Dnes je 30. prosince. Zvažovala jsem, jestli budu letos psát nějakou bilanci, nebo se na to vykašlu. Nakonec jsem se rozhodla, že si ten rok pro sebe nějak uzavřít chci. Nebude to asi tak systematické jako loni, ale i ten freestyle je někdy fajn.
Už jsem pár špatných let ve svém životě zažila. A v mém případě se nedá úplně s jistotou říct, že nějaký byl horší než jiný, protože to bychom trochu míchali jablka a hrušky. Co vím ale jistě, že tento rok byl pro mě opravdu těžký. Nesl se v duchu – dva kroky dopředu, tři zpátky. Mnohokrát jsem plakala. Několikrát jsem měla pocit, že jsem na pokraji svých sil. Že už to takhle přeci nemůžu dál vydržet. Zároveň to byl pro mě rok, kdy jsem si xkrát přišla jako velká bojovnice. Taková Xena, co všechny svoje bitvy vybojuje. A aktuálně jsem ve svém bojovém nastavení. Na jednu stranu jsem skeptik a čekám, že transfer za tři týdny může překazit omikrón, absence ovulace nebo třeba konec světa. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že to zvládnu. Že cokoliv mě příští rok potká, tak mě to nezlomí. Nebo alespoň ne na dlouho. 2021 byl totiž rokem, který mi ukázal, že jsem schopná ten neúspěch ustát, poplakat si, ale vrátit se ještě silnější.
Rok 2021 budu mít napořád spojený s dvěma věcmi: endometrióza a IVF. Po třech letech marné snahy počít miminko jsme konečně našli důvod, proč se nám to nedaří. Měla jsem diagnózu. Vysvětlení neplodnosti. Vysvětlení toho, proč mé tělo dlouho a silně menstruuje. Endometrióza se mi tento rok zhoršila natolik, že menstruace bez analgetik pro mě není reálná, že jsem se naučila tělo poslouchat natolik, že jsem si zahanbená několikrát brala v práci sickday, že jsem den v měsíci prospala a nechala se obskakovat manželem. Zkrátka nebyla jsem superžena. Ani trochu. Endometrióza mi také několikrát málem překazila plány otěhotnět alespoň medicínsky. Endometrióza mi nahání hrůzu, ovlivňuje kvalitu mého života a stále se bojím toho, že mi budou řezat do střev, močového měchýře, pochvy – no vlastně všude v malé pánvi. Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, co pro mě bylo tento rok nejnáročnější. Na plné čáře vítězí dilema, jestli se nechat rozsáhle operovat, nebo naslepo zkusit štěstí v IVF. Abych endometrióze jen nekřivdila, díky ní jsem konečně porozuměla svému tělu. Co se s ním děje. Přestala si nadávat za dlouhá léta užívání hormonální antikoncepce. Zřejmě mě zachránila od několika operací. Nechci ji tady propagovat jako úžasnou antikoncepční metodu. Ale zároveň jsem s ní já konečně zadobře. Díky endometrióze jsem začala spolupracovat s úžasnou pacientskou organizací Endo Talks, o které jsem už několikrát psala. Zatím je vše na začátku, ale určitě Vám časem prozradím více.
IVF. Wow, to byla jízda! IVF byl pro mě loni snad největší strašák. Ale u mě se ukázalo, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jsem neuvěřitelně vděčná za to, že tahle možnost existuje a že jsme ji mohli podstoupit. Jsem vděčná za průběh, za milé doktory, za dostatek informací, za podporu všech okolo, za manžela, který to se mnou absolvoval, za sebe, jak jsem se k celému procesu pozitivně postavila. Překonala jsem samu sebe. Strach z medicíny, strach z jehel, strach z nejistoty, strach ze selhání. A nejvděčnější jsem za našich šest embryjek. Mohla jsem k tomu IVF přistoupit dřív. Určitě ano. Ale zároveň nelituju toho, že jsem to neudělala. Zkrátka jsem potřebovala čas. A taky důvod černý na bílem, že jinou možnost než IVF nemám. A ano. Zázraky se dějí. I ženy, kterým bylo řečeno, že nikdy nebudou mít děti, třeba časem přirozenou cestou otěhotní. U žen s hlubokou infiltrující endometriózou, kterou já mám, je ale opravdu IVF ve většině případů jedinou cestou, jak se mámou stát. Nikdy se tím nebudu tajit, že jsem IVF prošla. Jsem na to hrdá a jsem hrdá na to, jak šikovné máme v ČR zdravotnictví, že nám tohle umožnilo.
