Někdy mám tendenci psát články s odstupem, kdy zkrátka potřebuju věci přežvýkat a pak o nich psát. Když jsem točila podcast pro Proglas v rámci pořadu Na dřeň, pamatuju si, jak mi sympatická Alžběta říkala, že působím dost optimisticky a vesele. A já jsem se zastyděla, že přece tu neplodnost nemůžu prezentovat jako nějakou procházku růžovým sadem. A myslím si, že to nedělám. Ale samozřejmě naději na to stát se maminkou si držím a držet si jí chci i nadále. Dneska chci s vámi ale bezprostředně sdílet, co se se mnou děje. A chci to zachytit prostě tak, jak to teď je. Bez té “sladké kaše” (jak s oblibou říkáme na terapeutickém výcviku, když je něčeho podpůrného a pozitivního příliš).
Dnes je 12. prosince. Chybí mi dva dny do konce izolace. Covid už mám snad úspěšně za sebou a konečně začínám normálně fungovat. Za tři dny jsem tedy papírově zdravá. A za tři dny jsem měla jít na transfer embrya. Od toho, co jsem onemocněla, se mnou odsunutý transfer různě pracuje. Střídají se ve mně různé pocity, kdy jsem naštvaná, otrávená a rezignovaná. Zároveň se snažím racionalizovat a říkat si, že prodělaný covid před těhotenstvím je dobrý. Budu mít imunitu. Nebudu se stresovat na Vánoce s výsledkem. Dnes nám napsala moje švagrová, že je těhotná. Velice si toho považuju, protože oficiálně to chce rodině oznámit příští týden na rodinné oslavě. A protože o naší situaci ví a taky z blogu ví, jak na oznámení těhotenství někdy zle reaguju, zvolila tuto cestu. Byla natolik empatická, že mě na to chtěla připravit. Moc mě to dojalo. A taky mě to neskutečně rozesmutnilo. Kolik cizích těhotenství ještě přijde, než oznámím to vlastní? Rozjel se ve mně divoký proces, který jsem se snažila poslední dny krotit a moc se jím nezabývat.
Abych tomu dala kontext: náš dosavadní proces IVF byl neskutečně pozitivní. Dařilo se nám všechno. Výborné statistiky, výborné výsledky, miminka připravená na transfer. Nikdo to nečekal. Můj manžel byl dost optimista, ale těch šest plaváčků je vážně trochu ze sna. EndomeTRIO vyloučilo záněty, v mé děloze je prostě všechno ready. Máme informaci, kdy zavádět, aby to bylo co nejúspěšnější. Co víc chtít? V tom návalu euforie jsem zapomněla i na endometriózu. Hrozící stenóza (zúžení střev) do toho vidle hodila. To už jsem svoje pochybnosti měla. Byly to nervy jak sviňa, proplakané dny, panika, ale dopadlo to skvěle. Pak přišel covid. A to už moje pochybnosti dostaly opodstatněné místo. Mimo to jsem se nedávno začala školit na dobrovolnici v pacientské organizaci zaměřené na endometriózu. A tam se můj strašák zhmotnil – žena v mém věku, po operaci endo, odstraněný kus střeva, dva neúspěšné transfery, po novém roce začíná nový cyklus IVF. A už jsem se zase začala bát. Já vím, že jsem do IVF šla s tím, že se to povést nemusí. Vždy je to vabank, ale s neoperovanou endometriózou je to vabank trochu více. Jenže jak to všechno tak pozitivně šlo, nějak jsem naskočila na vlnu, že by i ten první transfer mohl být úspěšný. Vážně jsem tomu věřila. A teď když jsem dostala zelenou a moje tělo prostě bylo na transfer připravené, vážně jsem doufala, že by to mohlo být krásné zakončení roku. Jak to mám tedy aktuálně?
Začínám si klást otázku, jestli by ta cesta k mateřství měla být vážně tak těžká. Jestli to opravdu není nějaký zásah “ z hůry”, že tohle není moje cesta. Takové myšlení je samozřejmě k ničemu a spíše mě to uvrtává do deprese – jenže mně to nejde ignorovat. Celý rok je v tomto duchu. Vypadá to, že se to konečně někam pohne a pak se to totálně rozsype. Jak dlouho budeme ještě čekat? Kolik embryí na to padne? A jakou část mého střeva “obětuju”? Úplně je mi trapně, jak takhle papírově fňukám. Neplodnost je sakra těžká. Veškerá ta nejistota. Euforii vždy zastíní obava z výsledku. Něco se vyřeší a pak hned v zápětí se něco jiného zkomplikuje. Přiznám se, že aktuálně trochu “ryju držkou o zem”. Jasně, covid není konec světa. Nepůjdu na transfer teď, ale o měsíc později. Jenže tady ani nejde tak o ten transfer. Zhmotňují se ve mně pochyby. O tom, jak velká je ještě moje frustrační tolerance. O tom, kdy budu máma. Jestli budu máma. Nejraději bych odjela někam pryč a chtěla bych si tolik nepřát dítě. Prostě to pustit a nemít to ani nikde v hlavě zašité. Ale pak si uvědomím, jak moc to chci a kolik už jsme pro to udělali. Nemůžu to vzdát. Nechci. Co Vám budu povídat, není to teď moc dobré. Ba naopak. Za tři měsíce bude naše čtyřleté výročí s neplodností. A takové výročí zkrátka nechceš…Lepší časy, kde jste? Hledám alespoň malý záblesk!
Milá Jano, v životě jsem se naučila, že když po něčem (zdánlivě) nedostupném toužím a rozhodnu se za tím jít, vždy se můžu spolehnout na to, že na cestě za tím několikrát totálně ztratím vyhlídku dobrého konce. Přišla jsem ale na to, že jiná cesta k úspěchu bohužel není. Někde jsem slyšela: „úspěšní lidé nejsou ti, co si nikdy nerozbili hubu, rozbili si ji tisíckrát a tisíckrát se zvedli“. Buďte silná tak jako doposud, jste skvělá!
Veroniko, myslím si, že Vaše slova jsou naprosto přesná! Jen k tomu zvedání občas docházejí síly. Krása je ale v tom, že pak se nějak zázračně zase najdou. Děkuji za podporu! <3
Jani, já se naučila, že když už si člověk říká, že už to přece nemůže to špatný období trvat tak dlouho, že už to nejde vydržet… tak ono to většinou opravdu dýl trvá a člověk to i přesto „vydržet“ musí :)) Jak se říká – ještě, že člověk neví, co ho čeká!! Ale neboj, určitě to dobře dopadne, já prostě vím, že jednou si tady na blogu přečtu TEN příspěvek :)) B.
Bětko, díky za podporu! <3 Je to výzva, co si budem...