Mám moc ráda dvě písničky, které mají v názvu “Happy ending”, neboli šťastný konec. Jedna z nich je My happy ending od Avril Lavigne (kdo na ní v pubertě neujížděl?) a pak Happy ending od MIKA. Co je na tom paradoxní, že ani jedna písnička neodkazuje ke šťastnému konci, ba naopak. A bohužel stejného (ne)happy endu se dočkala naše Světluška. Ach jo…
Kde jenom začít? Možná se vrátím v čase do dne, kdy jsem se rozhodla, že level stresu po transferu dosáhl neúnosné míry a zařídila jsem si neschopenku. Do práce pro mě přijel manžel, protože jsem celá uřvaná nechtěla cestovat hodinu domů. Doma jsem si dala oběd, zrušila veškeré aktivity následujících dní, večerní konzultaci – potřebovala jsem od všeho klid. Odpoledne jsem šla na záchod a zjistila jsem, že špiním. Byla jsem po celém dni tak vyčerpaná, že jsem to jen se slzami v očích sdělila manželovi, oba jsme si šli lehnout do ložnice a zkusit všechno aspoň na chvíli zaspat. Rozhodla jsem se špinění nepřikládat velkou váhu. Měla jsem osm dní po transferu a říkala si, že to pořád může být implantační krvácení nebo prostě špiním ze stresu (dnešní den by tomu odpovídal). V pátek ráno jsem ale jednorázově krvácela, a to už jsem věděla, která bije. Otevřela jsem si svoji aplikaci, která mi zaznamenává menstruační cyklus a kdy jsem měla dostat menstruaci? Ano, dnes. Přesně jako hodinky i přes Utrogestan. Doma jsem to náležitě oplakala. Byla jsem v rozpoložení, aby se neplodnost chytla s endometriózou za ruku a obě laskavě odkráčely do prde…háje. V tu chvíli jsem nenáviděla úplně všechno. Neplodnost. Endometriózu. Něco nebo někoho, kdo mi tohle do života poslal. Krvácelo mi vevnitř úplně všechno, jen menstruaci brzdily hormony. Rozhodla jsem se, že uvidím, jak se bude situace vyvíjet. Pokud bych krvácela opakovaně, zavolám si na kliniku a poradím se, co dělat. Následující tři dny jsem pořád jen konstantně špinila a cítila se samozřejmě úplně netěhotně. Moje maminka mi připomínala, že to nemusí nutně znamenat konec nadějí, že je potřeba se připravit, že moje těhotenství zřejmě úplně standardní díky endo nebude. Myslela jsem si o tom své, ale do oficiálního dne testování pořád ještě pár dní zbývalo.
Situace se vyřešila sama v úterý – den před oficiálním testováním. Ráno jsem se probudila s menstruací. Teď už skutečně. V prvé řadě jsem si udělala test – byl třináctý den, proto už by měl být vypovídající. Výsledek negativní. Fakt překvápko! Na klinice jsme se dohodli, že už můžu vysadit léky, že výsledek se dá už 100% považovat za neúspěšný. Co bylo zvláštní, že v ten den jsem neuronila ani slzu. Taky už jsem pět dní věděla, na čem jsem. V tomto bych opravdu nepodceňovala svou intuici. Po obou transferech jsem se zkrátka cítila netěhotně, i když mě bolela prsa, měla jsem pořád žízeň, chodila jsem častěji na záchod. Ale tyhle stavy simuluje progesteron. Světluška definitivně dosvítila. Neúspěch číslo Nevím-kolik. Mínus dalších patnáct tisíc korun. Optimismus odjel na dovolenou. Naděje mě pomalu opouštěla. A rostl ve mně vztek. Vztek na celou tuhle dementní situaci. Vztek na to, že je mi třicet a poslední roky trávím v tom, jak nešťastná jsem. Nechtěla jsem to takhle. Zároveň jsem nad tím měla nulovou kontrolu. V úterý jsem sice nebrečela, následující dny občas ano. Plakala jsem ve vaně, na terapii, když jsem slyšela smutnou písničku, když jsem o neúspěchu psala své nejlepší kamarádce, když mi sestřička z kliniky do telefonu říkala, jak jí je to líto a jak je to hrozně blbé, že to nevyšlo. Plakala jsem za Mydlinku, za Světlušku, za všechny obavy, že nikdy mít vlastní děti nebudu. Že moje děloha pro miminko není dostačující. Když to píšu, mám chuť říct asi deset sprostých slov.