Může se zdát, že jsem nežila ničím jiným než endoškou a neplodností. A z určité části to pravda je. Měli jsme hezký rok doma. Moc. Jsem pyšnou ženou pana advokáta. Jsem pyšnou ženou muže, který mě vzal k třicetinám na tajný výlet do Paříže. Jsem pyšná třicítka. Je to krásný věk. I bez těch dětí. Vyšla jsem ze své komfortní zóny a založila si živnost. Což se ukázalo být dobrým krokem. Potkala jsem ve své praxi spoustu zajímavých lidí, se kterými ráda pracuju. Skončila jsem podruhé terapii. Nebudu ale lhát – v posledních měsících uvažuju, jestli se k ní nevrátit. Vyměnila jsem si desítky krásných vzkazů s Vámi, s bojovnicemi s neplodností. Byla jsem hostem v podcastu, což mi doteď přijde poněkud surreální, ale moc mě to bavilo. Tento rok byl krásný v tom, že jsem se pustila do nových výzev. Bez brzdy: “Nemá to smysl, budu brzy těhotná”. Nechci už stagnovat. Nechci čekat na Godota, co nejde, a já jen sedím s rukama v kapsách na lavičce. Tohle je pro mě největší posun za poslední tři roky: Hledat, jak spokojeně žít i bezdětná. Zatím to úplně neumím, ale intenzivně na tom pracuju. A z čeho mám také radost je fakt, že se snažím přemýšlet nad věcmi, které mě nedělají šťastnou a spokojenou a dobře zvážit, jestli je chci dělat, nebo je mít v životě. Takto se mi podařilo po několika letech dotáhnout do konce věci z minulosti a konečně si jednu velkou kapitolu uzavřít.
Je 30. prosince 2021. Je asi třičtvrtě na jedenáct večer a já si na první dobrou nemůžu vzpomenout, kolikátý bezdětný rok to je. Třetí? Čtvrtý? Vždyť je to fuk. Je konec roku a já stále nejsem matka. Přála bych se jí příští rok stát. Zároveň otevřeně říkám, že nemám žádnou jistotu, že to tak bude. Možná mi to endometrióza nedovolí. Možná otěhotním na první dobrou. Možná budu hodně plakat jako letos. Možná budu nenávidět všechna oznámení dalších těhotenství. Možná budu potřebovat od neplodnosti pauzu. Možná budu muset najít samu sebe jako bezdětnou. Nebo naopak jako mámu. Co bych si ale přála, je nezapomenout na svoji vnitřní Xenu. Hlavně v momentech, kdy si budu chtít zoufalstvím prostřelit obě kolena.
Přeju nám všem objevit a pěstovat naše vnitřní Xeny. Myslím si, že jsme silnější, než si samy dokážeme představit či si vůbec připustit. Pláč není slabost. Pláč je signál, že jsme naživu. Vyhledat odbornou pomoc není slabost. Je to největší hrdinství – umět si říct o pomoc a snažit se bojovat.
Mějte krásný rok 2022. Ať Vám přinese to, co si přejete!
Díky moc za tenhle příspěvek a celý blog. Hrozně moc vám přeju, aby se to podařilo. A i když se neznáme, hodně se mnou rezonuje věta: “Nemá to smysl, budu brzy těhotná”. Tahle stagnace, kterou u sebe pozoruju, která mi pořád běží v hlavě a já si říkám: „Ne, ještě počkám se změnou práce, ještě počkám s tímhle a tímhle…“ a vlastně mě to pak akorát frustruje, je pro mě asi nejhorší. To, že se sama dobrovolně připravuju o možnosti, které mě můžou někam posunout a pořád jen na něco čekám. To, že moje představy a plány byly úplně jiný a nezbývá, než se smířit s tím, že tak to je. Tak budu doufat, že se mi alespoň také podaří v tomto roce pustit se do nových výzev 🙂
Peťo, moc Vám držím palce! 🙂 Je to s prominutím svinská práce přijmout, že to není, jak jsme si naplánovaly. A mít pořád vzadu v hlavě ten plamínek naděje (že se to přece brzy povede) je podle mě zcela přirozené. Myslím na Vás, abyste se dočkala nejen happyendingu mateřského, ale aby se i ta stagnace začala rozpouštět!