88. PŘIPRAVIT SKALPELY A JDEM DO AKCE

Operace…čekala jsem na ní pět měsíců a pak čas utekl jako voda. 1. září mi roky předtím začínal nový školní rok, letos to byl den D. Ačkoliv jsem byla vnitřně dost nervózní, tak jsem vlastně až do dne nástupu do nemocnice pracovala, a tak jsem samu sebe hezky rozptylovala. Musím říct, že jsem se dopředu připravila na to, že poslední dny budou plné stresu a povolila jsem si všechno – hroutit se, hystericky plakat, bát se, nespat, nervozitou nejíst a podobně. Nakonec se téměř nic nedělo. Byla jsem každý den unavená tak, že jsem usínala jako miminko. Bát jsem se bála, ale zároveň se strašně těšila, až to budu mít za sebou. Tři dny před operací jsem ještě byla u své psychoterapeutky a měla pocit, že jsem v rámci mezí nachystaná, srovnaná a odhodlaná to konečně rozseknout.

První den v nemocnici

Nastupovala jsem den předem, tedy 31.8. Nejprve jsem zamířila na kliniku anesteziologie, kde se mnou paní doktorka prošla papíry z předoperačního vyšetření (odběry, EKG a rentgen hrudníku), ptala se na moje předchozí zkušenosti s anestezií (kromě odběru vajíček nulové) a vyhodnotila, že jsem mladá a zdravá, tak nic moc speciálního nepotřebuju. Říkala, že u gynekologických operací se automaticky dávají léky proti nevolnosti a že možná mi před operací ještě píchnou do zad morfin – že operace endometriózy bývají dost bolestivé, tak abych se pak příliš netrápila. Nicméně to rozhodne anesteziolog až zítra na sále. Konzultace byla rychlovka a hned po tom už jsem šla na  gynekologický příjem. Na příjmu se mnou znovu prošli všechny papíry, dostala jsem na ruku pásek s identifikačními údaji, odevzdala jsem informované souhlasy (s operací, transfuzí a předáváním informací), změřili mi teplotu a tlak (tam jsem se málem vybulila, protože 140 jsem nikdy neměla – ale paní doktorka mávla rukou, že je to určitě nervozitou. Taky že bylo, srdce jsem měla až v krku). Poté mě poslali do čekárny a tam jsem čekala cca půlhoďky, než pro mě přišla sestřička a odvedla mě na lůžkové oddělení. Musím říct, že ačkoliv jsem byla nervózní, tak byli všichni milí a všichni mi přáli, ať to dobře dopadne. Nevím proč, ale uklidňoval mě vnitřní pocit, že jsem v dobrých rukou. Na lůžkovém si mě převzala sestřička a hned mě potěšila tím, že je volný nadstandard. U nadstandardu udělám malou zastávku. Vůbec mě nenapadlo, že bych ho chtěla. Manžel se mě na to někdy v srpnu ptal a že by to bylo fajn, protože pak má člověk neomezené návštěvy. Já o tom nejdřív nechtěla slyšet, ale poslední týden to ve mně hlodalo. Návštěvy jak návštěvy, ale to soukromí. Věděla jsem, že budu muset vypít to příšerné projímadlo jako před magnetickou rezonancí. A to jsem fakt někdy seděla na záchodě půlhodiny, protože nemělo smysl se zvedat. Taky mívám potíže se spaním v cizím prostředí a vyhovuje mi být spíše sama. Obávala jsem se i toho, že budu po operaci lítostivá, bolavá, třeba budu potřebovat plakat a pořád se ještě necítím komfortně to dělat před cizími lidmi. Zkrátka jsem se tři dny před operací rozhodla, že si zkusím do nemocnice zavolat a pokoj si rezervovat. V telefonu mi řekla sestřička, že nadstandard je volný, ale že mi nemůže garantovat, že zůstane volným i ve středu, ale že si mě zapíše. Proto jsem měla velkou radost, že nakonec volný byl a doteď nelituju ani jedné koruny, kterou jsem za něj dala. I když bych si takto mohla zaplatit luxusní wellness víkend (cena za noc 950,-). 

