94. A CO DÁL?

Poslední měsíce a týdny okupovala mé myšlenky endometrióza – nejprve operace a poté rekonvalescence. Lidé v mém okolí se ptali, jak to teda bude s dalšími pokusy o miminko a já to hrála dost do autu. Před operací se mi na to nechtělo myslet vůbec. Začínala jsem podnikat, nechtěla jsem předvídat výsledek operace a neměla jsem tušení, za jak dlouho se mi podaří zahojit. Sama sobě jsem říkala, že by mi vůbec nevadilo, kdybychom další pokus podnikli až příští rok, ať si mentálně a fyzicky pořádně odpočinu, rozjedu se v práci a pak budu mít kapacitu na další řešení neplodnosti.

Když operace dobře dopadla, dostávala jsem tyto otázky na miminko a otěhotnění ještě častěji. S občasnou otázkou, jestli to teď nebudeme zkoušet přirozeně, když je endometrióza zcela venku. A tady si dovolím malou zastávku. Dost často se ženám po operaci doporučuje co nejdříve otěhotnět, nebo nasadit hormonální léčbu. Má to jednoduchý důvod. V současnosti se endo řadí k nevyléčitelnému onemocnění. Ano, mohlo by se stát, že zrovna já bych už nikdy žádnou endo neměla a zkrátka bych byla do konce života v remisi. Zároveň se pohybuju v EndoTalks – organizaci, která sdružuje ženy s endo. Slyšela jsem spoustu příběhů, kdy se endo vrátila do půl roku ve stejném rozsahu. Dovolit si s touto diagnózou přirozený cyklus a pravidelně menstruovat s sebou vždy nese dost velké riziko, že s každou menstruací si endo dělá půdičku pro další progres. Zřejmě jsem to tady na blogu už zmiňovala, ale možná v jiném kontextu, tak to napíšu ještě jednou. Vědomě jsem se rozhodla, že přirozenou cestou už těhotnět nechci. Možná by byla situace jiná, kdybych neměla čtyři zmražená embryomiminka na klinice. To bych nejspíš stála před velkým rozhodnutím to zkusit i za cenu návratu nemoci. Po téměř pěti letech neplodnosti jsem se ale rozhodla sobecky upřednostnit sebe a své zdraví. Nechci čekat na zázrak. Teda, pořád si myslím, že bude zázrak, když se zadaří skrze IVF. Proto si ani netroufám doufat, že by to šlo přirozeně. A představa každoměsíčního plánování sexu do plodného okýnka a stresu, že když se to nezadaří co nejdřív, tak se endo vrátí – tak ta mě upřímně dost děsí. 

Představu o tom, jak budu těhotnět, jsem tedy měla. Až to doktoři povolí, vrátím se zpět do péče reprokliniky a naplánujeme transfer číslo 3. Pevně si za tím rozhodnutím stojím a nikdo mi z lékařů ani nenabídl možnost otěhotnět přirozeně. Myslím si, že při mém rozsahu endometriózy a celkovém času snažení se otěhotnět, se jeví IVF jako rozumná volba. Není jednoduchá. Pořád je mi líto, že nemůžu otěhotnět hezkou přirozenou cestou. Zároveň se obávám, že po tom všem by mi přirozené početí přinášelo mnohem více stresu než radosti. A kdy by k transferu mohlo dojít? Příliš jsem nevěděla. Když jsem se v nemocnici potkala se svou paní gynekoložkou, počítala mi, že když všechno půjde ideálně, tak budu rodit za rok. Tím jsem si vypočítala, že tři měsíce rekonvalescence a poté další pokus. Tři měsíce jsem měla v hlavě už při domlouvání původního termínu operace, a tak mi to dávalo smysl. Čekala jsem ale, že mi právě na ty tři měsíce nasadí hned operaci umělý přechod a pak mě pustí těhotnět. Umělý přechod mi nakonec nepředepsali a byla jsem na hormonální antikoncepci. Nevěděla jsem tedy, jestli jsou opravdu tři měsíce nějaká meta, nebo se tím situace zcela mění. Blížil se termín pooperační kontroly, a tak jsem se uklidňovala, že na ní se určitě dozvím více.

Musím přiznat, že mé původní přesvědčení, že nejraději bych počkala do příštího roku a pokračovala v “(ne)rozmnožovacích prázdninách”, brzy vzalo roha. Jakmile byla endo pryč, tělo se hojilo a já se fyzicky cítila skvěle, znovu se ve mně ve velkém rozjely mateřské pudy. V mysli jsem si malovala, jak by mohl transfer proběhnout začátkem prosince – právě ty tři měsíce po operaci. Doma jsme se rozhodli, že tentokrát o transferu nikomu neřekneme. Moje motivace byla dvojí. Za prvé jsem si to chtěla vyzkoušet udělat jinak a v případě neúspěchu si dát čas jej zpracovat a pak dát do světa informaci, že jsme se pokusili a bohužel se nepovedlo. Taky se mi líbilo načasování, že bych měla zjistit, jestli jsem těhotná, někdy před Vánoci. Ujela jsem si na představě, jaký by to byl pro naše rodiče vánoční dárek, kdyby se zadařilo. Čím víc se přibližoval den kontroly, tím jsem fantazii pouštěla na špacír víc. Že třeba to bude tak dobře zhojené, že mě pustí těhotnět už v listopadu. Viděla jsem, jak jdu z kontroly přímo na kliniku (jsou ve stejném areálu) a domlouvám si termín konzultace. A přece tím, že beru antikoncepci, tak zřejmě mě budou muset nastimulovat, a nečekat tak na konkrétní termín. Moje nejdivočejší představy propočítaly, že bych třeba mohla na transfer už v půlce listopadu. Moc jsem si to přála a i když si nechtěla vytvářet velká očekávání, věděla jsem, že víc “zdravé” tělo už zřejmě nebude. Chtěla jsem to využít nejlépe hned. Chtěla jsem si opět zažít ten obří příliv lásky po transferu a doufat, že tentokrát vydrží dalších devět měsíců…

A protože už mě trochu znáte a víte, že Vás někdy nechávám v očekávání, tak jak to s tím těhotněním bude, si nechám na příště. Zatím se opatrujte a držte palce, ať je to co nejdříve!