78. NENÍ REAKCE JAKO REAKCE

Mám to v hlavě už nějakou dobu, ale pořád přemýšlím, jak se k tomuto tématu postavit. Neplodnost řešíme čtyři roky. Veřejně to přiznáváme a běžně o tom s lidmi v našem okolí mluvíme. Sdílíme nejen pokroky, ale i neúspěchy na naší cestě. Sdílení špatných zpráv není jednoduché. Když vyslovíte určité věci nahlas, má to sílu – někdy takovou, až se rozstřelíte. A pak nastává druhá, pro mě problematická část – reakce druhých. Vím, že žijeme v době, kdy se dává přílišný důraz na hyperkorektnost. Můžeme mít často pocit, že už nemůžeme nikomu nic říct, aby to nebylo diskriminační, aby ho to nějak nezranilo a abychom nebyli za blbce. Přesto si trochu povzdechnout musím: Proč je tak těžké reagovat na negativní věci?

Uvědomuju si, že to se mnou mají druzí náročné. Jako psycholog se téměř denně setkávám s negativními emocemi druhých lidí. Lidé přede mnou běžně pláčou, mluví o beznaději, těžkostech a smutcích. Řekla bych, že jsem tedy docela zvyklá v negativním chodit. A možná mám pak nereálná očekávání, že to přirozeně umí i lidé kolem mě. O to víc jsem pak naštvaná, když to tak není. Nechápejte mě špatně, nechci se tady povyšovat a říkat, že lidi něco neumí. Dost často jsou v tom nevinně. Zamysleme se chvíli nad tím, jak nás společnost učí reagovat na negativní věci. Když dítě pláče, rodiče dost často spustí, že se nic nestalo, že už je velký kluk/holka a ti nepláčou a když to nepomůže, vytáhnou eso v rukávu: „Jestli nepřestaneš brečet, tak ti jednu vrazím, abys měl důvod brečet/ Když budeš brečet, tak si pro Tebe přijde čert.“ Když se někdo vzteká, automaticky mu řekneme, ať se laskavě uklidní. O smrti nemluvíme, protože o nehezkých věcech se přeci nemluví a nebudeme to přivolávat. Pozitivní psychologie zažívá v posledních desetiletích obří boom a nechápejte mě zle, moc fandím tomu, abychom hledali své zdroje, dívali se na věci pozitivní optikou a uvědomovali si, za co můžeme být vděční. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že pořád existuje obří tlak na to, abychom potlačovali veškeré negativní pocity a předstírali, že neexistují. Nevím, jakou máte zkušenost vy, ale můžu předstírat jak chci, že nejsem smutná a že je všechno v pořádku. Možná ošálím desítky lidí ve svém okolí a možná na čas ošálím sebe. Ale čím déle to v sobě potlačuju, tak pak stačí jedna blbost a přijde taková reakce, jako by mi umřela nejbližší osoba v životě. Mám moc ráda jednu větu: „It is okay not to be okay.“ Je v pořádku nebýt v pořádku. Ale je tomu opravdu tak?

Je legrační, jak někdy něco v životě řešíme a pak se nám to náhodně (nebo možná nenáhodně) objevuje v různých oblastech života. Tento článek jsem rozepsala asi před třemi týdny. A od té doby jsem toto téma řešila s několika lidmi a ani jednou jsem o něm sama nezačala. Podělím se s Vámi o jeden zážitek z práce. Měla jsem na konzultaci dvacetiletou slečnu, která řešila, že její sestře umírá tchýně. A tato slečna byla frustrovaná, protože sestře nedokáže pomoct. Povídala, že o tom se sestrou mluví, že nechává sestru vyplakat, ale že jí to pořád připadá žalostně málo, protože ví, že je sestra pořád smutná. A tady mě to trklo. Když vidíme někoho, koho máme rádi, trpět, chceme udělat maximum proto, aby netrpěl. Chceme mu pomoct. Dost často ale tu pomoc spatřujeme v tzv. nevyžádané radě. Protože rada – to už je přeci nějaký pomyslný návod k tomu, jak z toho trápení ven. Co ale chcete poradit člověku, který zažívá něco, nad čím má nulovou kontrolu? Zpět ale k mé klientce. Nabídla jsem jí jinou perspektivu na věc. Nespočívá ta pomoc někdy v tom, že s člověkem v tom negativním prostě jenom jsme? Že ho necháme plakat, mluvit o těžkých věcech a ustojíme to, že člověk, kterého milujeme, je aktuálně nešťastný? Nejprve se jí to nezdálo. Jenže potom začala mluvit o situaci, byť z jejího pohledu banální. Před pár týdny ztratila ve škole peněženku. Při představě, že to bude muset říct doma a vyslechnout si přednášku o nezodpovědnosti, vyřizování nových dokladů, obíhání úřadů, zablokování kreditek – jí bylo dost úzko a ve škole se rozplakala. Od spolužaček a učitelů dostávala reakce: “Přece kvůli takové hlouposti nebudeš brečet. To bude dobré, uvidíš.” “Ztracená peněženka není konec světa. To už se mi stalo několikrát.” “Nic se nestalo, oběhneš úřady a nahradíš jen doklady.” Když tyto reakce dostávala, nebylo jí líp, ba naopak. Ptala jsem se jí, co by si v té chvíli přála dostat za reakci. Odpověděla, že by stačilo, kdyby někdo řekl: “Je v pohodě, že Tě to rozplakalo. Ztracená peněženka dokáže naštvat.” V tu chvíli jí to došlo. Někdy stačí z našeho pohledu úplná “maličkost” a pro druhého to může znamenat neskutečně moc. Například to, že ho necháme být smutným/ naštvaným.

