Jsem ve stavu umělého přechodu – no a co? Má to pomoct vytěžit z operace maximum, doktoři vědí, co dělají a k tomu, aby mi nebylo příliš zle, stále beru antikoncepci. Tím jsem se prvních pár dní uklidňovala. V hlavě mi ale uvízla otázka sestřičky: “Poučili Vás lékaři, jaké jsou nežádoucí účinky?” Popravdě jsem přiznala, že ne – na to se zřejmě opomnělo. Sestřička to zahrála do autu, že ženy většinou tento přípravek snášejí dobře, ale přeci jen to simuluje umělý přechod, a tak se mohou některé jeho projevy ukázat. Uzavřely jsme to tím, že kdyby mi bylo moc zle, dala bych vědět.
První dny jsem nepociťovala nic. Pak přišel pátý den po injekci. Bylo úterý a já měla v práci natřískaný den, kdy jsem měla konzultace od dopoledne do šesti večera. Nevím, co mě to ten den popadlo, ale vzala jsem si na sebe ty nejtitěrnější kalhotky, co vlastním. No a Murphyho zákony zafungovaly na 100%. Během dopoledne jsem začala špinit. O to nic, na jakékoliv hormonální změny moje tělo takto reaguje. Špinění ale velmi brzy přešlo do krvácení. Bylo slabé, ale velmi podobné tomu menstruačnímu. Naštěstí s sebou v batohu nosím vždy intimky, takže jsem to na nich zvládla celý den a krvácení trvalo celkem asi dva dny. Nicméně by mě opravdu nenapadlo, že je toto v umělém přechodu možné. Bylo a podle Googlu (a náhodnému vyhledávání konkrétního přípravku, protože jsem neznala název) se to první měsíc děje poměrně často – asi důsledek změny hormonů. Krvácení odstartovalo dny plné bolesti hlavy, ranních návalů vedra a hlavně neskutečných emočních výkyvů. A nejen výkyvů, hlavně propadů…
Na jednu sobotu jsem si naplánovala krásný den. Můj muž koukal u kamarádů na Oktagon, já si vyjela do kavárny psát článek na blog a potom šla do kina. Vybrala jsem si českou komedii v domnění, že si dám hezkou oddechovku s romantickým happyendem. Film skončil tím, že hlavní hrdina umřel při autonehodě, když byl na cestě žádat o ruku svoji přítelkyni. Poplakala jsem si (což u mě je v kině naprosto běžné) a odešla na zastávku chytit autobus domů. A v tom mi sevřela hrudník ledová ruka úzkosti, které jsem absolutně nerozuměla. Cestu domů jsem se snažila držet slzy, které se mi draly do očí. Moc úspěšná jsem nebyla. Přišla jsem domů, sedla si na botník a začala plakat. A to tak, že jsem vzlykala nahlas. Náš psí kavalír mi olizoval z obličeje slzy, já ho ňuňala a nevěděla, co si se sebou počít. Nechápala jsem, co se se mnou děje. A nechápala jsem to následující tři týdny, než jsem měla terapii. Tam jsem pochopila, proč mě ten film rozrušil tak, že mě zavalila úzkost. V ten samý čas jsem si totiž paralelně zažívala jinou ztrátu. Ztrátu ideální představy – že budu mít miminko jako většina lidí v mém okolí – přirozeně. Nabízí se námitka, že tuto možnost jsem přeci přijala už v dubnu 2021, kdy jsem se rozhodla jít do IVF. A stále tu možnost přijímám, navíc jsem se pro ní teď po operaci sama rozhodla. Neznamená to ale, že je to pro mě možnost lehce přijatelná. Obzvlášť teď po operaci s otázkami na přirozenou možnost početí se mi tato rána několikrát otevřela. Otvírá se mi při každém setkání s našimi kamarády, kteří mají děti. Čekají děti. Plánují děti a otěhotní. A já se moc snažím oddělit to od sebe. Nezávidět. Nepropadat do bludného kruhu sebelítosti: “Proč zrovna já?”
Poslední týdny jsem se poměrně často vracela k představě, jaký by byl náš život, kdyby šlo všechno hladce. Kdybych otěhotněla bez pomocí medicíny. Kdybych otěhotněla v rámci “volného průběhu”. Jak bych těhotenství oznamovala svému muži jako velké překvapení. Jak bychom to oznamovali našim rodinám. Měli bychom už dvě děti? Plánovali třetí? Když o tom píšu, svírá se mi žaludek. Zase ta úzkost. Když mě takový rapl “co by kdyby” popadne, snažím se připomenout si, že mi život s neplodností mnohé dal. Otevřel mi spoustu nových dveří, posílil mnoho věcí a přispěl k tomu, jakým člověkem aktuálně jsem. Nebudu ale lhát. Nevím, jestli kdy budu srovnaná s tím, že se nesplnila moje ideální představa. Nevím, jestli budu schopna slyšet větu “zrození dítěte je zázrak,” a v mé hlavě se nerozsvítilo: “A proč zrovna mně nebyl dopřán?”. Stydím se za to. Stydím se, že nejsem víc nad věcí a že i po pěti letech života bez dítěte se dostávám do stavů, kdy si přijdu zase jako na začátku. Slabá. Bezmocná. Zoufalá. Závistivá.
