Je posledního dubna a za okny je konečně nefalšované jaro. Dělala jsem si zálusk, že bych se letos chtěla jít podívat na pálení čarodějnic. Pocházím původně z vesnice a vždy jsem měla ráda tradici se stavěním májky. Jaká je realita? Mám izolaci a jsem s covidem zavřená doma. Když mi před pěti dny vyšel pozitivní antigenní test, nevěděla jsem, jestli se mám začít smát, nebo začít brečet. Covid jsem poprvé měla přesně před pěti měsíci. Od té doby jsem s covidem č. 2 na čtvrté nemocenské. Čtvrté! To je víc než všechny předtím, které jsem za posledních šest let pracovního života měla. O tom ale někdy jindy…
Konečně je jaro. Moje nejoblíbenější období v roce, kdy všechno kvete a probouzí se k životu. A já mám pocit, že u mě vevnitř všechno postupně odkvétá. Jsem unavená jako nikdy v životě. Jestli je to covidem, endometriózou nebo zkrátka vyčerpáním ze dvou neúspěšných pokusů o otěhotnění, to nevím. Málo co mě teď baví. Do spousty aktivit se nutím, aby mi dny nějak uletěly – to teď v izolaci platí dvojnásob. Zároveň na sobě pozoruju, jak se na nic nemůžu pořádně soustředit, tiká mi pozornost, čím dál častěji mám v ruce mobil, kde hraju stupidní hry, nebo projíždím Instagram. Baví mě to? Ani ne. Ale jsou to asi jedny z mála činností, u kterých mi vypíná hlava. Před chvíli jsem vylezla z vany (ano, už je to řádná krize, když si jdete v pět odpoledně dát vanu, protože nevíte, jak lépe zabít čas). Šla jsem poslouchat podcast a přistihla se, jak mi dělá neskutečný problém jen ležet, nic nedělat a poslouchat cizí myšlenky, zatímco se mi prohání hlavou myšlenky moje vlastní, kterým se ale nechci věnovat. Z příjemného relaxu jsem polovinu času strávila přemlouváním, abych z té vany nevylezla. Proč je to tak obtížné se na chvíli zastavit? Mám jednu hypotézu. Kdybych se na chvíli zastavila a vší silou se přiměla přemýšlet nad “tady a teď”, zaplavil by mě zřejmě obrovský smutek a strach.
Smutek je pro mě aktuálně poměrně vzdálenější. Poslední týdny mi ale byl věrným společníkem. Bezprostředně po tom, co jsme zjistili, že ze Světlušky miminko nebude, jsem ve smutku žila. Smutek byl přítomný i ve chvílích, kdy jsem jej úplně nečekala. Jedním z příkladů je orgasmus. Ne, že by mě něco bolelo, že by bylo něco špatně, ale jak fyzicky došlo k uvolnění, tak došlo i k mému psychickému uvolnění. Dost zvláštní zkušenost. Představu mě jako mámy jsem opět posunula na vedlejší kolej a dál, než kdy byla. Doma přišla diskuse o případném náhradním mateřství, adopci a dalších plánech. Já byla opět v opozici a nechtěla jsem o tom ani slyšet. Na manžela jsem zbytečně vyjížděla, když on chtěl o těch věcech jen otevřeně mluvit s žádným nárokem na výsledek. Pro mě pouhé mluvení nahlas o náhradním mateřství znamenalo připustit si verzi, že nebudu mít nikdy vlastní děti. A řeknu Vám, na to ještě rozhodně nejsem připravena. Visí to ve vzduchu, několikrát mě to napadlo, ale je za mě velký rozdíl, když mě to občas napadne, než když si domluvíme schůzku na klinice a začneme si zjišťovat více informací. Moje aktuální vyhýbání se smutku nejspíš souvisí s faktem, že jsem se se Světluškou dostatečně nerozloučila. S Mydlinkou to taky přišlo až s odstupem, ale teď na to nemám ani pomyšlení. Mám pocit, jako by se to stalo už úplně v jiném životě, při tom je to teprve měsíc. Jak mi fyzicky není úplně do zpěvu, mám pocit, že by takové loučení a truchlení bylo nad mé kapacity. Mám ale v plánu si nějakou památku na obě embryjka vytvořit. Moc se mi na IG líbí, jak kreslí embrya vodovkami. Nevím, jestli to chci pojmout stejně, ale ráda maluju a svoje “miminka” bych si symbolicky vytvořit chtěla. Ale zřejmě na to ještě nejsem dostatečně silná.
