Znáte to. Žijeme v době, kdy spousta z nás sdílí důležité okamžiky našeho života na sociální sítích. A tak se běžně stane, že když máte kamarády 25+ a mají stálého partnera, tak nejdřív zaregistrujete zásnuby, pak většinou do roka svatbu a do dalšího roku fotku z ultrazvuku/těhotenského bříška. Zkrátka, klasický učebnicový příklad. A znám spoustu lidí ve svém okolí, kteří to tak mají – někdy i bez té svatby. Ne vždy se to povede na první dobrou, ale třeba tak na pátou, na šestou jo! Někdy mám pocit, že to snad všem kolem v mém okolí jde, jenom nám ne. Což je samozřejmě jenom iluze…
Nevím, na kolik se v tomhle můžeme spolehnout na statistiky – protože ne každý pár potýkající se s neúspěšným otěhotněním vyhledá odbornou pomoc, ale v ČR je za poslední dva roky cca 15-20% párů, kteří se s neplodností potýkají. A jelikož neplodnost se definuje jako nemožnost počít dítě přirozeně do jednoho roku, pokud je vám méně než 35 (nad 35 je to pak do šesti měsíců), tak do této kategorie spadáme i my. (Uff, je to docela síla si tohle oficiálně přiznat). Nejsem úplně dobrý matematik, ale tedy každá desátá žena je na tom stejně jako já. Snaží se, čeká a nedaří se. Často ale o těch lidech nevíte, protože o neplodnosti se zkrátka nemluví!
Můžu to být i já?
Ještě než přišla “doba rozmnožovací”, musím říct, že jsem si nijak nepřipouštěla, že by se mě mohla neplodnost nějak týkat. Nebyla jsem úplně idealista a nečekala, že to půjde hned po vysazení antikoncepce, ale byla jsem optimistická, že časem se to prostě povede. To byla možná chyba! Mám nějak vysledováno, že ženy, které se přirozeně bojí, že hned neotěhotní a počítají s tím, že to bude nějakou dobu trvat, tak otěhotní velice brzy. A pak jsou ženy, které do toho vkládají docela naděje na první dobrou (protože přece jsme se snažily ze všech sil antikoncepcí neotěhotnět, tak když ji vysadíme, nic už v tom nebrání), tak ty si zkrátka na to mateřství počkají. Není to žádná podložená teorie, má to mouchy, ale je to můj drobný poznatek.
Já nad tím nikdy úplně dopodrobna nepřemýšlela. Vlastně mi to zpětně přijde dost zvláštní. Měla jsem kamarádky, které se docela obávaly, že dlouhodobé užívání antikoncepce se na jejich plodnosti odrazí, mě ale ani nenapadlo, že bych ji vysadila. Přeptala jsem se sice gynekoložky, ale to bylo spíš pro formu, jestli nemám tělo od hormonů dopředu “očistit”. (Měla jsem, ale chybami se člověk učí!) Nechci tady zabíhat do detailů, ale jsem jedináček. Já jsem se sice údajně zázračně povedla velice rychle, ale potom už to šlo z kopce. Moje máma si vždy představovala velkou rodinu, ale příroda to zařídila jinak. Prošla si taky velkým kolotočem různých vyšetření a věřím, že mi jako jedna z mála opravdově rozumí, co prožívám. I když jsem tohle věděla, nebo v hrubých obrysech tušila, vůbec jsem se nebála, že by to mělo mít nějaký vliv, že je to genetické, nebo že se budu potýkat s něčím podobným. Mám vzpomínku, že zhruba rok/dva před vysazením antikoncepce jsme se s kamarády vraceli z výletu a já řešila v autě se svoji kamarádkou ten paradox dnešních žen – x let se snažíte dělat vše pro to, ať neotěhotníte a pak ze dne na den se rozhodnete, že chcete udělat vše pro to, ať otěhotníte. A že to nemusí jít hned všem a musí to být pro tu ženu hrozně stresující. A můj muž tehdy z legrace poznamenal, že to beztak bude náš případ. On si tu situaci nepamatuje a věřím, že to jen tak plácl. Já ji ale zřejmě budu mít v paměti navždy…nevím, jestli je to to nějaké sebenaplňující se proroctví, nicméně je to tak.