A teď zpět k neplodnosti. Budu mluvit pouze sama za sebe. Není nic víc frustrujícího, než když se dlouhou dobu snažíte o miminko, opět máte za sebou měsíc s negativním těhotenským testem a dostanete od okolí reakci: “Příště už to určitě vyjde. Zkrátka nebyl Vás čas. Málokomu vyjde hned první pokus. Dej si teď odpočinek a mysli na něco jiného. Nesmíš se v tom moc utápět, mysli pozitivně.” Já vím, že od kohokoliv jsem takovou reakci dostala, nemyslel to zle. Vím, že lidem na mě záleží a že to říkají s láskou. Dovolím si ale takovou malou nadsázku. Když tatínek své dospívající dceři s láskou říká, že jí roste špíček a že jí nějak narostl zadek, protože jí chce přeci motivovat, aby neměla pak komplexy ze svého těla a měla zdravou váhu, riskuje tímto tvrzením přesný opak. Komplex jak prase a možné podhoubí pro začínající poruchu příjmu potravy. Samozřejmě mně se z těchto reakcí zřejmě žádná duševní porucha nerozjede, ale dost možná se před těmito lidmi uzavřu a nebudu chtít o těchto těžkých věcech mluvit. Proč? Protože při takové reakci mám pocit, že daná osoba nechce slyšet, jak jsem nešťastná, jak mě to trápí, jak mě další neúspěch zlomil. A uvědomuju si, že to může být jen můj pocit. Neskutečně si považuji lidí, kteří se neuchylují k těmto obecným frázím a mluví sami za sebe: “Je mi líto, že to nevyšlo. Štve mě, že se Vám to pořád nedaří, moc bych Vám to přála. Pořád věřím, že to jednou vyjde. Je to na hovno, ani nevím, jak na to zareagovat.” Jsem možná neférová, ale pokud někdo nežije můj život, ať mi prosím neradí, co mám v dané situaci dělat, pokud jej o to nepožádám. Ať někdo nedevalvuje, že pláču, když je mi fakt příšerně. Ať někdo neříká, že příště už to vyjde, když není renomovaný věštec se 100% úspěšností predikce. Ať někdo neříká, že to tak zkrátka ještě nemělo být, protože sakra, proč někdo na to dítě čeká dva měsíce a někdo x let? Navíc mi pak nabíhá, že je přeci do oči bijící, že mi takové věty přeci nemůžou vůbec v ničem pomoct. A tohle je hodně neférové, protože to, že to tak vidím já, neznamená, že to vidí ten druhý člověk. A navíc, každý jsme jiní a někomu to pomoct může.

Strávila jsem dost času nad tím, co člověku neříkat. Může se nabízet otázka: “Tak se teda, Jano, ukaž, co v takových chvílích říct?” A já mám odpověď. Psala jsem o tom už v jednom ze svých prvních článků, ale opakování je matka moudrosti. Nechte rozhodnout toho druhého. Není nic jednoduššího, než se zeptat: “Co pro Tebe můžu udělat? Co bys ode mě potřeboval/a? Můžu Ti nějak pomoct?” Nepředvídejme, co by mohlo být podle nás druhým lidem užitečné, protože lidem do hlavy nevidíme. Ani my psychologové ne. Když nám druhá strana řekne, že neví a my budeme opět ztraceni, můžete začít nabízet možnosti – „Chceš o tom mluvit? Jsem tady pro Tebe. Chceš na to nemyslet? Můžeme něco podniknout. Potřebuješ plakat a nadávat? Mám tady kapesníčky, pláč je normální.“ Zároveň ale potřebuju dodat, že pokud máme pocit, že s daným člověkem v negativních emocích nezvládneme být, máme na to plné právo. Jen je potřeba to říct: “Mrzí mě to. Rád bych Ti byl více nápomocný, ale aktuálně mám pocit, že to nezvládnu.” Za mě je tohle lepší varianta, než pustit do éteru prefabrikovaný canc typu: “Bude to dobrý, nebreč.” 

Kdybych to tedy shrnula do pár vět: Jak reagovat na těžké situace druhých lidí? Buďme opravdoví a sdílejme, co v nás daná situace vyvolává. Nedělejme věci, které by nám byly nepříjemné, kdybychom v dané situaci byli. Zeptejme se druhého člověka, co pro něj můžeme udělat, a nevytvářejme si domněnky. Každý jsme jiní. Nemůžu a ani nechci mluvit nikomu do toho, jak by se měl chovat. Berte to ode mě, prosím, jen jako sdílení vlastní zkušenosti. A možná jako  malou inspiraci, jak se k takové situaci postavit, pokud ve svém okolí máme někoho, kdo je v těžkém životním období a nevíme, co s tím.