Dále jsem mluvila o strachu. Dostala jsem konečně termín operace – 1.září. Ano, opět úplně jinak, než jsem to zamýšlela. Překvapilo mě to? Ani v nejmenším. Do června bylo vše plné, přes léto se zákroky mého rozsahu nedělají, dostala jsem proto hned první zářijový. Je to až za čtyři měsíce, ale jakmile už operace dostala konkrétní čas, začalo mě víc děsit. Je to nevyhnutelné, je to plánované, ale i tak mi to nahání strach. Endometrióza se mi navíc po všech hormonálních zásazích zhoršila natolik, že mám bolesti i mimo menstruaci a minulý měsíc jsem kromě tří dnů kompletně prošpinila/prokrvácela. Brečela jsem tak často nejen kvůli neplodnosti, ale i frustrací z toho, kdy tahle endomůra skončí. Přišlo mi nemožné z celého toho kolotoče utéct, protože když jsem náhodou na tahle svinstva nemyslela, začalo mě píchat v břiše, nebo jsem zjistila, že jsem si zničila další kalhotky, protože jsem si myslela, že bude klid. Změny si všiml i můj manžel, který zaznamenal, jak mi endo začala narušovat i běžný život, na což jsme z minulých let nebyli zvyklí. Bolestivá menstruace, neplodnost – to byl náš důvěrně známý terén. Teď jsme byli na novém teritoriu. Stěžovala jsem si na všechno. Na smutky, strachy, bolesti, neférovost života a začala se bát, co když následkem tohohle životního srabu přijdu i o to nejcennější – o svého muže. To pro mě bylo signálem, že na tom vážně nejsem nejlíp. Myšlenky typu, že s nějakou jinou ženou už by byl tátou třeba dvou dětí, že s jinou ženou by se smáli, užívali si jeden druhého a neposlouchal by její stesky nad tím, jak jsem neplodná a jak nenávidím endo – začala jsem si připadat fakt nemožná. Jakmile je ale člověku zle, velmi rychle se do této spirály dostane.
Co s tím? Před dvěma týdny jsem měla supervizi skrze své působení v EndoTalks, kde jsem se supervizorkou sdílela, jak je celá situace pro mě náročná. Jak je endometrióza se mnou pořád přítomná, i když jsem se jí snažila utéct. Nejprve jsme hledaly zdroje a výjimky, kdy můžu myslet na jiné věci a uvolnit se. Pak jsme ale došly k něčemu jinému, co si dovolím na závěr sdílet: Jsou období v životě, kdy nejde dělat nic jiného, než je přečkat. Tohle je moje přečkávací období a je sakra těžké. Protože když někdy nedělám nic a jen přečkávám, je mi smutno, mám vztek, bojím se, co bude a jak to vše zvládnu. Někdy je to tak zaplavující, že utéct do světa her typu Candy Crush nebo se dívat na reels, jak kočka užírá bramborovou kaši z talíře, je to nejlepší, co pro sebe můžu v dané chvíli udělat…
Milá… moc na vás myslím! A děkuji, že o všem tak otevřeně mluvíte. My se o miminko snažíme již tři a půl roku. Příčina nenalezena, jsme „potencionálně“ zdraví, ovšem mé pětatřicetileté tělo se na mě každý měsíc vy…. (a k tomu se najednou bouří, zkracuje cykly, špiní, bolí). A tak na něj křičím a jsem naštvaná sama na sebe a na všechny okolo, protože přece není možné, aby jste byli zcela zdrávi a přitom nemohli zplodit dítě… A tak, jak to má asi většina, každý měsíc brečíte a máte pocit, že s každým dalším selháním tomu méně a méně věříte. A tak si říkám, kdy asi přestanu věřit úplně… A protože jsme v tomto kolotoči již nějakou dobu a na asistovanou reprodukci se necítíme, přichází na mysl i jiné možnosti. A tak se mi stalo, že jsem začala uvažovat o adopci, snažila se zjistit postoje manžela a tak nějak přesvědčovat sama sebe, že je to asi ta správná cesta, že to tak třeba má být.. Jenže, i na tuto cestu musíte být opravdu připraveni. A tak se mi stalo, že z ničeho nic, jakoby ze dne na den, se ve mně všechno přeplo. Najednou jsem jako nikdy cítila, že prostě chci své dítě, že bych to zvládla a že se ho nedokážu vzdát. A jen pomyslet na adopci je tak bolestné. A tak se jakoby vše ještě zostřilo a každý měsíc to bolí víc a víc. Ale chci věřit, že stejně, jak rychle přišel ten pocit 100procentní touhy, snad přijde i pocit jiný. Takový, který mi pomůže najít cestu. A nebo se stane zázrak 🙂 Vlastně jsem jen chtěla zareagovat na vaši část s adopcí, protože úplně chápu, jak jen na to pomyslet je prostě v určité fázi této cesty bolestné… Moc vám držím pěsti! Myslím na vás a snad můj příspěvek nevyzněl příliš depresivně či rezignovaně. Ono až bude po MS, tak bude optimističtější část cyklu, tak bych možná měla psát příspěvky až potom 🙂
Hezký den, Ivčo! Jsem ráda za jakýkoliv příspěvek – ať pozitivní, tak možná rezignovaný. Není to pr*el čekat na miminko tak dlouho. Naprosto Vám rozumím. Jak jsme dlouho nevěděli důvod, proč se nám miminko nedaří, tak pro mě bylo extrémně náročné připustit jinou cestu než přirozené početí. Protože jak píšete – když jsme zdraví, proč bychom měli podstupovat asistovanou reprodukci?! Moc Vám přeju, ať si dáte na tu připravenost kolik času potřebujete, než budete případně zvažovat jiné kroky/cesty a ze všeho nejvíce Vám posílám spoustu sil a naděje, že třeba nebude zapotřebí právě těch jiných cest. Držte se! P.S. PMS a menses jsou zákeřáci!
❤️