Neplodnost = slovo, které nesmíme vyslovit
Neplodnost je takový Voldemort. Všichni víme, že existuje, ale skoro všichni se o ní bojíme mluvit a dát ji jméno. Mlžíme různými frázemi typu: “Miminko plánujeme, ale to se nedá přesně naplánovat”. “Necháváme to na přírodě.” “Přijde to ve správný čas”. “Necháváme tomu volný průběh”. Proč to takhle říkáme? Nevím, jak to mají ostatní, a tak budu mluvit za sebe:
- Je hrozně těžké pojmenovat to. To, že takhle mlžím, nebo o tom mluvím obecně, mě samotnou chrání. Je pro mě jednodušší říct, že to svěřuju do rukou moudré matce přírodě, než říct: “Potýkáme se s neplodností. Nedaří se mi x měsíců otěhotnět”. Mimochodem, tohle je poprvé, co používám slovo neplodnost v souvislosti sama se sebou. (Kupodivu u toho hystericky nebrečím, ale možná za to můžou ty dvě skleničky vína, co jsem předtím vypila).Neplodnost zní hrozně. Vyslovit to nahlas je ještě víc hrozné. Protože najednou se to stává reálné. A pro mě to má nádech konečnosti, neřešitelnosti a toho se moc bojím.
- Bojím se reakce ostatních lidí. Nemyslete si, je hrozně těžké říct, že jsem neplodná, ale možná stejně těžké je na to nějak zareagovat. Obecně se dost těžko vypořádávám s projevenou lítostí druhých lidí. Nechci, ať mě druzí litují. Protože když budou, začnu litovat sama sebe. Projevuje se tady taky můj koncept “neplodné chudinky”, za kterou opravdu nechci být považována. Navíc mám všeobecně problém s projevováním smutku před druhými lidmi a nechci, ať mě vidí někdo kromě mého muže brečet. Navíc někdy mám takové stavy, že když brečet začnu, nedaří se mi přestat. A to fakt s každým zažít nechcete – ať už z jedné, nebo z druhé strany.
- Nechci rady druhých lidí. Někdy není reakcí na neplodnost lítost nebo projevená sympatie, ale přijde “dobře” míněná rada. Mám za to, že to ti lidi nemyslí zle. Možná vám tím chtějí pomoct. Jestli ale něco nesnáším, tak je to právě to, když mi někdo začne vymýšlet řešení, co bych měla dělat. Protože věřím, že každá ženská, která se už nějakou dobu otěhotnět snaží, má toho načteno až až. Nepotřebuje další rady. Ona si o ně kdyžtak řekne. Nebo minimálně já bych si o ně řekla, ale když si neřeknu – neříkejte mi je. Ď!
- Stydím se. Vím, že je to něco, co jsme si nezavinili, nebo vědomě nerozhodli, ale pořád je evolučně dáno, že je naším smyslem rozmnožovat se. Chceme, ale nejde to. Chtěla bych tomu později věnovat samostatný článek, ale je pro mě obtížné vyrovnat se s tím, že bych nebyla žena matka. Je pro mě obtížné vyrovnat se s tím, že spoustě žen to jde a já jsem ta desátá, které to nejde. I když zatím nevím proč…Takže vytrubovat to hrdě do světa? No, já ti nevím…
Budu si teď rozporovat s bodem D, ale vážně si přeju smířit se dočasně s tou nálepkou “neplodnost”. Je to jen medicínský termín a nemusí to tak být napořád – alespoň tímhle se budu uklidňovat. Zároveň bych si přála, abychom o té neplodnosti vážně více mluvili, psali, sdíleli, protože je nás 15-20%. A nevím, jak vy, ale já si v tom někdy připadám neskutečně osamělá. Mám jednu kamarádku, o které vím, že je v podobné situaci. Potom mám dvě kamarádky, které na vytoužené těhotenství čekaly dlouhou dobu – v jednom případě se povedlo přirozeně, v druhém pomohla medicína. Nevěřím ale tomu, že to jsou jediné ženy, které znám, které si tímto prochází. Jenže tohle nedáváme na Facebook nebo Instagram. Slzy po negativním těhotenském testu, zklamání po příchodu menstruace, slzy zoufalství a závisti po další fotce břicha/ultrazvuku někoho z vašeho okolí. Jsme neskutečné hrdinky, protože tohle často dáváme s kamennou tváří a pak si doma popláčeme do polštáře. Pro naše okolí jsme spokojené ženy se spokojeným životem a spousta lidí by ani neřekla, že nás něco trápí. A je v pořádku si to takhle nechat. Ale je přece i v pořádku říct: “Toužím otěhotnět, nedaří se mi to a vážně mě to trápí.” Jsem v tom s vámi a kryju vám záda!
