Před časem jsem si našla první šedý vlas. Vlastně rovnou dva. Poslední dva roky si nebarvím vlasy, a tak to v těch mých přirozeně hnědých vlasech jde vidět. Když jsem to říkala své mámě, “potěšila” mě svým: “Já jsem měla první šedý vlas snad ve 45!” – tak genetiko, co to sakra je? Pak ale dodala, že si myslí, že to mám beztak z toho umělého přechodu. Umělý přechod se tak pro mě stal v poslední době vysvětlením pro všechno. Dnešní článek chci pojmout trochu s nadsázkou a trochu s informační hodnotou, co vše se může v rámci menopauzy (ať už uměle navozené) změnit – nebo si alespoň myslím, že to menopauzou je.

  • Nehty. V čem genetika zafungovala dobře jsou krásné nehty po tátovi. Celý život je mám pěkně tvarované, nekoušu si je a rostou jako divé. Když jsem začala podnikat, měla jsem chuť být pěkně upravená a začala si nehty pravidelně lakovat. Vydrželo to asi dva měsíce a pak se mi zlomil jeden nehet, druhý, třetí… Přestala jsem lakovat, ostříhala nakrátko a čekala, že se to samo upraví. Houby, houby, zlatá rybko. Nehty se mi třepily, lámaly, a tak jsem brzy začala vypadat jako Frankenstein. Nechápala jsem to. A pak jsem to vygooglila. Přátelé, nedostatek estrogenu s sebou nese sníženou tvorbu keratinu – který je právě nutný pro krásné a pevné nehty a vlasy. Výsledek? Lámání a třepení nehtů jako vyšité. Upínám se k Biosilu, který snad to lámání trochu zastaví, protože se s takovou budu brzy stydět někomu podat ruku…
  • Únava. Na únavu jsem zvyklá už kvůli endometriózy. Nicméně jsem aktuálně bez ložisek, a tak by únavu způsobovat neměla. Únavou jsem trpěla měsíc po operaci, kdy se tělo ještě zotavovalo, v říjnu jsem ale naopak měla velký příliv energie. To se začalo pomalu měnit. Nejprve jsem si říkala, že podzim, méně sluníčka, málo světla a ano, tímto to může být taky. Nicméně kdyby bylo na mě, denně spím devět hodin. Jasně, každé tělo je individuální a řekne si, co potřebuje. Mně ale po devíti hodinách v posteli bolí záda tak, že se převaluju co dvě minuty, abych našla dobrou polohu – většinou nenacházím, haha.
  • Bolest zad. Záda jsou satan! Protože mám špatné držení těla, jsem vysoká a hrbím se – s bolestí zad se potýkám už od puberty. Když pravidelně cvičím, bolest cítím minimálně. A jsme u zakopaného psa…přiznám se, od operace se mi nedaří dostat do formy. Na jednu stranu viním opakující se fyzické potíže – od operace jsem stihla jednou onemocnět, jednou chytit kvasinkovou infekci, jednou chytit střevní chřipku a dvakrát si zablokovat záda. Ale abych to nesváděla jen na to, nenacházím moc energii a chuť se vrátit na jógamatku, nebo začít znovu plavat. Původně jsem si říkala, že beztak budu pracovat spíše odpoledne, tak budu cvičit ráno. Realita je taková, že pracuju většinou každý den už od dopoledne a když ne, tak si užívám, že nedělám nic. Rozhodně to není značka ideál. Posledně jsem si po spaní na chalupě na nepohodlném polštáři zablokovala záda tak, že mi údajně trochu vyskočilo z kloubní jamky žebro – nic co by fyzio nespravila, ale zřejmě to chce se zaměřit víc na prevenci, než pak na hašení požáru. Aktuálně mám pocit, že je mi tak padesát a ne jednatřicet…
  • Libido. Všude to na Vás skáče – v menopauze dochází k snížení libida a objevuje se vaginální suchost. Nejprve jsem na poli sexuálním nepociťovala žádné změny. Jasně, když jsem měla nějaký zdravotní problém, nebyl sex něco, po čem bych za každou cenu toužila. Pak jsem si ale všimla, že chuť na sex mám málo. Připisovala jsem to práci, zvýšené únavě atd. A pak jsem jednou musela sex přerušit, protože mě to tak bolelo a “dřelo”, že jsem to nemohla vydržet. Zkrátka jsem nebyla dostatečně vzrušena a něco jako lubrikační gel jsem v šuplíku neměla – předtím nebylo potřeba. Jak už jsem na blog psala, sex je pro mě důležitá hodnota v partnerství. Navíc je to něco, co si fyzicky i mentálně hodně užívám. Nechci se sexu vzdát a docela mě děsí, že najednou po něm toužím o dost méně, než jsem byla zvyklá. Snažím se to nelámat přes koleno. Plánujeme ho (což je něco, co se mně osobně osvědčilo už před mnoha lety, přeci jen je sex v dlouhodobém partnerství jiný než na začátku). Musím si na něj vyhradit dost času. Věnovat velký prostor věcem okolo, abych se dostala do nálady. A koupila jsem si ten lubrikační gel – pro sichr. Učím se v tom fungovat. Znervózňuje mě to, ale uklidňuju se, že je to snad dočasné a že i tak se s tím dá pracovat. 