Jakmile jsem byla na pokoji, nervozita ze mě dost spadla. Udělala jsem si pohodlí, přišla za mnou sestřička, vzala mi odběry a napíchla kanylu – moc šikovně do hřbetu předloktí, takže mi nijak nebránila v pohybu. Prošla se mnou, kdy mám užít projímadlo, jak můžu jíst (nemohla jsem, měla jsem akorát vývar k obědu – ne že bych neměla chuť, ale zkrátka už byla nutná garance, že budou střeva na zítra komplet čistá). V lékárně jsem si ještě koupila čtyři drinky Pre-op, které mi doporučil primář před operací, abych doplnila živiny a minerály – tak to jediné mi doplňovalo cukry. Přes den jsem se flákala, četla si knížku, sledovala Zoufalé manželky, pila odporné projímadlo (prosím už never more!) a lítala na záchod. K večeru přišla sestřička, ještě jednou se mnou prošla operační plán – měla jsem jít na řadu v osm ráno. V pět ráno si dám naposled Pre-op pitíčko, kolem sedmi si dám sprchu (dostala jsem speciální dezinfekční mýdlo na břicho) a nandám si kompresní punčochy (ty jsem dostala). Po té páté/půl šesté bych už neměla přijímat tekutiny kvůli anestézie. Píchla mi warfarin na ředění krve a ještě jsem jí poprosila o prášek na spaní. Pro sichr – měla jsem obavu, že toho asi moc nenaspím. Ještě jsem dostala instrukci, ať si sbalím tašku na JIPku – ručník, sprcháč, kartáček, pastu a antikoncepci.

Den D je tu!

Noc proběhla v klidu, prášek zafungoval, jak měl. Kolem půl sedmé přišla sestřička, že už se mám jít pomalu osprchovat, že kolem 7.45 mě povezou na sál a v 8.20 by se mělo operovat. Ještě předtím mi musí nechat vykapat do kanyly dvoje antibiotika, tak ať to hezky stihneme. Kolem sedmé za mnou ještě přišel pan primář, jestli jsem si to nerozmyslela (vtípeček). Prošli jsme spolu znovu operaci a řekl, že pokud by byla endo na vaječnících (i když to na ultrazvuku nevypadalo), že je za to, ať do nich nezasahujeme, aby mi byla zachována plodnost. Nechala jsem to zcela na něm, že zřejmě ví, co dělá. Ještě jsem podepsala informovaný souhlas s operací střeva, navzájem jsme si popřáli hodně štěstí a bylo. Sestřička přišla v zápětí, pomohla mi nandat kompresní punčochy a nechala mi vykapat antibiotika. Poté mi přinesla nějaký oblbovák, po kterém jsem už nesměla vstávat. Myslela jsem, že to na mě nijak neúčinkuje, ale když mě vezli na operační sál, přišlo mi to strašně vtipné a chtělo se mi smát. Přišlo mi absurdní, že mě někdo veze na posteli na kolečkách, když přece můžu sama chodit. Na sále si mě převzal anesteziologický personál. Nejprve jsem si přehopla z postele na operační lehátko a svlékla se do naha. Přikryli mě dekou, stáhli mi vlasy do čepice a převezli mě na místo. Nad sebou jsem měla obrovská světla a připadala si jak v Dr. Housovi. Protože na sále bylo chladno, zapnuli mi vyhřívání lehátka (což bylo fakt cool). Pak mě začali připojovat na EKG a ke všem dalším přístrojům. Přišel hlavní anesteziolog, znovu konstatoval, že jsem mladá, krásná a zdravá, takže žádná specifika a morfin taky zamítl. Prý mi lokálně ty jizvy ještě umrtví a bude dobře. Radši bych chtěla ten morfin, ale vzhledem k tomu, že už jsem byla oblblá, tak jsem se nebránila. Zahlédla jsem ještě pana primáře, pamatuju si, že mi sestřička říkala, že mi asi ještě píchnou jednu kanylu do hřbetu ruky. Pak jsem dostala masku přes pusu, že se mám nadýchat kyslíku a poslední, co si pamatuju, bylo, jak mi sestřička říkala, ať myslím na to, jak jsem na dovolené. A bum. Pak prázdno.