Zdravím. Po přečtení Vašich příspěvků si nejsem úplně jistá, co vše Vy osobně berete jako umělé oplodnění – umělé oplodnění jako IVF – in vitro fertilization, nebo i IUI – intrauterine insemination, a medikované cykly pro podporu početí? Docela by mě to zajímalo, tak pokud by to nevadilo, ráda bych tu započla menší diskuzi. Sama se momentálně potýkám s větší či menší mírou neplodnosti (strašně dlouhé cykly, ovulace sice probíhá každý cyklus, ale vždy dost pozdě. Nemám PCOS ani myom ani jiný jasnější problém. Dalo by se to asi zařadit do škatulky „unexplained infertility“). Sama jsem vyhledala pomoc centra asistované reprodukce. Ale já jsem takový divný člověk. Strašně mě baví pozorovat své tělo a vědět, jak funguje, proto mě i strašně bavilo si udělat během jednoho cyklu každý den ovulační testy, po „trigger shotu“ – injekce hCG – si dělat každý den těhotenský test a sledovat, jak se hCG postupně vyplavuje z těla, a koupila jsem si i náramek, který přes noc zaznamenává teplotu kůže, srdeční tep a počet dechů, tyhle údaje si zaznamenávám do aplikace FertilityFriend, a ta mi vypočítává zpětně plodné dny – zatím se to vždycky trefilo, podle ultrazvuku. A taky jsem si koupila monitor, který z moči zjistí přesnou hladinu luteinizačního hormonu a estrogenu, takže už žádné zkoumání, jestli je druhá čárka stejně silná nebo ne, žádné čekání na smajlíka, ale pěkná křivka ukazující hladinu bějem celého cyklu. Baví mě to sledovat a zkoumat 🙂
Z Vašich článků mám pocit, jako by jste i třeba pět prášků za cyklus brala jako obrovský zásah do cyklu a brala to jako ono umělé oplodnění, a jako by asistovaná reprodukce pro Vás nebyla cesta. Samozřejmě vím, že každý to má jinak, a tak, jak třeba pro mě není cesta adopce (ať už přímo dítěte, tak třeba využití darované spermie nebo vajíčka), tak pro jiného nemusí být cesta prášku, byť sebemenšího množství. Což je v pořádku a je to každého volba. Nepochopte mě špatně, nechci Vás do ničeho nutit, dávat nevyžádané „dobře míněné“ rady, nebo Vám tvrdit, že to tak ihned máte jít taky udělat. Jde mi jen o tu diskuzi, protože mě zajímá, jak to vlastně máte, jestli jsem to z Vašich článků pochopila správně, a případně nabídnout pohled ze strany člověka, který si cestu medikovaných cyklů zvolil a mou zkušenost, protože jak jste psala, nejsme v tom samy a je nás plno, a já jsem zase ta, co nemá problém o tom říct komukoliv, mou nynější cestu za miminkem sdílím i s kolegyněmi v práci a dokonce i s šéfkou.
Proto si i dovolím s i Vámi sdílet mou cestu. Antikoncepci jsem z vlastní vůle vysadila již v roce 2014 kvůli tomu, že jsem přestala mít menstruaci. A hned první cyklus se cosi uchytilo. Jenže jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo – logicky, když jsem po antikoncepci skoro neměla menstruaci, tak jsem měla velmi nízkou sliznici. A kde nic není… Chemické těhotenství potvrzené ultrazvukem. První v řadě. Do roku 2016, kdy jsme se vlastně ani nesnažili, jsem měla dalších 5 chemických těhotenství (pro ty, co neví, jedná se o těhotenství, které se samo ukončí menstruací v termínu či s lehkým zpožděním – důvodem může být nekvalitní embryo, nekvalitní děložní sliznice, hormonální nerovnováha – nízká hladina progesteronu – krátká luteální fáze; nízká hladina estrogenů – nízká děložní sliznice). Za celých šest let, co jsem nebrala antikoncepci, se mi cyklus neupravil. Můj cyklus trvá minimálně 40 dnů, jindy jsem měla cyklus i 153 dnů. Ale pozor, luteální fázi (fáze mezi ovulací a menstruací) mám krásných 14-15 dnů. První cyklus, kterým jsme započali snažení, trval 84 dnů. Ovulace 70 den cyklu zachycená měřením bazální teploty. Nic. Druhý cyklus 50 dnů, ovulace 35 den cyklu zachycená bazální teplotou a ovulačními testy. Chemické těhotenství. Tehdy jsem si řekla, že to není v pohodě, a že bych to měla řešit. Přeskočila jsem úplně