“Ježíš, ty jsi zas protivná, nedostala jsi to náhodou?”, “Ty máš své dny? Tak to zas týden nic nebude…” “V tento termín nemůžeme letět na dovolenou, protože se nemůžeš koupat? Aha, super…” Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, kde se vlastně vzal ten pohled na menstruaci jako na něco, co je hnusné, nechutné, život obtěžující a něco, co je věc ryze nás žen a chlapy tím, prosím, nezatěžujme. A pak mi došlo, že tomu samy moc nepomáháme. O menstruaci mluvíme jako o krámech, na diskusních fórech ji “láskyplně” některé z nás nazývají mrchou, v bolestech ji proklínáme a nejraději bychom byly, abychom ji vlastně vůbec neměly. Přitom mě to vede úplně na samý začátek…

Já už chci být žena!

Svoji první menstruaci jsem dostala, když mi bylo dvanáct. A hrozně jsem si ji přála dostat! Kamarádila jsem tehdy úzce s dvěmi holkami, sestrami. Jedna byla o rok starší, druhá v mém věku. A obě začaly menstruovat dříve než já. Jak jsem jim záviděla. Viděla jsem menstruaci jako symbol ženství, jako důkaz toho, že moje tělo už funguje tak, jak by fungovat mělo. A když jsem pak menstruovat začala, hrdě jsem si každý měsíc křížkovala dny do kalendáře. Jasně, mělo to svá úskalí. Nekoupat se ve vaně, nespočet nehod se špinavým prostěradlem a matrací, když jsem sebou v noci mlela ze strany na stranu, krvavá nehoda ve škole, od které mě zachránila mikina kolem pasu. Občas mi bývalo blbě, ale zkrátka jsem byla žena a menstruace k tomu patřila. V patnácti jsem se naučila nosit tampóny a od té doby jsem v životě vložku nepoužila. A začalo nejvíc pohodové období na světě. Sportování, plavání, vana a spaní bez nehod! Trochu jsem měla vítr ze syndromu toxického šoku, protože v pubertě jsem někdy o víkendech spávala devět hodin, ale nejen, že jsem se šoku úspěšně vyhnula, nepostihla mě nikdy ani žádná infekce/mykóza (což trvalo krásných 28 let). Občas mě trochu bolívalo břicho, ale nic, co by půlka paralenu nespravila (máma byla na léky pes a nedovolila by mi se ládovat nějakými drijáky – díkybohu za to, mami!). Menstruace byla zkrátka moje přirozenost. V sedmnácti přišla hormonální antikoncepce a to byla ještě větší pohoda. Pravidelnost, “předpisový” cyklus 28 dní, menstruace pět dnů a do doby, než mi při prevenci našli minicystu, tak jsem paralen brala sporadicky. S tou cystou ale začalo solidní peklíčko. Jeden den jsem vždy měla takové křeče, že jsem chodila v předklonu na záchod a přes bolest se nedokázala pomalu ani vyčůrat. Nicméně cysta časem praskla, vstřebala se a zase to bylo všechno sluncem zalité. No a pak jsem v roce 2018 antikoncepci vysadila a do pár měsíců jsem začala menstruaci nenávidět…

Kdy už to sakra skončí?

Pochopitelně, když se snažíte otěhotnět, tak menstruace je to poslední, co chcete v měsíci zažít. Jasně, pár cyklů se to dá zvládnout, obzvlášť pokud vše funguje jak má. Cyklus relativně pravidelný, neumíráte každý měsíc bolestí a nemodlíte se, ať máte ten nejhorší den o víkendu, ať jste schopná pracovat. Nejprve se pro mě nepřítelem číslo jedna staly hormony a potom jeho místo převzala právě menstruace. Nejen, že se mi každý měsíc směje do obličeje, že stále nejsem těhotná, ale ještě je ten její průběh fakt příšerný. O svém pre a pomenstruačním špinění jsem psala už několikrát, takže zhruba před dvěma lety se pro mě stalo nemyslitelné, že bych z domu odešla bez intimek v kabelce, protože co kdyby. (V době menstruace ještě dost často nosím i náhradní kalhotky). Premenstruační syndrom mívám poměrně často, takže zhruba týden před menstruací u všeho brečím, bolívá mě břicho a někdy prsa a spodní záda, jsem nafouklá a víte podle čeho poznám, že to fakt přichází? Že mívám křeče ve vnitřní straně stehen. Ale to je pořád ještě pohodička. Dva roky jsem to mívala tak, že první dva dny jsem maličko krvácela a pak den třetí přišel Mordor, kdy to mělo takový spád, že jsem lítala měnit tampóny po 2,5 hodinách, a bylo mi tak blbě, že jsem hodiny hledala polohu, ve které se mi trochu uleví. Paraleny se staly mým věrným společníkem – nedobrovolně. Měla jsem návaly pocení, motala se mi hlava, bylo mi na omdlení a dokonce se mi dvakrát stalo, že jsem nedojela do práce, protože bych se po cestě někde vybulila. Všecko jsem si vysvětlovala myomem a ten sám nezmizí, takže jsem to zkrátka přetrpěla a modlila se, ať už to příští měsíc nepřijde. Navíc přece při menstruaci je špatně všem ženám, tak jsem to brala tak, že si to nějak odtrpím. Pak jsem začala cvičit hormonální jógu. A to byla zpočátku příjemná změna, protože jsem některé menstruace zvládala bez léků. Ale ne každý měsíc. Na špinění jsem vyzkoušela kde co, nefungovalo dlouhodobě nic. Pak jsem dokonce začala krvácet mimo cyklus. Možná už i psychosomatikou, protože objektivní příčina se nezjistila. A když měl nějaký chlap v mém okolí “vtipné” komentáře k menstruaci, zpražila jsem ho pohledem a hláškou: “Jak by se Ti líbilo, kdyby ti někdo narval pěst do zadku a pak jí rozevřel a kroutil dokola?” Protože přesně tak jsem si každý měsíc minimálně jeden den připadala.