Probudila jsem se JIPce a zrovna mi přidělávali pytlík na drén a špekulovali, jak to dobře umístit. Vtipná Jana po narkóze na to reagovala, ať to udělají hlavně elegantně, což všechny přítomné rozesmálo. Znovu jsem usnula a probudila se pak s příšernou bolestí ve vnitřní jizvě (v pochvě). Chvíli jsem si říkala, že takovou bolest přece nemůžu vydržet a pak jsem přišla na to, že nemocniční postele zřejmě nepočítají s ženami nad 170 centimetrů. Nějak jsem jim sjela dolů a byla nohama silně zapřená o záď postele, čímž jsem zapínala celé své pánevní dno, které mi předtím masakrovali. Poprosila jsem sestřičku, jestli bych se mohla posunout a jakmile jsem měla volné nohy, bolest zázračně ustala. A to bylo poprvé a naposled, kdy mě ta vnitřní jizva bolela. Ptala jsem se, kolik je hodin a sestřička říkala, že půl třetí. Teda, kolik hodin jsem na tom sále byla?! Hned jsem se koukla na břicho – všude krytíčka a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mi nakonec dělali tu resekci střeva, protože jsem neviděla, jestli tam nějakou jizvu v podbřišku mám, nebo ne. Nicméně žádný vývod – to mi spadl kámen ze srdce. Ne na dlouho. Zaslechla jsem, jak se sestřičky baví o tom, že nějaká strašně dlouhá šestihodinová operace (což by odpovídalo) a pacientka se stomií a najednou jsem začala pochybovat, jestli to, co mi z toho břicha trčí, je drén nebo vývod. Už jsem samu sebe konejšila, že s tím se dá žít a že to nevypadá tak hrozně, ale při první příležitosti jsem se zeptala sestřičky. Samozřejmě to byl drén a žádná stomie. Pacientka s vývodem byla jiná žena, která byla na JIP, ale ta už ten vývod měla před operací. Svět byl krásný. Přežila jsem operaci, neměla jsem vývod a neměla jsem žádné extra bolesti. Akorát mě strašlivě bolel krk, protože jsem byla intubovaná – měla jsem sucho v krku, popraskané rty a hrozně jsem chraptila. To se ale pitím vody poměrně brzy spravilo. 

Endo, endičko, kde ses schovávala?

O tom, jaké to bylo na JIPce a o dalších dnech v nemocnici, Vám napíšu až příště. Na závěr Vám ale ještě chci říct výsledek operace. Částečně jsem se ho dozvěděla v pátek od doktorky na oddělení, celkově až v sobotu. Možná mi to pan primář říkal hned po probuzení z narkózy, ale já si to nepamatuju a pak mě každý odbýval, že za mnou primář přijde a vše mi řekne. Přišel. Ale až v pondělí. Nicméně líná huba, holé neštěstí, takže já se ptala a nenechala se odbýt! V mém případě se jednalo o hlubokou pánevní endometriózu. Na levé straně jsem měla k sobě srostlý vaječník, vejcovod, močovod a střevo. Vše se jim podařilo oddělit, vejcovod byl špatný, tak jej vyjmuli (na tom jsme se dopředu s doktorem domlouvali). Měla jsem početné srůsty za pánví, totálně zjizvený SUV vaz dělohy (od něj mě strašně bolela bederní páteř), tak ten také odstranili. Měla jsem chycené střevo na třech místech, jedno jen povrchově a dvě u konečníku. Naštěstí se nemuselo stříhat a podařilo se jim ho z té endometriózy vysekat, odstranit endo až na dřeň a pak mi stehy stěnu střeva zpevnit, aby nepraskla. Takže zásah na střevu byl, ale neodstraňoval se žádný kus. Endo mi prožrala i slepák, takže o ten jsem bonusově také přišla. Odstraňovalo se ložisko před močovým měchýřem – tam také nemuseli díkybohu zasahovat dovnitř, i když to pan doktor dopředu avizoval. Endo se pak ještě našla na bránici a pobřišnici, takže jí vypálili. Podtrženo sečteno, endo byla kompletně pryč. Vaječníky byly skutečně čisté. Když jsem tohle slyšela, vystřelilo mě to do šílené euforie. Takové, že se mi z ní fakt fyzicky motala hlava. Byla jsem najednou zdravá holka, kompletně bez endo. Ano, může se vrátit a ano, vím, že to automaticky neznamená, že otěhotním, ale byly to skvělé zprávy. Na sále jsem byla pět hodin, ale výsledek byl excelentní. 

Většinou nemám ráda povídačky typu “Vše má svůj pravý čas”. Nicméně v tomto případě jsem tomu začínala věřit. Kdybych šla na operaci loni v listopadu, měla bych vaječníky obsypané endometriózou, kterou by mi v břiše nechali. Nevím, jak by pak dopadlo IVF a jak by dopadly transfery, ale mám dobrý pocit, že jsem se tehdy rozhodla správně. Máme zamražené 4 krásná zdravá embryjka a já mám tělo kompletně bez endometriózy. A to je sakra dobrá výchozí pozice!