svého gynekologa a rovnou jsem se objednala do centra asistované reprodukce. Tam během třetího cyklu doktor zjistil, že ještě ani 21. den cyklu mi nezačal růst žádný folikul (takže ovulace se prostě ještě nechystala). Nabídl mi Femaru, lék na podporu dozrávání vajíček. V což jsem doufala. Za týden a něco na další kontrole už krásný folikul, ale nízká sliznice. I tak nabídl zkusit inseminaci (v té době už měl manžel po spermiogramu, takže jsme věděli, že nestřílí slepýma a tudíž má smysl přistoupit k hormonální podpoře u mě). Pokud bych nechtěla, nemusela bych, a jen bych dostala injekci hCG, čímž by vajíčko dozrálo a nastala by ovulace a jen by byl pěkně naplánovaný sex. Já ale byla pro a tak jsme inseminaci podstoupili, a celou luteální fázi jsem brala nízkou dávku progesteronu, tím se nic nepokazí a jen to prospěje. Ale stejně nic (inseminace zvyšuje pravděpodobnost početí jen o 5 %). Nyní, čtvrtý cyklus, beru od začátku estradiol (aby se vyřešil problém s nízkou sliznicí), Femaru (aby se vyřešil problém s opožděnou ovulací), 13. den cyklu půjdu zkontrolovat na ultrazvuk, jestli a jak narostl nějaký folikul, a půjdeme na další inseminaci. Při tomhle způsobu podpory početí s tělo jen lehce pošťouchne, většinou dozrají jeden až dva folikuly, což není nijak nepřirozené, někdy se to stane i ženám bez jakékoliv podpory početí. Jo, některé ženy se necítí ve své kůži během medikovaných cyklů, já ale zas takový rozdíl nevidím. Stejně je ženské při menstruaci blivno. Ze svého pohledu musím říct, že jsem ráda, že jsem šla rovnou do centra asistované reprodukce, protože tam to berou úplně jinak než na klasické gynekologii, ví, na co se dívat, ví, co řešit, a dost často se chytají za hlavu, co za bludy říkají klasičtí gynekologové svým pacientkám (například mi bylo klasickým gynekologem řečeno, že nepravidelný cyklus nemusím řešit, pokud nemám víc jak tři cykly za sebou delší víc jak 90 dnů. Doktor v CARu se pěkně zhrozil). A my jsme s doktorem domluvení na třech pokusech s inseminací a plánovaným sexem, pak zkontrolování průchodnosti vejcovodů, pak další tři pokusy s inseminací, a až pak teprve bychom se začali bavit o možném IVF – in vitro fertilization. To už ale je zásah do těla dost velký (tam je i riziko hyperstimulačního syndromu, známé tak dozrálo 20 vajíček – z nich ale použitelných bylo jen šest a jen tři do po oplodnění pomocí ICSI – vpíchnutí spermie přímo do vajíčka (za to se ale připlácí) – zvládly dotáhnout až na úroveň blastocysty.
Hezký den,
děkuji za příspěvek a sdílení Vašeho příběhu. Asi nejprve potřebuju zmínit, že články vydávám zpětně a některé jsou cca 6 měsíců staré – takže názor na některé věci nemusí být už úplně aktuální 🙂 umělé oplodnění je pro mě IVF. Ačkoliv to může z článků vyznít, že jsem úplný odpůrce medicínské pomoci a ono to tak možná dříve bylo, tak to tak nyní není. Sama mám teď cykly hormonálně podporované, jen jsem se k tomu zveřejnění na blogu ještě nedostala a spoustu věcí, které vy sama zmiňujete, že jste podstoupila, mám nějak naplánované na nejbližší měsíce. Mám velice osvícenou paní gynekoložku, která dříve pracovala v centru asistované reprodukce, takže to zatím řeším přes ní. A momentálně to mám nastavené tak, že kdyby vše, co je v plánu, selhalo, tak IVF je pro mě cestou, kterou už jsem připravená se vydat. Ale zřejmě jsem se k tomu potřebovala postupně dopracovat. Váš komentář mě ale vede k zamyšlení nad tím, proč jsem se opravdu dlouho stavěla k medicínské pomoci odmítavě (to je zřejmě to, co jste pak z mých článku vycítila) a asi si nad tím musím sama popřemýšlet, i když pár směry mě to vede. A velmi bych chtěla ocenit váš zkoumavý přístup k celé věci! Ráda bych ho od Vás trochu pochytila. Držím palce, ať se brzy zadaří a budu ráda, když někdy dáte vědět, jak Vaše cesta pokračuje.
S přáním všeho dobrého
J.