63. JANA MĚLA PLÁN…

Hypotetická situace. V úterý jdete na rektoskopii a dostanete zelenou k transferu. Radujete se jako blázen. O den později Vám to posvětí ještě endodoktor a za týden a půl máte první ultrazvuk k transferu. Čeká Vás nádherná vidina Vánoc s embryem v břiše a teď už se přece nic pos*at nemůže, ne? Je třeba mít ale na paměti dvě věci: a) řádí pátá vlna pandemie koronaviru; b) Jana si opět udělala plán, se kterým se ztotožnila a přišel jí neprůstřelný. A teď si dejme a) plus b) dohromady – hádejte, jak to asi dopadlo?

Přejděme tedy od hypotetické situace k té reálné. Jsou dva dny po rektoskopii a mě nějak rozbolí hlava. Hlava mě standardně úplně nebolívá, nicméně mám menstruaci a mění se počasí, takže tomu nepřikládám žádnou větší váhu. O den později se situace opakuje. Večer mám regulérní pocit, že na mě něco leze. Naštěstí je víkend před námi, a tak mám představu, že se prostě přes víkend vyležím, proleju se zázvorovým čajem a v pondělí budu jako rybička. V sobotu ráno mě hlava pořád bolí, mám pocit, že mě bolí dutiny, ale rýmu nemám. Začínám být ve střehu. Jsem sice plně očkovaná, ale na třetí dávku mi přišla pozvánka už před měsícem. Bála jsem se ale, že imunitní reakce by se mohla nějak bít s případným transferem, proto jsem rozhodla s třetí dávkou počkat a zkrátka doufat, že se mi covid vyhne obloukem. Když jsem se dozvěděla, že na transfer můžu, začala jsem v práci už se studenty konzultovat v respirátoru. Protože ve škole se děcka každý týden pravidelně testují, respirátory jsou povinné pouze na chodbách. Ale chtěla jsem mít jistotu, že jo. Do transferu to navíc byly necelé tři týdny, tak co bych nevydržela. To jsem ale trochu odbočila. Vracím se do sobotního rána a do své covidové nejistoty. V lékárničce najdu ještě jeden antigenní test, a tak se rozhodnu, že to raději nepodcením. Test se bohužel ukazuje jako vadný a neukazuje vůbec nic. Nenechám se odradit a letím do lékárny pro tři další. Test je opět vadný. Začínám už být fakt frustrovaná. Naštěstí třetí funguje a vychází negativně. Oddechnu si, že zbytečně plaším a že venku lítají samé bacily, nejen covid. 

Večer začínám pokašlávat a trochu se mi špatně dýchá. V noci ale spím jako miminko a v neděli ráno se mi zdá situace trochu lepší. K večeru mě ale začne bolet v krku a já se obávám, že jsem vyléčila přes víkend velký prd. Dávám si na krk Prieznitssův zábal, stříkám do krku Tantum Verde a držím si palce. Zítra mám mít online přednášku na univerzitě, která má mít tři hodiny a jsem tedy dost zvědavá, jak to umluvím. Doma trochu plaším, jestli bych neměla raději jít na PCR, ale vzhledem k blížícímu se transferu mám z toho docela vítr. Manžel mě uklidňuje, že mám negativní antigen a že to nic nebude. Jdu spát, ráno moudřejší večera. V noci mě vzbudí taková bolest v krku, že mám pocit, jako bych polykala žiletky. A to už vím, že je zle. Nebojím se, že je to covid, ale spíš začínající angína. Asi o půl třetí ráno se rozhodnu, že do práce nepůjdu a zavolám si k doktorce. Zruším zítřejší online přednášku, protože to zkrátka nedám. Každé polknutí je fakt bolest. Jelikož řádí pandemie, je trochu utopie jít k doktorovi bez předchozí telefonické domluvy. Zkouším se asi dvacetkrát dovolat, ale nejsem úspěšná. Objednávám se teda na PCR sama a nechávám doktorce mail s popisem potíží a žádankou o PCR a o neschopenku. V pondělí večer už hodinu žvýkám večeři, protože zkrátka nemůžu polykat a strašidelně mě začalo bolet i levé ucho, tak si ho zacpávám, ať se aspoň trochu najím. 