Paralelně ale ve své hlavě mám, že na mě na klinice čekají naše čtyři embryomiminka. Zázrak moderní medicíny. IVF s sebou nese spoustu těžkostí a náročností, ale nese i krásné momenty. Často si připomínám transfer Světlušky, který byl pro mě jedním z nejhezčích okamžiků v životě. Jsem vážně vděčná, že tuto možnost jsme dostali. Že pořád máme šanci mít vlastní děťátko. Existuje k tomu ale i ta hořká část, jak náročná cesta k tomu vede. Jak se na to kolikrát mám chuť vykašlat a prostě děti nemít. A pak stačí vidět jedno smějící se dítě v tramvaji a vím, že prostě ten boj ještě vzdát nechci. Jestli jsem se za roky v terapii něco naučila, tak to že lze žít s protichůdnými pocity. Že můžu být vděčná za umělé oplodnění, ale zároveň být vnitřně smutná, že miminko přirozeně mít nebudeme. Je to pro mě kolikrát matoucí v této ambivalenci být, ale učím se to. Nepopírám naději, že jednou své vlastní miminko sevřu v náručí. Nepopírám ale ani to, že cesta k němu je ta nejtěžší, po které jsem kdy šla. A doprovází ji hluboký smutek. Tak hluboký, že někdy vzlykám nahlas na botníku…
Víc než kdy předtím mám potřebu oslovit ty, kteří ten boj také bojují. Jsem s Vámi ve Vašem smutku. A jsem s Vámi i v naději.
S velkou pokorou,
Jana
Jani, jste moc statečná a držím Vám všechno, co jde, ať máte svůj happy end a držtíte brzy své miminko v náruči. Měla jsem umělý přechod jen měsíc v rámci IVF – pak jsem dostala covid, který možná i kvůli té hormonální náloži byl vážně nepříjemný… ale bylo to dost nepříjemné nepříjemné,
byla jsem strašně oteklá a protivná i sama sobě… Vlastní miminko už asi mít nebudeme, šli jsme nakonec do IVF s dárkyní i darovanými spermiemi (4. a poslední pokus s příspěvkem pojišťovny) Výsledkem 4 krásná embryjka. Dnes jsem 2 dny po transferu 3. z nich a doufám, že konečně aspoň touto cestou se stanu mámou. Prošli jsme i procesem připrav na adopci a už skoro rok jsme schválení čekatelé. Ale bezdětných zájemců je hodně a dětí právně volných k adopci málo. Stojí mě každý den dost sil být silná a věřit, že se jednou dočkáme. Znáte to. Stačí blbá reklama s miminkem nebo leták s těhotenským prádlem a píchne Vás u srdce…Moc moc Vám přeji, ať už Vaše čekání brzo skončí a dočkáte se radosti, která zahojí všechny rány. Díky za Vaše sdílení.
Jíťo, moc Vám děkuji za takovéto otevřené sdílení. Z celého srdce Vám přeji, aby byl tentokrát transfer s krásnými dvěma čárkami, tfuj tfuj! Jsem ráda, že píšete i o adopci. Úplně to nasedá na to, co říká společnost „Tak si kdyžtak adopotujete“. Ale ono to není tak jednoduché, což potvrzujete vlastní zkušeností. Každopádně držím palce, ať to vyjde!!
Jani,
z celého srdce Vám přeji a věřím, že Váš sen jednou splní. Přeji Vám ať zvládnete veškeré překážky, které Vás na té cestě potkají a děkuji, že je sdílíte se světem. Svou silou, odhodláním a otevřeností jste inspirací pro mnohé, kteří sní o stejném zázraku. Děkuji Vám a přeji hodně sil!
Kačko, mockrát děkuji za krásný vzkaz – zahřál mě u srdce. Děkuji a opatrujte se!
Jani, děkuju! Není nic lepšího, než vědět, že v tomhle nejsme samy. Jsem ti za tyhle příspěvky ze života moc vděčná, hodně změnily moje vnímání neplodnosti a ivf. Bude dobře! 🙂
Markét, děkuji za krásnou zpětnou vazbu. To mě opravdu těší! Držím Vám palce!
Ach, Jani, vy vždycky vystihnete moji momentální náladu… Taky jsem teď intenzivně truchlila za to, že nám přirozené početí není souzeno, i když to vím už asi rok. U nás ta mrcha neplodnost je u manžela, o to hůř se cítím, když mě přepadnou myšlenky, jak je to strašně nefér, že mi kvůli tomu bude ,,normální“ těhotnění odepřeno, když já bych mohla..a pak tu myšlenku zase zaženu… Možnost, že bych tak o těhotenství mohla přijít úplně, si vůbec nechci připustit. Hodně blbé je tohleto období svátků a setkávání se s rodinou. Známí oznamují těhotenství, na rodinných setkáních už jsme si zvykli, že sedíme na konci stolu, protože ,,mladí s dětmi“ musí sedět s dětmi a jejich krmícími židličkami vepředu… A já se tak těšila, že tyhle Vánoce budeme slavit s prckem nebo alespoň si nadělíme dárek pod stromeček. Místo toho řešíme kliniky a jestli to vůbec někdy bude dobré natolik, abychom do IVF mohli jít. Já mám tento týden za sebou takové emocionální zhroucení, že jsem si říkala, jestli jde být ještě více smutná…. No a druhý den člověk zase vstane a uvědomí si, že musí jít dál.No nic, tenhle komentář berte jako ventil, člověk se z toho chce vypsat. Přeju Vám hodně sil!