Nabízí se tedy otázka, co teď? Dohoda byla jasně daná už v listopadu. Dva pokusy a pak operace. Mohla jsem jít zkusit štěstí do třetice. Pořád by nám ještě tři embryjka zbyla. Ale já už nechtěla střílet naslepo. A nechtěla jsem operaci odkládat. Stále jsem měla v hlavě zážitek z předtransferového ultrazvuku, kdy to vypadalo na problém s vejcovodem. Zasloužím si alespoň to, aby mi endometrióza přestala komplikovat život. Svému panu endodoktorovi jsem psala mail hned, když jsem oficiálně věděla, že těhotná nejsem. Zatím čekám na odpověď. Ráda bych si naplánovala, že operace bude v květnu/červnu, rekonvalescence pak tehdy a tehdy a bude tak a tak dlouhá. Ale víte, jak to s těmi mými plány dopadá. Mámou tento rok nebudu. Asi ani nestihnu být mámou v jednatřiceti. A víte co? Já prostě jen chci mámou být. Někdy. V třiatřiceti. V pětatřiceti. Zkrátka někdy. Potransferová období jsou největší hnus na světě. Jsem poměrně ráda, že je teď nějakou dobu nezažiju. Mám opravdu velký obdiv k těm, kteří absolvovali například pět pokusů a více. Nechápu, že ty páry ještě nepřišly o rozum. Ale asi jim zkrátka nic jiného nezbylo. Touha po dítěti je silná. Znám ji moc dobře.
Moji blízcí mi občas říkají, že jsem bojovnice, jak jsem silná a že to zkrátka zvládnu. A já mám někdy chuť zakřičet: “Já už ale nechci bojovat, já chci být ta máma!” Mám strach, že jí ještě dlouho nebudu. Mám samozřejmě i strach z operace. Ale mám jej asi méně, než jsem měla loňský rok. Žiju s ní v myšlenkách už dlouho a je to stejně jako s IVF – musela jsem se s ní smířit a přijmout, že toto je moje cesta. Bojím se, ale mám důvěru v happy ending. Teď už snad v ten opravdový!
Díky, velké díky za tento blog. Mluví mi z duše. 6 let se snažím stát mámou. 4. rok žiju jen nevydařenými pokusy umělého oplodnění, kolotoč hormonů, naděje, zoufalství…3 ivf, výsledkem jedno zamlklé těhotenství a revize. 1 dárcovský cyklus, z něj 4 embryjka. 1. transfer nevyšel . Včera proběhl druhý. Pořád je naděje, ale sil ubývá. Je mi 37.
Je velká posila vědět, že někdo prožívá podobné věci jako já, že moje pocity nejsou nic špatného, že to cítí stejně i někdo další. A ještě o tom dokáže napsat citlivě a jít při tom až na dřeň. Moc Vám přeji vyhrát boj s endo. Moc Vám přeji stát se mámou. Je úžasné, že umíte přetavit svoz bolest i v blok, který pomůže dalším ženám v podobné situaci. Všechny si to zasloužíme, stát se maminkami po všem tom utrpení. A věřím, že většina z nás se nakonec dočká. Přeji hodně síly a ať se dočkáte hodně brzy!
