Minule jsem byla trochu potvora a nechala Vás ve vakuu, jak to s tím mým budoucím transferem bude. Nebojte, dnes to napravím. Měsíc říjen jsem prožila v nejistotě, kdy bude reálné jít těhotnět. Říkala jsem si, že se to bude odvíjet asi zejména od toho, jak dobře se hojím a jaký čas je potřeba dopřát tělu pro dobrou rekonvalescenci. Upínala jsem se k datu 21. října – to mě čekala pooperační kontrola na endoporadně a já doufala, že se to vše rozsekne a budeme mít jasno.
Na endoporadnu jsem šla klasicky velmi nervózní. Jestli znáte život s endo, každé vyšetření a ultrazvuk s sebou nese riziko, že se tam opět něco nového objeví. Byla jsem sice na hormonální antikoncepci, kterou jsem užívala v kuse, a proto jsem menstruaci od půlky srpna neměla. Logicky jsem si tedy říkala, že se snad endo nevrátila. Ale vzhledem k tomu, že stále není jednoznačné prokázáno, jak endo vzniká, jistotu jsem mít nemohla. Měla jsem několik scénářů – a) endo se tam znovu najde (což by bylo fakt blbé); b) budu stále endofree, ale rozsah operace byl natolik velký, že budu muset ještě pár měsíců počkat na zahojení; c) budu endofree, zahojená a budu si moct začít domlouvat konzultaci na reproklinice a plánovat transfer. Moc jsem si přála poslední možnost. Nějak jsem ale zapomněla, že by mohla existovat také možnost d), kterou jsem v úvahu nevzala…ale pěkně popořádku.
Na endoporadně to šlo poměrně hladce. Většinou je to návštěva tak na dvě hodiny, protože hodinu čekáte a pak další hodinu jste v ordinaci lékaře. Než Vás řádně vyšetří a prokonzultuje s Vámi další postup, nějaký čas to zabere. Tentokrát jsem šla na řadu už asi po patnácti minutách. Můj pan primář neordinoval, byla místo něj mladá paní doktorka. Dopředu mě na to připravoval, že ty pooperační kontroly dělává tato paní doktorka, tak abych nepanikařila, když na něj nenatrefím. Začátek byl v pohodě. Hodnotila jsem svoji rekonvalescenci, jestli mám nějaké bolesti, jak se hojí jizvy a jestli nemám potíže s vyprazdňováním/ močením. Upřímně jsem přiznala, že operace zlepšila kvalitu mého života o hodně. Pobavila mě otázka na to, jestli mám nějaké bolesti při sexu a jestli jsme o něj už pokoušeli. Tak já tady držím sedm týdnů celibát v domnění, že musím, při tom už jsem si mohla klidně dávno špásovat? Zaradovala jsem se ale, že tím pádem mám požehnání od doktora a můžu se zkusit vrátit zpět k normálnímu sexuálnímu životu. Pak se šlo vyšetřovat. Nejprve pohmatem, tam to byla docela rychlovka – paní doktorka prohmatala moji vnitřní jizvu v pochvě. Říkala, že ještě cítí stehy, ale že jinak to vypadá hezky zahojené. Žádnou bolest jsem necítila, tak to bylo fajn. Mrkla se na jizvy, konstatovala to samé, co moje fyzioterapeutka – jizva v pupíku trochu zatuhlá a levá strana jizvy v podbřišku taky. Fyzio jsem měla za týden a půl od kontroly, tak jsem se těšila, že to dáme zase více dokupy. Překvapilo mě, že se mě ptala, jestli mám fyzio přes nemocnici, nebo po vlastní ose. Takto, mám výbornou fyzioterapeutku, která je soukromník a chodila bych k ní i přes možnost hrazené fyzioterapie. Nicméně mě trochu naštvalo, že mi to v nemocnici nikdo ani nenabídl a pak se mě na to ptají na kontrole, jako by se nechumelilo. No co už. Všechno chce asi čas, přece jen je pořád fyzio docela novinka.
