89. NEMOCNIČNÍ DOBRODRŮŽO – ČÁST I.

Minule jsem Vám popsala svůj první den v nemocnici a předala podrobné info o operaci. Hospitalizovaná jsem byla celkem šest dní. Nevím, jestli jsem to tady už dříve psala, ale byla to pro mě úplně první zkušenost. Rozhodla jsem se tedy zachytit, jaké to pro mě bylo, jak se tělo hojilo, co šlo lehce a co naopak šlo méně hladce. Nebudu se už vracet k detailům operace a začnu pobytem na JIPce.

Den D (2.) – JIP – čtvrtek

Potom, co jsem se finálně kolem 14.30 probudila, jsem byla jak praštěná pytlem. Nebylo mi ale nijak špatně a byla jsem ráda, že operace zřejmě proběhla tak, jak měla. Hned v zápětí za mnou přišla sestřička s hrníčky s vodou, že můžu začít pít. To byla krásná zpráva, protože můj intubovaný krk prahl po vodě. Taky jsem se dozvěděla, že mě pozdravuje Honza, který si volal na výsledek operace. Měla jsem napojené dvě kanyly (v hřbetu předloktí a v hřbetu ruky), tlakoměr a oxymetr na prstě. Zároveň jsem měla cévku a drén. Zvyknout si na cévku mi trvalo pár hodin. Pořád jsem měla pocit, že se mi chce trochu čůrat a že je to extrémně nepohodlné. Chvíli jsem měla i pocit, že mi cévka protíká, tak jsem poprosila sestřičku, aby to zkontrolovala. Ta konstatovala, že je vše, jak má být, že to chvíli trvá, než si tělo zvykne. Odpoledne jsem proležela se zavřenýma očima a odpočívala. Spát se mi příliš nedařilo. Párkrát mi sestřičky vyměnily kanylu s antibiotiky a dávaly mi léky proti bolesti (ty o sobě zatím nedávaly znát). Někdy k večeru se prostřídala směna a přišly dvě sestřičky s tím, že se zkusím postavit, jestli se na to cítím. Pan primář mi kladl na srdce, ať to vyzkouším, aby břicho nezatvrdlo a začalo se s ním co nejvíce hýbat. Nebudu lhát, bolet to bolelo – hlavně si sednout, ale pěkně jsem to zvládla. Sestřičky mi vyměnily lůžkoviny, pak mě trochu umyly a pohyb pro dnešek byl hotov. Začalo se pomalu stmívat a já si říkala, že snad se mi podaří spát. To bylo dost naivní. Na JIPce jsou totiž pořád světla (při kterých moc spát neumím), co hodinu se automaticky měří tlak, jsou tam různé zvuky a během noci přibývaly postupně různé pacientky – jedna extrémně kvílela a křičela, jako by byla v deliriu. Taky mě začalo pobolívat břicho, měla jsem pocit, jako by mi putovaly bublinky plynu, kterým jsem měla nafouklé břicho, po jizvách a připomínalo mi to slabší menstruační křeče. Poprosila jsem si jednou o něco na bolest a téměř hned se mi ulevilo. Začínal boj s časem. Byla jsem k smrti unavená, ale spát nešlo. Navíc neumím spát na zádech, bolela mě bederní páteř, ale neuměla jsem se přetočit na bok a ani jsem nevěděla, jestli můžu. Z vedlejších kójí se ozývalo spokojené chrupkání a ja netoužila po ničem jiném než po svých špuntech do uší a masce na spaní. Párkrát už jsem zabírala, jenže občas když usínám, tak sebou škubu. Ale když máte rozřezané břicho, každé zaškubnutí dost to bolí. Ať už je ráno! 