Terez, děkuji za Vaše upřímné sdílení. Jsem s Vámi a doufám, že Vaše Vánoce budou letos co nejvíc pohodové – protože to setkávání s rodinou musí být fakt náročné. Moc Vám držím palce, abyste o svůj sen nepřišla a těhotenství si zažila
Jani! Držím moc palce!!! Ve všem, co tě ještě čeká… Snad nevadí, když budu sdílet příběh z mého okolí. Po pěti letech se kamarádce podařilo díky IVF otěhotnět, i když ten transfer vypadal, že nedopadne. Modlili jsme se jak šílení všichni okolo, miminko se udrželo… a teď už budou mít termín porodu. Já si čím dál víc říkám, jak dvě věci – početí a smrt – nejsou vůbec v našich rukách. Přeju dobrý nervy a víru, že to dobře dopadne 🙂 B.
Bety, děkuju! Takový happy end bych si taky moc přála! A díky za takový příběh – pomáhá to slyšet, že zázraky se dějí 🙂
Achjo, píchá mě z toho u srdce. Nejen za Vás Jani, ale i za komentáře, které čtu. Včera jsem mamince oznamovala, že bude babičkou, dokonce 2. Doma to ještě neví. Dnes jsem tolik plakala, že nic není podle mých představ, že možná zůstanu sama a když to tu teď čtu, tak se stydím.
Moc Vám přeji, aby vše dopadlo happyendem ❤️🍀
Držte se 🌸
Terez, chápu to dobře, že nosíte miminka dvě? Tomu říkám překvapení a chápu, že tyhle situace (včetně všech dalších okolností) jsou náročné na zpracování. Není za co se stydět! <3 Každý máme svá trápení, ať už s dětmi/těhotenstvím/neplodností. Opatrujte se a držte se!
Ahoj Jani posílám pozitivní energii a sílu to zvládnout. Asi to již není aktuální, protože blog vychází ze zpožděním ale pokud ano tak je tu i možnost hormonální léčbu ukončit a zůstat jen při antikoncepci? Nebo minimálně zkonzultovat s lékařem že ten umělý přechod zvládáš hodně špatně a zda by to nešlo bez něj? Já jsem v minulém komentu psala že mám nyní HA a zatím ok bez vedlejších účinků. Tak to již neplatí, po 2 týdnech užívání se mi zas postupně rozjeli úzkosti a deprese. Byla jsem protivná na manžela a docházeli mi nervy i s malým. Pak mi došlo že za to asi může HA. Byla jsem ochotná to ještě chvilku vydržet ale pak se přidali bolesti břicha hodně podobné tomu co jsem cítila když jsem měla cysty na vaječnících. Tak jsem HA vysadila. No a do týdne psychika jak vyměněná. Teď když to vidím s jasnou hlavou tak ten blbý progesteron mně hodil psychicky tak 4 roky zpátky. A to podotýkám že už jsem 2 roky úplně ok bez úzkosti a depresí. Ale to co mi z psychikou udělali prášky za 2 týdny bylo šílený. Měním tedy přístup a i když jsem chtěla jít cestou západní EBM medicíny, že antikoncepce endometriózu neléčí ale aspoň tlumí příznaky.. kašlu na to. Stejně mi nikdo nezaručí že z té HA nebudu mít rakovinu prsu nebo cysty na vaječnících, a ten návrat endometriózy taky není vyloučen. Držím palce ať se tvá hormonální situace brzo vyřeší, můžeš se psychicky srovnat a jít na tranfer:)
Luci, ahoj, moc díky za podporu! 🙂 Musím říct, že se to naštěstí během prvního měsíce srovnalo. Není to značka ideál, ale je to hratelné. Za týden a půl jdu na poslední injekci, takže díkybohu za to. Mrzí mě, že Ti dává HA na zadek – ony ty hormony jsou strašidelně nepředvídatelná věc. A fakt je někdy velká výzva se srovnat s tím, že to tělo pod nadvládou hormonu je….líbí se mi Tvůj přístup – vyhodnotit to, co je pro tebe priorita, a následovat to. Když nejde o život, jde o…Drž se!
Tak to je dobře, že to nakonec jak tak zvládáš:) Jak píšeš hormony jsou hodně nepředvídatelné a překvapilo mně jak velmi ovlivňují psychiku. Držím palce ať ti to dál pokračuje dobře 🙂