  • Psychika. Kapitola sama o sobě. Trochu jsem o ní psala už v minulém článku, kdy mě přepadly úzkosti. S úzkostmi je to od té doby lepší, ale pořád mě čas od času přepadne zlá nálada. Chce se mi plakat a nevím proč. Frustrují mě věci více než obvykle. Když jdou lidi přede mnou pomalu a brzdí mě. Když chodí lidi na schůzku pozdě. Když pes štěká a nedočkavě škrábe na dveře. Když zažívám fyzický nekomfort. Když lidi v tramvaji smrdí. Taky se hodně dojímám. A ač jsem tvor dojímavý, tak se mi často v práci stává, že mě něco dojme, což se mi stávalo doteď velmi výjimečně. A taky se dost štvu já sama. Že pořád fňukám a na něco si stěžuju. A že tím beztak otravuju všechny lidi okolo. Že jsou večery, kdy si připadám rozteklá, neforemná, nepřitažlivá a střídají to rána, kdy se raduju, že jsem ještě nepřibrala ani na původní váhu před operací (EDIT: už na té váze jsem). V hlavě mám zašité, že zákonitě musím přibrat, protože přechod = pomalejší metabolismus = zvýšená chuť k jídlu = zajídání blbé nálady nějakým dortíkem z kavárny. Jsou to blbosti. Po všem, co moje tělo zvládlo, bych jeho fyzickou podobu vůbec neměla řešit. A štve mě, že řeším. I když jsem štíhlá a pořád vypadám xkrát líp než před pěti lety. Ach jo, už se zase se*u…

Původně jsem chtěla psát článek s humorem a odlehčením, ale myslím, že se mi to ke konci maličko vymklo z rukou. No, co už. Plány jsou věc jedna, realita druhá – doufám, že mi to moje autentično odpustíte. Když mě ale takový “rapl” popadne, snažím si připomenout, že se konec blíží! Příští týden jdu na poslední injekci. A ač nějaké nepohodlí zažívám, dá se to přežít. Nehty se zpevní, zádům pomůže cvičení, na libidu se zatím dá pracovat a psychika se snad taky srovná. Díkybohu zcela vymizely bolesti hlavy a poslední dva týdny jsem snad neměla ani jeden nával vedra, a to se vyplatí! Občas malinko špiním, ale velmi zanedbatelně. Přechod je pro mě zvládnutelný, i když mi občas dává na prdel – nebo to dělá moje hlava?! Ale abych to trochu humorněji zakončila – teď jsem byla o víkendu v Brně za kamarádkami. A na jedné fotce jsem si uvědomila, že už vážně vypadám jako třicítka. Posledních sedm let jsem strávila tím, že si mě učitelé, kolegové, pletli se studentkami. Studenti mi tipovali max. 25. A já pořád hrdě tvrdila, že už je mi třicet a v duchu si přála, abych už vypadala konečně jako žena a ne jako holka. No a je to tady…chtělo to sice jeden umělý přechod, ale jsem tam!