Pak proběhl expertní ultrazvuk. Tentokrát jsem snad poprvé v životě zažila velmi nepříjemný pocit, kdy mi tlačila sondou na tu vnitřní jizvu, aby zobrazila můj levý vaječník. A to bolelo. Dost. Nicméně všechno šlo vydržet, když zaznělo, že je vše zahojené, jak má a stále jsem bez jakéhokoliv nálezu endometriózy. Jupí! Opojená radostí jsem se šla obléknout do kabinky a už se těšila, že teda transfer ještě letos bude. Vydrželo to asi dvě minuty. Pak mi paní doktorka oznámila, že aby co nejvíce podpořili budoucí transfer a vytěžili z operace maximum, tak mě čeká na tři měsíce užívání analogu GnRH. Zní to honosně, ale prakticky to znamená, že Vám uměle zastaví cyklus, a ocitáte se tak defacto ve stavu umělého přechodu. A bylo to tady. Možnost, se kterou jsem počítala hned po operaci. Připravovali mě na to. O to větší bylo mé překvapení, že mi po operaci zůstala jen antikoncepce, se kterou to byla pohoda. Ano, měla jsem v propouštěcí zprávě napsáno, že dva měsíce antikoncepce a třetí měsíc jiná hormonální léčba. Naivně jsem si myslela, že to bude nějaká podporující léčba před transferem. Ne že mě na dalšího čtvrt roku hormonálně “uspí”. Byla jsem tak zaskočená, že jsem se zapomněla zeptat, proč se to nasadilo až teď. Možná mě falešně uklidnila formulka: “Dohodli jsme se s panem primářem…”, což mě uklidnilo, že přece ví, co dělají. Doladily jsme podrobnosti – každých 30 dnů do nemocnice na injekci (aspoň fajn, že nemusím užívat další léky), k tomu pořád brát hormonální antikoncepci (říká se tomu “Add-back therapy” a měla by tlumit nepříznivé účinky přechodu) a za tři měsíce na kontrolu. Pak by teda mohl proběhnout transfer, ale vzhledem k tomu, že budu mít totálně zmražený cyklus, neumím ani odhadnout, jak dlouho bude trvat, než bude mé tělo opět připraveno přijmout embryjko.
Z nemocnice jsem odešla s píchancem na zadku, který mě teda dost bolel, a s velkým gulášem v hlavě. Volala jsem to manželovi. Byl zklamaný jako já, ale velmi záhy přešel na racionální vlnu, že možná dobře, že jsme nešli na transfer před Vánoci. Pozitivní výsledek by byl bomba, ale negativní by mohl ohrozit celé kouzlo svátků. Na jednu stranu měl pravdu. Taky jsem se v duchu smála tomu, že jsem si přece přála do konce roku prázdniny od řešení neplodnosti. To se mi splnilo. Škoda, že aktuálně jsem nejvíce chtěla jít těhotnět. Nejasné obrysy před kontrolou byly víc mlhavé než před tím. Měla jsem deja-vu loňského roku. Taky jsem měla jít na transfer v listopadu, nakonec se uskutečnil až v lednu. Nijak jsem se nehroutila, ale moje optimistická pooperační vlna dostala trhlinu. V duchu jsem si nadávala, že jsem si zas něco plánovala, že se na to už nevykašlu. Ten den jsem nakonec taky končila v racio módu – nebudou zkažené Vánoce a hlavně – nebudu mít dalších x měsíců menstruaci! Což v té mizérii neznělo vůbec špatně…
Tak to je tedy překvápko :O Moc nerozumím tomu proč když jsi zahojená a endo je pryč nemůžete jít hned transferovat ale je třeba ještě 3 měsíce umělý přechod. Asi to ordinují individuálně. Ale mně by to taky zaskočilo. Tak držím palce ať ty hormony zvládáš dobře 🙂 Já teď taky beru HA aby se endo nevrátila než budeme chtít další mimi a další transfer. Zatím je to měsíc a nepozoruji žádné vedlejší účinky tak uvidím. Náš malý má už skoro půl roku, strašně to letí a jak jsem si četla ty tvoje pooperační koukání netflixu tak jsem si posteskla že to jsem taky dělávála 🙂 Jinak nevím jestli jsem ti to tady už psala ale kdyby to náhodou někoho zajímalo, tak z mé zkušenosti bolesti při endometrióze a rekonvalescence po operaci endometriózy je mnohem horší než poporodní rekonvalescence po klasickém porodu. Jako ta bolest při porodu je asi stejná co se týče intenzity ale kontrakce nabíhá postupně a když odezní tak jsem bez bolesti a taky cítím že ta kontrakce přichází takže se na bolest připravím. Ale u endo ty bolesti přišli bez varování, strašně silné prudké a odeznívali různě klidně až po několika hodinách. Kolikrát jsem si musela třeba sednout na zem nebo se předklonit a rozdýchat to abych se dobelhala domů nebo k nejbližší lavičce. Takže za mně určitě neplatí že bolest při porodu je ta nejhorší, za mně endometrióza bolí víc. A co se týče rekonvalescence po operaci jsem měla menší rozsah operace než ty a dostávala jsem se z toho cca 3 měsíce. Po porodu je tělo sice svalově oslabené a ochablé ale co se týče nějakého bolení tahání a tak to bylo cca 2 týdny. Takže nesrovnatelné. Taky jsem ale měla porod bez poranění a komplikací takže to je asi taky individuální.