Jíťo, především teda uf! – velký obdiv za to, jak dlouho se s nepřízní osudu perete. Vůbec si to nedovedu představit, že si po tak dlouhé době dokáže člověk udržet zdravý rozum. Zároveň je inspirující vědět, že to jde a že ta touha po dítěti ženu zkrátka žene dopředu. Moc moc Vám držím palce, aby byl tento transfer úspěšný a abyste za pár měsíců držela v náručí ten nejhezčí dárek. Zároveň Vám přeji spoustu sil na dvoutýdenní čekání. Děkuji za krásná slova, dojala jste mě. Držte se, bojovnice! <3
Jani, tak bohužel ani náš 2. transfer nevyšel (celkově to byl vlastně už náš 5.). Dnes to mám potvrzené z krve. Tentokrát jsem tomu hodně věřila, tak mě to i hodně sebralo – rozhodně se nedá říct, že už bych si na to „zvykla“. Ale co my holky naděláme, že… Budeme zase muset sebrat odvahu a naději a věřit, že příště už nás potká štěstí a bude se nás držet celých 9 měsíců (potažmo už celý život:-) ) Děkuji za Váš blog a přeji hodně síly!
Jíťo, to mě upřímně mrzí! Naprosto rozumím tomu, že se na to zvyknout nedá – já už z toho mám mírné „trauma“, že to budu muset někdy v budoucnu znovu podstoupit. Ale je to přesně, jak to říkáte – asi nám nezbývá nic jiného než sebrat odvahu a doufat, že příště už to vyjde. Tfuj tfuj, moc držím palce, aby to příště skutečně vyšlo ♥
jejda, tak moc som vam to priala, az mi slzicka naskocila pri citani. Blog je krasny a pomaha mi v podobnej situacii, dakujem a velmi vam drzim palce!
Diano, moc děkuji za milý vzkaz a podporu. Moc Vám držím palce, ať se dočkáte brzy svého happy endu!*
Ahoj Jani moc mě mrzí, že to nevyšlo. Je důležité si ty dva neúspěchy obrečet a třeba i udělat něco na památku dvou embryek o které jste přišli. Někomu pomůže třeba zasadit stromek já jsem si třeba koupila takovou malou figurku, která mi to ztracené embryjko připomíná. Přeju vám s manželem hodně sil a až na to budete připravení můžete třeba vymyslet nějaké zajímavé plány které nesouvisí s rodičovstvím. Zkusit si třeba najít nový společný koníček nebo něco jiného co vám pomůže se trochu odpoutat od toho věčného oplodňovacího kolotoče. Držím palce aby operace dopadla dobře a až bude tvé tělo i mysl připravená čekají na vás další pokusy 🙂 Myslím na vás aj s našim malým zázrakem, který se má narodit již za 4 týdny.
Ahoj Luci, děkuji za milá slova. S tou památkou už nějaký plán mám, jen se musím donutit do kreativního ztvárnění. Jsem ráda, že to zmiňuješ – taky mi to přijde důležité si to připomenout a nezapomenout. To je neskutečné, jak to uteklo. Držím palce do finiše a přeji co nejpoklidnější závěr těhotenství! 🙂
Ach jo, mrzí mě to za tebe. Už nějakou dobu tenhle blog sleduju a čekám na ten happy end, který dá naději i nám ostatním, že se to může povést. A ono se to nakonec povede, jen je ta cesta neuvěřitelně dlouhá a bolestivá. Sice nemám endo, ale mám pro změnu nekvalitní vajíčka a nikdo neví, co s tím, jak to zlepšit. Takže po 2 IVF jsme na nule, žádné embryjko zamražené. Čeká mě minimálka, zdali to pomůže, nikdo neví. Úplně jsem se viděla v tom, jak jsi psala, že ti někdo řekl, že jsi bojovnice. Mě už několikrát někdo řekl, že jsem hrozně statečná. Ale co vlastně z toho? To dítě mi to zatím nepřineslo. Je hrozné se po každém neúspěchu znovu zvednout, jít dál, nevzdát to. Ale ta touha být mámou je vždycky silnější.