Den 3. – Převoz na oddělení – pátek

Tak jsem se dočkala, konečně ráno. Myslím, že na chvíli jsem usnula, ale moc slavné to nebylo. Neskutečně jsem se těšila na svůj pokoj a modlila se, ať mě ráno převezou. Zhruba v pět mi sestřička vzala odběry, dostala jsem poslední antibiotika, léky na bolest (láska!) a konečně mi na chvíli sundali manžetu na měření tlaku – zhruba od půlnoci mě pod ní strašidelně svědila ruka. Opět se vyměnila směna a ranní sestřičky byly naprosto výborné. Usměvavé, žertovaly a hned jsem měla lepší náladu. Šlo se do sprchy. Věděla jsem, že to je test, aby mě pustili na normální pokoj, tak jsem si říkala, že to dám, ať to stojí, co to stojí. Trochu se mi točilo v hlavě, ale sestřičky mi celou dobu pomáhaly. Ve sprše jsem si sedla, umyla se, poprvé jsem si prohlédla jizvy (čtyři laparoskopické, jedná řezná a dvě tečky od nafukování plynem) a vypadaly moc hezky. Krásně zašité a ještě umrtvené, tak jsem je moc necítila. Sestřičky mi pomohly se utřít, obléct si nemocniční košili a pochválily mě, jak jsem šikovná. Hezky se to poslouchalo. Nicméně lehnout si zpátky do postele mi jaksi nešlo, sestřička mi musela zvednout nohy, abych se mohla položit zpět na postel. Konečně jsem dostala něco k jídlu – přesnídávku. Pak přišla ještě ranní vizita, paní doktorka mně prohmatala břicho a řekla, ať pořádně dýchám do břicha (což už jsem dělala, poučila mě maminka), protože mám svalnatější břicho – což mě dost pobavilo. Pobavila mě taky tím, že dneska bych měla strávit minimálně čtyři hodiny mimo postel. Ráno mi to přišlo ještě budiž, později během dne už totální science fiction. Navíc jsem si říkala, kdo mi bude jako zvedat ty nohy, ať si zpátky lehnu. Po snídani se mi začala docela točit hlava a bylo mi trochu špatně. Na oddělení mě ale vezli snad hned jako první a v devět už jsem byla ve své posteli. Furt mně ale bylo blbě, tak jsem si pro jistotu nachystala misku na zvracení – pro sichr. Volala jsem hned manželovi a mamince a začala všechny obepisovat. To mi udělalo dobře. Zastavila se za mnou i paní doktorka, která zrovna sloužila, a konečně jsem dostala hrubé info, jak operace probíhala. Bez komplikací, spoustu věcí se podařilo odstranit. Nicméně pořád jsem nevěděla, jestli mi zasahovali do vaječníků nebo ne. Před obědem za mnou přijel manžel a bylo to moc dojemné setkání, kdy mi říkal, jaká jsem hvězda, jak jsem to zvládla a jak se o mě moc bál. Takto – já mu říkala, aby si na JIPku zavolal až tak mezi jednou a druhou. To on nevydržel a volal o půl dvanácté. Sestra mu sdělila, že jsem pořád na sále a že tam dlouho ještě budu, takže ať zavolá kolem tří. Což mu moc nepřidalo. Nakonec si volal ve dvě, a to už jsem na JIPce byla. V nemocnici jsem narazila na svoji bývalou studentku/klientku, která tam dělá sanitářku. Bylo to moc milé setkání, navíc se o mě skvěle starala a já jsem byla hned klidnější, že jsem v dobrých rukách. Měla jsem jít do sprchy, abych se zase trochu rozhýbala a nabídla mi, že buď můžu jít s ní nebo s manželem. Vybrala jsem si manžela. Trochu mi bylo nepříjemné, že mi musel nést ty pytlíky s močí a drénem (kde bylo všelijaké svinstvo), ale byl frajer a ani nemrknul. Sprchu jsem zvládla skvěle, dokonce jsem si ani nepotřebovala sednout. Nabitá sebevědomím jsem se jala pochodovat po pokoji, když mám strávit ty čtyři hodiny mimo postel. Při druhém kolečku se mi ale zatmělo před očima a musela jsem si hned sednout. Sanitářka mě ubezpečila, že opravdu není třeba dělat žádné harakiri, že zajít si do sprchy pro dnešek rozhodně stačí. K obědu jsem dostala pouze vývar – ještě mi moc neodcházely větry (což byla otázka, kterou jsem ten den slyšela asi tisíckrát, ale zkrátka je potřeba, aby se funkce střev obnovila a vy jste mohli začít normálně jíst), odpoledne ale už to bylo v pohodě a večer jsem dokonce dostala plnou misku piškotů a přesnídávku. Vracel se mi apetit, z čehož jsem měla moc radost. Manžel odjel někdy odpoledne, kdy už jsem začínala být hodně unavená. Bohužel se mi zase nepodařilo usnout. Nicméně jsem se dívala na seriály, psala si s blízkými a četla si. Večer mě zkontrolovala sestřička – vydesinfikovat sprejem jizvy a píchnout warfarin. Poprosila jsem jí o něco na spaní, abych se dnes aspoň vyspala. Říkala jsem jí, že se mi pořád ještě trochu točí hlava, ale že bych si později chtěla zkusit zajít vyčistit zuby. Nabádala mě, ať jsem opatrná – první vždy do sedu, prodýchat a až pak se postavit, prodýchat a jít. Kdyby to nešlo, ať okamžitě zvoním. Za hodinu jsem se kousla a šla jsem si vyčistit zuby. Ano, bolelo mě to, když jsem vstávala, musela jsem si držet jizvy, abych sem postupně narovnala, ale zvládla jsem to! Bylo to ale trochu humorné, protože oba pytlíky (moč a drén) jsem měla nandané na takových plastových hácích, aby se to dobře zaháklo za postel. Bohužel mi ty háky spadly. Říkala jsem, že kvůli takové blbosti nebudu zvonit na sestry. Jako opice jsem to tam začala lovit nohou, že si to zvednu a podám rukou. No, idiot! Samo se mi to nepovedlo, tak jsem ty háky dokopala aspoň k posteli a pak na tu sestru zazvonila. Stejně tak jsem tam vytírala nohou podlahu, kterou jsem pokapala a bylo mi trapné tam nechat krvavý flek (po operaci jsem špinila). Nebojte, prvně jsem si hodila na zem toaleťák a nohou to pak vytřela. Pak se mi i povedlo jej nohou zvednout a vyhodit. Jsem to ale holka vynalézavá. Lehat jsem si lehala asi pět minut, ale nohy jsem na postel nakonec  dostala. Jupí! Teď už byl jen čas na prášek na spaní a konečně se vyspat!