V úterý PCR, bolest krku lepší, už alespoň můžu jíst a pít. Přes den mám pocit, že mi věci chutnají trochu jinak a mám oslabený čich. A to už se vážně začínám bát, že mám covid. Manžel mi to pořád vymlouvá, přece mě dost bolí v krku, to u covidu tak časté nebývá. Dávám mu za pravdu, nicméně večer začínám dost kašlat a teda výsledek může být jakýkoliv. Po 24 hodinách mi pípne zpráva s výsledkem: Pozitivní. Do hajzlu. Pozitivní jsem si přála leda tak výsledek těhotenského testu. Je mi jasné, že transfer jde totálně do kelu. Absolutně nejsem schopná nad ničím přemýšlet. Mám pocit, že už po několikáté tento rok se mi znovu rozbíjí obrázek mě jako těhotné ženy. To už snad, sakra, není možné! Ten den propadám totální beznaději. Snažím se oprostit od myšlenek, že je to znamení, že nemám být matkou. Že se to vždycky na poslední chvíli tak masakrálně posere, tak už to přece něco znamenat musí. Je mi blbě fyzicky, ale ještě hůře je mi psychicky. Musím vyřešit x věci k trasování, dát vědět dětem, se kterými jsem konzultovala, kolegům. Připadám si hrozně, že jsem mohla někoho ohrozit. Ještě hůř si připadám doma, protože manžel má pět dní do advokátních zkoušek a představa, že jsem jej nakazila a osm týdnů učení přijde vniveč, dělá se mi úplně na nic. Od všech ale dostávám hezkou podporu, že to není něco, co jsem mohla ovlivnit a taky dostávám otázky, jestli se stihne transfer. S každou zprávou se mi dělá ještě hůř. Nenávidím covid, nenávidím neplodnost, nenávidím vesmír, že to takhle debilně zařídil! 

Dnes mám za sebou půlku izolace. Covid asi úplně rozebírat nechci – můžu k tomu jen říct, že podruhé bych ho už nechtěla, i když jsem průběh měla bez teplot. Manžel dnes udělal advokátní zkoušky a ještě mu přišel výsledek PCR – negativní. Svět je aspoň v tomhle v pořádku. Nebudeme na Vánoce tři s embryem v břiše. Já si ale dám aspoň vaječňák a na Silvestra se picnu šampaňským. Z kliniky jsem dostala zprávu, že můžu na transfer hned další měsíc. Zpráva skvělá, ale co Vám budu říkat – moc tomu nevěřím, že k tomu vůbec někdy dojde. Sice už nevím, co se může pokazit, ale něco určitě jo. Když jsem psala loňský rok bilanci 2020, moc jsem si přála, aby ten letošní rok byl lepší. Nebyl. Vůbec. 2021 byl dalším rokem, kdy jsme se nestali rodiči. Přestává mě to bavit. Přestává mě bavit i to, že jsem viděla teď v týdnu na Instagramu fotku miminka mé známé, které měla svatbu chvíli před námi. A mně bylo neskutečně líto, že mně se tohle nepřihodilo. Takové to krásné, jak se lidi vezmou, rozhodnou se, že dají těm dětem po svatbě volný průběh a buch! Za rok a něco mají miminko. Můžu se litovat? Můžu, ale smysl v tom nevidím. Můžu nadávat? Nadávám, ale líp mi není. Mám depresi? To nemám. Možná později mít budu, ale teď se raduju z úspěchu manžela a z toho, že je mi po týdnu konečně fyzicky líp. Bezdětné Vánoce známe – není to nic, co by nás překvapilo. A když je nejhůř, říkám si, že možná dobře, že jsem ten covid dostala teď a ne po transferu. Nebo v těhotenství. Že mám aspoň nějakou imunitu a když se mi podaří otěhotnět, pěkně mi to vyjde tak, že už se budu moct nechat naočkovat. Je to asi chabá útěcha, ale je to jediné, co mám. A taky Vánoce bez stresu, protože co kdybych už třeba začala menstruovat dříve a bylo by jasné, že to nevyšlo. Tonoucí se stébla chytá. A já se po něm přímo sápu. Už jsem unavená být nešťastná. Protože jsem skoro týden byla vážně neskutečně šťastná a těšila se. Těžko se mi toho teď vzdává…