Sama sobě někdy kladu otázku, proč se mi tohle v životě děje, co mi to má přinést, kam mě to má posunout? Odpověď jsem zatím nenašla. Ale věřím, že jednou, až se ohlédnu za tím kolotočem ivf a neplodnosti, s dítětem v náručí, že to pochopím.
Vydrž, cesta je dlouhá, ale podaří se to!
Ahoj Marti, moc díky za podporu! To je hezké číst, že jsme na tom podobně – já taky vyhledávám ty příběhy s dobrým koncem, abych se namotivovala, že to nakonec dobře dopadne 😀 Mrzí mě, že i pro Tebe je ta cesta k miminku hodně komplikovaná. Kvalita vajíček je zrádná, protože přesně, jak píšeš – moc se neví, co s tím. Držím palce, aby se na to přišlo a nějaké kvalitní embryjko se povedlo, dobře zahnízdilo a za pár měsíců přišlo na svět. Stejně je to fakt na hlavu – někdo má problém s kvalitou vajíček, někdo s kvalitou spermií, někdo se zahnízděním, někdo s udržením těhotenstvím a výsledek je stejný – pořád nejsme mámy. Je to zmar. Drž se a ať brzy přijde happy end 🙂
Milá Jano, ufff… Z posledního Tvého příspěvku cítím velkou tíhu, ale také velkou sílu. Nemám vůbec ve zvyku číst, natož komentovat něčí blog, ale v tom Tvém se znovu a znovu nacházím.
Je mi 32, dítě si přejeme přes 4 roky, za sebou máme tři neúspěšná IUI a jeden nevydařený cyklus IVF. Teď máme po druhém cyklu hormonální stimulace (tentokrát se mnou hormony fyzicky pěkně zacvičily!) šest embryí, která v mrazáku čekají na výsledky genetiky… a my čekáme s nimi. Připadám si jako ve čtyřletém výcviku v trpělivosti.
Přirozeně nemůžeme počít pravděpodobně proto, že se u nás obou vyskytuje několik různých drobných nálezů, které by samy o sobě nebyly překážkou, ale jejich souběh už ASI problém znamená.
Několik poklon o tom, jak statečná jsem, už jsem obdržela a vždycky si říkám: „A co mám asi dělat jinýho?“
Tvůj blog je významným zdrojem energie, víry a pocitu, že v tom nejsem sama. Děkuji za to, co všechno a jak citlivě tu sdílíš. Zdravím Tě!
Ahoj Kristýno, velké díky za milou zprávu a sdílení Tvého příběhu. Čtyřletý výcvik trpělivosti je skvělé pojmenování, to si s dovolením někdy vypůjčím. Šest embryjek je krásné číslo, moc držím palce, aby i po genetice zůstaly počty co nejblíže šestce. Drž se a přeju, aby „výcvik“ brzy skončil 😉
Milá Jani,
Moc mě mrzí, že to nedopadlo, opravdu jsem vám to přála!?? Váš blog sleduji a vracím se sem od úplného začátku, kdy jsme v té době už 2 roky marně usilovali o miminko a mně moc pomohlo vědomí, že v tom nejsem sama, když všechny moje kamarádky otěhotněly už dávno a hned… zpětně když se podívám na nějaké fotky z té doby, vidím smutek, který jsem prožívala, ale na venek se snažila nedávat to najevo.? Kdo nezažil, nemůže to nikdy pochopit.