Den 4. – Konečně normální jídlo! (Sobota)

Sobota začala brzy. V nemocnici chodí sestřičky po páté hodině mi vylívat pytlíky a pak už se mi nedaří usnout. Do šesti jsem si ale ještě poležela a pak vyrazila se osprchovat. Hlava už se nemotala, myslím, že spánek pomohl. Na snídani jsem konečně dostala k přesnídávce i rohlíky, máslo a tavený sýr (ten jsem nejedla). Manžel přijel na návštěvu už dopoledne a já měla mnohem více energie si s ním povídat a užívat si jeho společnost. Snídani mi ještě donesli až do postele, ale pro oběd už jsem si měla zajít do jídelny. Protože manžel zůstával i přes oběd, pomohl mi odnést tác s jídlem na pokoj, abych si ho mohla sníst. Poprvé jsem seděla u stolu a byla to docela výzva se nahnout nad stůl, abych se nepobryndala polívkou. Spoiler alert – pobryndala, několikrát. Měla jsem rozmixovaný zeleninový krém a kaši s rybím filé. Ryby bohužel nejím, tak jsme si snědla alespoň kaši. Na svačinu jsem si nechala rozmixovaný broskvový kompot. Dost jsem se bála, že tady nebudou dodržovat bezezbytkovou dietu, ale zatím jsem neshledala, že by to mi naservírovali něco pofiderního. Během návštěvy manžela ještě přišla paní doktorka na vizitu a světe div se, po roce jsem tady narazila na svojí paní gynekoložku. Měla jsem ohromnou radost. Poprosila jsem jí, jestli by mi mohla podrobně říct, co vše mi vyoperovali a slíbila, že až bude mít prostor, zastaví se za mnou. Odpoledne jsem zase hezky proflákala – seriály, televize, čtení. Večeři jsem poprvé absolvovala v jídelně a byla jsem neskutečně vděčná za veku s máslem a šunkou. Po čtyřech dnech to chutnalo jako božská mana. Po večeři se za mnou stavila paní doktorka a detailně mi přečetla operační protokol – na dvě strany. Podivovala se, kde se mi to tam vše vzalo, ale že je neskutečné, jak hezky se hojím a nemám příliš bolesti. Dneska jsem zatím neměla prášek na bolest, protože jsem jej nepotřebovala. Říkala, že když to vše půjde dobře, tak by mě mohli v pondělí nebo úterý pustit domů. Navíc mi dodala optimismu, když říkala, že za necelý rok se tady spolu potkáme znovu a budeme rodit. Sice kvůli vnitřní jizvy císařem – jizva je příliš blízko děložnímu čípku, a tak by mohla prasknout. Co bylo ale nejdůležitější, konečně jsem dostala zprávu, že jsem kompletně bez endo. Vaječníky byly čisté a vše ostatní se podařilo odstranit. Když paní doktorka odešla, všechno mi to najednou došlo. Jsem zdravá žena! A možná budu mít vlastní dítě. Volala jsem to manželovi, mamince, psala různým kamarádům. To vzrušení mě tak unavilo, že jsem usnula bez prášků na spaní. Na bolest jsem si ho ale preventivně vzala. 

A protože mě už nějaký pátek znáte, víte, že stručnost není moje silná stránka. Proto to dnes v půlce pobytu ukončím a na zbytek se těšte příště!