90. NEMOCNIČNÍ DOBRODRŮŽO – ČÁST II

V minulém článku jsme spolu prošli první tři dny od operace a tím se přehoupla první polovina mého pobytu v nemocnici. Dnes Vás provedu tím, jaká byla druhá půlka, než mě pustili domů.

Den 5. – První den bez cévky (neděle)

Ráno se budím se skvělou náladou. Dnes mě čeká “perný den”. Dopoledne přijede na návštěvu manžel s tchýní a tchánem a odpoledne moje maminka s nevlastním tátou. Pro tuto speciální příležitost si při ranní sprše umyju konečně vlasy, abych vypadá reprezentativně, haha. Těsně po sprše přichází paní sanitářka s tím, že už mi vytáhne cévku. Docela jsem se bála – nepříjemně mi dělala jen ta představa, že v něčem tak malinkém mám vložený katetr a jaké to bude, až mi jej vytáhnou. Nicméně paní sanitářka byla profík, přišla za mnou do koupelny, čapla si ke mně a katetr během pár sekund vytáhla, aniž bych cokoliv cítila. Uf! Při ranní návštěvě sestřičky ze mě ta úleva ale spadla. Je potřeba sledovat, jak se mi obnoví funkce močového měchýře. Ta je klíčová, aby mě mohli pustit domů. Navíc se operovalo blízko levého močovodu, kde vedou nervy spojující mozek a močový měchýř a pan primář se bál, aby jej operací nijak neporušil. Dostala jsem instrukci, že třikrát se zajdu spontánně vyčůrat a pak přijdu hned na sesternu, aby mě kontrolně vycévkovali. Zbytková moč v měchýři by měla být do 100 ml, kdyby přesahovala, muselo by se po každém čůrání cévkovat. Teda sestřička říkala, že by to naučila mě, abych se mohla cévkovat sama. Tak to prrr! Já si do močové trubice nic zavádět nebudu! První návštěva záchodu byla divná. Když za vás čtyři dny čůrá cévka a vlastně jste takový “průtokáč”, tak pak je dost zvláštní začít močový měchýř ovládat. Byla jsem ale ráda, že mi čůrat jde a že můj mozek vnímá, že se měchýř plní, tím pádem tato funkce nebyla narušena. Naštěstí mě rozptylovala dopolední návštěva. Byla jsem moc ráda, že zase vidím své blízké. Tchýně mi dovezla i spoustu dárečků, včetně výborného bylinkového čaje, kterým jsem si zpestřovala ležení v posteli. Oběd byl vynikající – opět nějaký rozmixovaný krém a light svíčková s knedlíkem a vařeným mletým kuřecím. Vařené mleté maso žádná gurmánská hitparáda, ale svíčková luxus! Po obědě první návštěva odešla a ještě před druhou příroda volala a bylo tady čůrání numero 3! S malou dušičkou jsem šla na sesternu, kde proběhla cévkovací procedura. Nebylo to tak strašné, ale že bych to chtěla dělat několikrát denně, se taky říct nedá. Navíc jsem se dost vyděsila, když jsem slyšela zvuk tekoucí tekutiny a bála se, že mi tam té moči zůstává příliš. Ale v nemocnici jsem byla dítě štěstěny a zbylo krásných 60ml! Sestřičce jsem říkala, že jí virtuálně posílám pusu a ta celá radostná říkala, že jde hned zavolat panu primáři, že je vše v pořádku. Poslední nemocniční strašák jsem měla za sebou. Nebudu se tady podrobně rozepisovat o obnovení funkci střev, ale ta už naštěstí taky fungovala, jak měla. Ale ten pocit, że se bojíte, když zatlačíte a prasknou Vám všechny stehy a všechno bude odcházet jedním otvorem, byla děsivá. Naštěstí se nic takového nestalo! Odpoledne jsem trávila se svými rodiči, kteří mi dovezli rýžové křupky, což byl můj dietní nachos, na který jsem měla chuť už od pátku. Den utekl jako voda a já si říkala, že třeba zítra by mě už mohli pustit, ale nechtěla si dělat příliš velké naděje.