Můžeme být zase kamarádky…?

Už když to bylo zhruba rok po tom, co jsme se volnoprůběhově snažili o dítě, měla jsem záchvěvy, že bych se vážně chtěla dívat na svoji menstruaci jinak. Prvním krokem byl fakt, že jsem ji skutečně hned po vysazení antikoncepce dostala a poměrně pravidelně mi chodí stále. Ne každý tohle štěstí má a musí brát hormony, nebo chodit na vyvolávací injekce. Takže pokud zrovna nemenstruuju a není mi extra blbě, snažím se na to dívat těmito očima. Svým střípkem přispěla i hormonální jóga, která mě pošoupla k cestě vnímat své tělo a jeho cykličnost. Menstruace je zkrátka důležitá fáze. Je to vlastně měsíc co měsíc začátek něčeho nového. A v různých kulturách ji opravdu oslavují. Navíc krása této doby je, že nám nabízí spoustu menstruačních pomůcek a zlepšováků. Pamatuji si, že mi babička jednou vyprávěla, jak byla na studiích v Rusku, dostala menstruaci a styděla se v obchodě zeptat, jestli mají vložky, tak si prostě koupila vatu. My vybíráme z x druhů vložek/tampónů různé savosti, pomůcky v bio kvalitě, látkové vložky, menstruační kalhotky, kalíšky, houby apod. Já sama nedám na menstruační kalíšek dopustit, používám ho přes dva roky a trochu mě mrzí, že jsem se k němu neodhodlala mnohem dříve. S menstruací zkrátka v dnešní době můžeme všechno. Nicméně se snažím víc než kdy dříve poslouchat své tělo a obzvlášť během menstruace dost pozorně vnímat, co se s ním děje. Potřebuju více spát, nedělám kejkle a kratochvíle, ráda se projdu se psem a dám si jemnou jógu (planky a posilování pár dní počkají). Vyhýbám se kofeinu, alkoholu a “junk foodu”, protože ačkoliv po nich bažím, nedělají mi dobře. Tento měsíc jsem místo paralenu zařadila dvakrát denně hořčík a světě div se, přežila jsem bez křečí! Před pár týdny jsem slyšela rozhovor s Katarínou Baniarovou* (najdete ji na IG jako bagniari), která dělá osvětu o zdravém ženském cyklu a spoustu dalších aktivit. A zůstaly ve mně dvě věty: “Menstruace nemá správně bolet.” “Pokud je s Vašim cyklem něco v nepořádku, pátrejte, proč se to tak děje”. Medicínsky mi kryje záda moje gynekoložka. Takže já si teď trochu hraju na Sherlocka Holmese a hledám odpovědi na otázky, proč je můj cyklus takový, jaký je. A najednou mě zajímají věci, které mi dříve přišly naprosto nechutné – např. jakou barvu má menstruační krev a kolik jí během menstruace ztratím, protože světě div se, ono to něco vypovídá o našem zdraví. Experimentuju i s tím, jak menstruaci dělat snesitelnější. No a pak se raduju z toho, že jsem jí zvládla bez léků. Mám před sebou ještě kus cesty. Nevím, jestli mi jí nekomplikuje myom nebo endometrióza, ale je to zkrátka moje součást. A co pro ni můžu minimálně udělat je to, že ji budu nazývat menstruací a ne “krámy”, jak jsem měla dříve ve zvyku…

*Parádní osvětu nejen o menstruaci, ale taky o endometrióze a PCOS dělají Indiánky, určitě na ně na taky koukněte.