Náš příběh: První rok jsme se snažili bez hormonů, potom mi gynekoložka napsala Utrogestan, ale nic nepomohlo. Po vyšetření spermiogramu a průchodnosti vaječníků jsme už šli na kliniku. Zkusili jsme 2 inseminace, první IVF (ze kterého bohužel nezbylo žádné použitelné embryo), druhé IVF, ze kterého byly 2 embryjka, ale žádné se neuchytilo. Pak jsme si pořídili štěndo a byli jsme aspoň na chvíli vytrhnutí z toho hormonálního a psychického kolotoče. Za pár měsíců jsme se přestěhovali a pak šli na další pokus. Opět zbyly ze 13 vajíček jen 2 embryjka, a protože to byl už náš 3. pokus, dohodli jsme se na implantaci obou najednou, šance na uchycení bude aspoň o malinko vyšší. Dvojčata me vždycky fascinovaly a jako malá jsem si je moc přála. A víte co? Chytly se obě! Asi chtěli být prostě spolu, chlapečci naši zlatí.
Akorát kvůli mojí těhotenské cholestáze se museli narodit o 2 měsíce dřív, takže jsme strávili 50 dní v porodnici a na JIPce. ?♀️
Celkem to trvalo 3 a půl roku, než jsem držela svoje miminka v náručí a pevně doufám, že máme všechny těžkosti a komplikace už vybrané.
A stejně tak u vás! Moc vám přeji, aby si k vám i to vaše miminko našlo brzy cestu a aby bylo všechno v pořádku. Opravdu si to zasloužíte?❤️
Hezký den, Karolíno,
moc děkuji za zprávu! Já si Vás příběh pamatuju a několikrát jsem na něj myslela, že nakonec měl happy end a že by nás také mohl potkat. Moc oceňuji Vás přístup, že se díváte i přes všechny těžkosti do budoucna s optimismem. Přeju si, abych to časem také znovu objevila. Díky za krásná slova a mějte se krásně <3
Moc mě to mrzí. Chodila jsem sem často kontrolovat dobrou zprávu. Strašně jsem Vám to přála, myslela jsem na Vás ať to dobře dopadne. Jsme stejně staré, takže se mnou hodně rezonovala Vaše věta, že už víte, že ve 30 mámou nebudete, asi ani v 31. Já včera seděla v parku a pozorovala kolemjdoucí a uvědomila si podobnou věc – další jaro, kdy tu jsem bez kočárku. A příští rok pravděpodobně to stejné. Je to strašně nefér. Budu na Vás myslet, ať se zadaří operace a povede ke kýženému výsledku.
Terko, moc děkuji! Máte pravdu, život je někdy dost nefér, ale nezbývá nám zřejmě nic jiného, než se k němu postavit čelem a ŽÍT jej! I když je to někdy neskutečně obtížné. Držte se a můžeme být jednou „geriatrické“ matky společně 😉
Moc me mrzi neuspech, vim, jak je to tezke… diky za tenhle blog, člověk se neciti tak sam.
My cekame na zazrak 5 let, mame za sebou 6 IUI a jedno IVF. Ukazalo se, ze nemam zrala vajicka, ale nikdo nevi, jestli porad nebo to byla blba nahoda. Od IVF je to rok a pul a zatim jsem nemela silu do dalsiho řešení a nevim, jestli to nekdy prijde.
Asi bych se mela smirit s tim, ze je proste pozde…
Milá Katko, moc mě mrzí, že je ta cesta k miminku takhle těžká. Padla na mě velká tíha, když jste napsala „Asi bych se měla smířit s tím, že je prostě pozdě…“ Přála bych Vám, abyste nalezla cestu, na které Vám bude dobře a kterou by neovlivňoval tlak společnosti a nálepky typu „stará matka, nekvalitní vajíčka, je pozdě“ apod. Je to neskutečně těžké období a jsem v tom s Vámi. Držte se <3
Dekuji 🙂
Je to tezke, zvlast kdyz se zacina trend odkladani materstvi obracet a deti si porizuji jak moje vrstevnice, tak holky o hodne mladsi. Mam pocit, ze rodi snad uplne kazdej…
Děvčata, moc s vámi všemi cítím… náš příběh skončil adopčátkem a bylo to veliké štěstí! Tedy pořád je. Tak jen možná cesta, k tomu být mámou.
Objímám … J.
Jíťo, díky! a je skvělé, že tyto cesty existují!