Den 6. – Poprvé venku! (Pondělí)

Pondělní ráno jsem nebyla ve své vrcholné formě. Začalo to už večer, kdy jsem konečně měla v plánu spát ve vodorovné poloze (v nemocnici jsou polohovatelné postele a většinu času jsem spala s hlavou výše než nohy, protože se mi motala hlava). Opět se mi udělalo zle a musela se dát trochu do sedu. Když jsem ráno vstala, točila se mi hlava, a tak jsem sprchu raději absolvovala na židli. Po snídani se mi ale ulevilo, zřejmě jsem potřebovala doplnit cukr. Při ranní vizitě mi bohužel opět nevytáhli drén, stále jsem měla zbytkovou tekutinu něco kolem 100ml. Vzali mi z něj vzorek, že jej pro jistotu pošlou do laborky na rozbor, jestli tam nemám nějaké nežádoucí příměsi. Dopoledne jsem se rozhodla, že půjdu na svůj první “špacír” po nemocnici. Vypadala jsem jako paní móda hadra – nemocniční košile, přes to můj elegantní župan s volavkami, barevné ponožky se psy, pantofle a v ruce – tadá – drén. Můj nemocniční župan byl sice krásný, ale dost nepraktický, protože neměl kapsy. Normálně mi to nijak nevadilo, na lůžkové části to nikdo moc neřešil, i když je pravdou, že jsem za celou dobu nezahlídla nikoho s žádným pytlíkem. Nejdřív jsem pochodovala jen po oddělení, ale pak jsem si říkala, že se zkusím podívat do hlavní budovy, která oddělení gynekologie spojovala tunelem. Paní fešanda Jana si to štrádovala po chodbách, až jsem došla do hlavního atria. Měli tam krásnou kavárno-cukrárnu, tak jsem si poslintala na zákusky za výlohou a pak inteligentně vyrazila s tím drénem v ruce mezi lidi, kteří si dávali u stolu kávičku a zákusek. Zahanbeně jsem aspoň schovávala pytlík za zády, abych někomu nepřivodila dávivý reflex. První větší procházka byla úspěšná. Už se mi moc nechtělo ležet v posteli, tak jsem si chodívala sednout na gauč – dělávalo mi dobře sedět s opřenými rovnými zády v tureckém sedu, což mi v posteli tolik nešlo. Stavil se za mnou nutriční terapeut, prošli jsme bezzbytkovou dietu, na kterou už jsem byla expert. Budu ji držet ještě čtyři týdny po operaci – uf. Když jsem si pročítala papíry, které jsem k dietě dostala, začala jsem mít neskutečnou chuť na hovězí s těstovinami. Asi jsem si to přivolala, protože jsem skutečně toto na oběd dostala a mlaskala si až za ušima. Odpoledne přijel manžel a protože venku bylo nádherné babí léto, vyrazili jsme na procházku ven. Bylo neskutečně příjemné sedět po skoro týdnu venku, i když v županu a pyžamu, a jen tak si povídat a nasávat vitamin D. Když jsme se vrátili na pokoj, za chvíli dorazil konečně pan primář. Chvíli jsme se bavili o operaci – jak se jim zázračně povedlo endo odstranit, aniž by mě řízli do střev. Budu parafrázovat – “prostě jsme je z toho krvavého masakru vysekali”. Dostala jsem informaci, že rozbor drénu dopadl dobře a zítra by mi jej mohli vytáhnout. Když dopadne dobře vyšetření, propustí mě domů. Tak si hodně držím palce, aby to tak bylo. Večer jsem usnula asi o půl deváté u kriminálky – tak mě dnešní pochodování vyčerpalo.

Den 7. – Jedu domů, jupí! (Úterý)

