pak to začalo.  Za další čtvrt rok jsem byla zpátky na kožním, protože jsem se začala osypávat neskutečně. Samotná menstruace sice relativně pravidelně přicházela, ale vždycky se dlouho rozjížděla a pak dlouho dojížděla – zkrátka jsem měla pocit, že většinu měsíce pořád v nějaké formě menstruuju. Dyskomfort jako prase a ploďte za takových podmínek děti. Lékaři nepomohli. Jedna mě s nesprávnou diagnózou odbyla od stolu, druhý sice nasadil léky, které měly blokovat menstruaci (na hormonální bázi – překvápko!) – ty účinkovaly dva měsíce, ten třetí jsem i přes užívání začala menstruovat. Takže jsem je brát přestala. Byla jsem naštvaná na celý svět. Vinila jsem ze všeho sebe a hormonální antikoncepci, která mi pokazila tělo. Takže nejen, že nemůžu otěhotnět, navíc nic nefunguje tak, jak má. Jasně, mohlo být hůře. Polycystické vaječníky, cystické akné, ale to byla slabá útěcha…

Hormonální stimulace

V tomhle “hormonálním” rozpoložení přišel ten slavný návrh mého lékaře s umělým oplodněním. Opět jsem v téhle oblasti měla pouze laické znalosti. Vezme se vajíčko ženy, v laboratoři se spojí se spermií muže a šoupne se to zpátky do břicha. Vlastně lehárko. Co už se tak běžně neříká je fakt, že se ta žena musí hormonálně dost stimulovat, aby za měsíc vyprodukovala co nejvíce vajíček. Ty se pak odeberou, vyberou se ta nejlepší, uměle oplodní a pokud se to povede, zavede se oplodněné vajíčko zpět do dělohy. Už se ale tolik nemluví o tom, že se to oplodnění vůbec nemusí povést, že se nemusí povést ani to uchycení v děloze a o hyperstimulačním syndromu, tak o tom si musíte už přečíst sami. Mám z toho respekt. Mám z toho největší respekt na světě a neumím si zatím představit, že něco takového podstoupím. Přijde mi tak trochu proti přírodě, když za měsíc přirozenou cestou uzraje jedno vajíčko, tak při stimulování je jich najednou třeba osm. Vlastně se ani nebojím bolesti, bojím se toho, že mi bude ze všech těch hormonů hrozně zle, že oteču, že budu psychicky naprosto rozhozená (už tak mám dost pitomý premenstruační syndrom, kdy se třeba čtyřikrát rozbrečím u půlhodinového seriálu), že pak nebudu moct chodit do práce, protože budu muset pořád chodit na ultrazvuk kontrolovat, kdy už dozrají vajíčka. Bojím se, že tuhle možnost vyzkoušíme a ono se to napoprvé nepovede a budeme to muset podstupovat znova. Zkrátka bojím se. A také mám dost rozpolcené pocity z toho, že si za své dítě vlastně zaplatím. Ačkoliv první tři pokusy hradí pojišťovna, tak za tu hormonální stimulaci platíte vy sami a bavíme se tady o částkách v řádech deseti tisíc. Vím, že umělé oplodnění je pro spoustu párů šance, jak mít své vysněné dítě a díkybohu za to, že tuhle možnost máme. Jen já na ni teď, ve svých skoro 29 letech, nejsem vůbec připravená. A až budu, chci si o tom sama rozhodnout a chci, ať to vzejde ze společného rozhodnutí s mým mužem. 

Ukažme si na viníka! Je to myom

Dnes už vím, že za moje problémy s menstruačním cyklem nemůže přímo užívání hormonální antikoncepce. Když mi gynekolog při preventivní prohlídce našel malý myom na děloze, spousta věcí se tím vysvětlila. Myomy jsou takové nezhoubné útvary svaloviny, se kterým se může potkat až polovina žen v plodném věku. Pokud jsou malé (cca do 5 cm) a nerostou, pouze se pravidelně sledují. Můžou ale i tak způsobovat pěknou paseku. Nepravidelnou a bolestivou menstruaci, krvácení mimo cyklus, pre a postmenstruační špinění a další “vychytávky”. Pokud jsou umístěny špatně, mohou být také příčinou neplodnosti a mohou způsobovat potraty. Můj myom je zatím malinký, má rok stabilně přes centimetr a je naštěstí umístěn tak, že by mechanicky neměl bránit ani početí a neměl by potenciálně ohrožovat ani případné těhotenství. Myom může vznikat z různých důvodů – genetických, biologických nebo hormonálních (a už je to tu zas!). Takže klidně za to vlastně nepřímo ta antikoncepce může, ale teď už je to jedno. Myom prostě nezmizí. Může se dát operativně odstranit, ale pokud opravdu není velký a neroste, tak se to ženám před porodem příliš nedoporučuje. A tak mi nezbývá, než se s ním prostě smířit. Většinu času o něm ani nevím, protože potíže, které způsobuje, se dají zmírnit hormonální jógou nebo pravidelným užíváním bylinných kapek. Není to 100%, ale je to rozhodně o 100% lepší, než to bylo třeba před rokem. A ono po roce a půl různých peripetiích vám to vlastně začne připadat jako “nová norma”. 

Momentálně to mám tedy nastavené tak, že se snažím o cestu “bez hormonů”. Přála bych si ale najít rovnováhu v tom, že v momentě, kdy to přestane fungovat a věci se přirozenou cestou nepovedou, abych byla srovnaná s tím, že mi hormony mohou pomoct a ne jen uškodit. Umělé oplodnění je pořád dost radikální cesta, ale existuje i méně náročná hormonální stimulace, která pouze zvyšuje pravděpodobnost početí. Racionálně to vím, ale emočně to tam pořád ještě nedochází…co ale vím určitě, že jestli ještě někdy budu řešit otázku antikoncepce, tu hormonální budu muset dobře promyslet…