Ráno jsem byla jako na trní – pustí mě domů, nebo ne? Drén bohužel pořád nějakou tekutinu obsahuje, proto se bojím, abych jej neměla o den déle, tím pádem by se mi pobyt tady prodloužil. Na ranní vizitě mě ale paní doktorka potěšila, prohmatala břicho a zeptala se mě, jak by se mi líbilo jít dneska domů. No, neskutečně. Radostí jsem si zatleskala, což všechny přítomné pobavilo. Ještě jsem musela jít na vyšetření, aby měli jistotu, že nic nepodcenili a můžou mě s klidným svědomím propustit. Nasnídala jsem se a pak už si mě volala paní doktorka na ultrazvuk. Musím říct, že jsem se dost bála, jaké to bude, vzhledem k tomu, že mi zasahovali do pochvy. Neuměla jsem si představit, jak do mě zasunou vaginální sondu. Paní doktorka ale byla velmi jemná a vyšetření pro mě bylo jako každé jiné před operací. Vše vypadalo dobře, měla jsem akorát malou krevní sraženinku v břiše, ta by se ale měla sama rozpustit. Kontrolu u pana doktora jsem měla naplánovanou na 21.10.. Měla bych informovat svého gynekologa (což úplně nebylo nutné, když jsme se potkaly v sobotu) a naplánovat si vytažení stehů – 7-10 dní po operaci. Klidový režim, v případě nějakých velkých bolestí, potíží s močením/vyprazdňováním, abnormální krvácení, mám hned přijet do nemocnice. Paní doktorka pochválila můj pozitivní přístup a podivovala se, jak rychle jsem se zahojila. Tělo je prostě boží, pořád to říkám! Na závěr jsem se ještě dozvěděla, že nebudu muset brát léky na bázi umělého přechodu, což hrozilo, aby mi zcela uspali cyklus, nedali endo prostor a mohla se hezky zahojit. Nicméně nakonec po společné poradě usoudili, že antikoncepce bude stačit. To mě dost potěšilo, protože ty léky na bázi přechodu jsou docela sajrajt a hrozí tam riziko osteoporózy, různé emoční výkyvy, také možný sexuální útlum a příbytek na váze. Samozřejmě, v porovnání s tím, co už jsem absolvovala, by to nebylo nic tragického, ale ulevilo se mi, že nemusím podstupovat nic nového. Poslední, co mě před sbalením a odjezdem domů čekalo, bylo vytažení drénu. Slyšela jsem fakt hororové příběhy, jak to bolí, jak je to nepříjemné, jaký je to pocit, že Vám někdo tahá střeva z břicha ven. Nevím, jak se to sestřičce podařilo, ale jediné, co jsem cítila, bylo přestřižení stehu, aby se k drénu lépe dostala. Jinak nic! Pomalu jsem se sbalila, ještě za mnou přišla vrchní sestra s propouštěcí zprávou a informacemi k režimu – odpočinek, mít pohyb, aby se podpořila rekonvalescence, ale nikam nespěchat. Jizvy mýt třikrát denně ve sprše a pokaždé je desinfikovat. Dodržovat bezzbytkovou dietu a v případě potíží hned přijet. A bylo! Po skoro týdnu jsem se oblékla do šatů, sbalila se, počkala na manžela, šla se se všemi rozloučit, moc jim poděkovat a jelo se domů. Dvakrát jsem se dojetím rozbrečela, že už to mám za sebou. Doma mě vítal rozdivočelý pes a já byla nejšťastnější na světě, že jsem ve svém. Manžel mi uvařil vývar, odpoledne jsem si udělala rizoto, hodně jsem odpočívala, koukala na Zoufalky a svět byl zase v pořádku. Už od rána jsem mírně krvácela, což bylo poměrně nepříjemné, protože jsem nechtěla mít přes jizvy kalhotky, dokud se nezahojí. Musela jsem to řešit ručníkem pod sebou a protože jsem od patnácti let zapřisáhlý fanda tamponů/kalíšku, pár dní jsem s tímto “volným krvácením” bojovala. Ale pořád připomínám, to byly vážně malé věci.

Jaký byl teda můj první pobyt v nemocnici? Nad očekávání! Byla jsem moc vděčná za veškerý personál. Za celou dobu jsem nenarazila na jedinou protivnou sestřičku, všichni byli neuvěřitelně milí, povzbuzující a myslím si, že to dost přispívalo k mé psychické pohodě. Jsem ráda, že jsem si dopřála nadstandard, že jsem měla každý den návštěvu z domova, že mi nebylo zle a že jsem se rychle zahojila. Závěrem chci říct, že jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že jsem se před operací mentálně nastavila na to, že to bude dobré a celou dobu k tomu tak přistupovala. Objevila jsem v sobě velkou psychickou sílu a ta úleva, když jsem měla po operaci s tím nejlepším výsledkem, byla neskutečná. Dobře si uvědomuju, že to tak nemusí být vždy a že dobré mentální nastavení k tomu nestačí. Proto jsem vážně vděčná, jaká ta zkušenost byla. Díky, vesmíre! 

Pár fotek z nemocnice a příjezdu domů: