Je tady nový rok! Většinou si tady na blogu bilancuju ten předchozí, ale protože jsem ve velké míře bilancovala už v posledním článku, kde jsem rekapitulovala naší pětiletou cestu za miminkem, rozhodla jsem se to letos udělat jinak. V létě jsme s mým mužem na cestách po Chorvatsku poslouchali podcast Proti proudu, kde byla hostem Michelle Losekoot. Ta je mimo jiné autorkou free projektu Posviť si, ve kterém se pomocí jejích otázek zamýšlíte nad různými aspekty svého života. K příležitosti konce roku vydala Michelle “Posviť si na další rok”. Jeho zpracování se mi moc líbilo, a tak jsem si posvítila na svůj rok 2023, a o to se chci s Vámi dnes podělit. Ještě než začnu, tak si ale nakonec neodpustím pár řádku k předešlému roku.

Rok 2022 bych rozdělila na dvě části. Ta první stála za starou belu. Vážně. Myslím si, že jsem nezažila větší srdcebol, větší beznaděj, větší selhání vlastního těla a větší pád na dno. Docela se ztotožňuji s rčením, že “ode dna vede cesta jen nahoru.” Pod to se podepisuju. Druhá polovina roku se totiž nesla úplně v opačném duchu než ta první. Začalo to přechodem na podnikání fulltime, úspěšnou operací, zlepšením kvality života a možná novým optimismem. I když ani tady nebylo vše sluncem zalité (ahoj, přechode s tvými chuťovkami!). Když jsem si vyplňovala Posviť si k 2023, byla tam otázka, co jsem se o sobě v minulém roce naučila. Napsala jsem si následující: 

  • Mysl je mocná čarodějka. Špatné věci se v životě dít nepřestanou, ale je moji volbou, jak na ně budu reagovat.
  • Jsem silnější, než jsem si myslela. Jak psychicky, tak fyzicky (aneb uvědomění vyššího práhu bolesti).
  • Můžu říct “ne” – svět se nezboří a lidé mě nepřestanou mít rádi.
  • Dokážu odejít, když už nejsem spokojená.
  • Mám odvahu začít nové věci, i dopředu neznám výsledek.
  • Nemusím být pořád za každou cenu sluníčková. 

A teď už to začnu vztahovat k tomu následujícímu roku. Uvědomění, že jsem silnější, než jsem si myslela, mě naplňuje určitým klidem. Myslím, že na poli mateřství mě už toho nemůže tolik překvapit. Možná paradoxně to, že bych otěhotněla. Ale já vlastně o tom mateřství dnes tolik mluvit nechci. V posledních týdnech se hodně vracím k myšlence, jestli pro mě bezdětnost vážně není možnost. Nic nechci víc, než se stát mámou. Na druhou stranu si začínám čím dál víc uvědomovat samu sebe. Vnímám velkou únavu z celých pěti let. Vnímám víc než kdy jindy otázku, jak daleko jsem opravdu ochotna zajít, abych se mámou stala. A jestli se případně po vyčerpávajícím procesu IVF pustit do jinak vyčerpávajícího procesu adopce. A nevím. Přiznám se, že vůbec nevím. Asi Vám o tom jindy napíšu více, protože potřebuju čas, abych si utřídila myšlenky. A taky vnímám, že jak se ten čas na další transfer posunuje a pořád to má spoustu otazníku a pochybností, tak jsem víc a víc nas*aná a jdu do jakési opozice. Že už tohle podstupovat do aleluja nechci. Že chci taky nějak normálně žít. I když nevím, jestli je to vůbec reálné…

Ale zpět k tématu. Dovolím si dát to mateřství stranou a podělit se s Vámi o věci, které jsem si stanovila jako důležité pro tento rok. Kdybych to měla zastřešit klíčovými hesly, byla by to: rovnováha, vlastní hranice a péče. S rovnováhou se mi pojí zejména dvě oblasti: a) Sociální – roky hledám dobrý balanc mezi dvěma póly – izolovat se x socializovat se příliš. Vím, že ideál je zlatý střed, ale já ho stále neumím najít. Mám to tak každý rok. Jsou období, kdy mám pocit, že se tolik nestýkám se svými kamarády. Uvědomím si to a mám tendenci to napravit. A to tak, že zaktivizuju všechny sociální okruhy a každý víkend jsem v tahu, plus nějaké kávičky, randíčka přes všední dny. Když k tomu připočtu, že moje práce celá spočívá v kontaktu s lidmi, přesocializuju se tak, že se stáhnu úplně, přestanu si plánovat sociální aktivity a to přetrvává do doby, než mám opět pocit, že jsem izolovaná, a že to tak přeci nejde. Bludný kruh a ráda bych udělala aspoň krůček k tomu, aby tomu bylo letos jinak. b) Profesní – když nemám stálou pracovní dobu, musím vyvíjet extra úsilí, abych opravdu pracovala podle svých možností. Jako psycholog zkrátka nejste schopni pracovat 8 hodin denně. Nebo jinak, já toho schopna nejsem. Taky mám někdy konzultace, které jsou náročnější než jiné. Představu, do kdy nejpozději bych chtěla odpoledne pracovat. A taky potřebu mít kromě práce i svůj život. Musím říct, že se mi toto relativně daří držet, i díky pravidelným supervizím, kde tato témata řeším. Vím ale, že to chce konstantní znovuzhodnocování situace, jestli mi nastavený režim sedí a jestli nejedu příliš na dřeň. To je něco, co chci aktivně zařadit, abych jednou za pár měsíců dělala.

O tématu vlastních hranic bych mohla psát dlouze, ale pokusím se to zkrátit. Bývala jsem člověkem, a pořád do nějaké míry jsem, který se dost soustředí na potřeby druhých lidí. A ty se snaží naplnit. Protože tak trochu doufá, že když těm ostatním za každou cenu vyhoví, tak si pak od nich zaslouží lásku a uznání, čímž si upevní svoji vlastní hodnotu. Zní to hezky, ale ono to tak jednoduše nefunguje. Naplňováním potřeb druhých se občas ztrácí ty moje vlastní. A je to tak dobře zautomatizované, až se někdy přistihnu, že na něco kývám dřív, než bych to promyslela. Pak se “zapne mozek” a zjistím, že to vlastně dělat nechci, jenže už jsem to slíbila a je přeci hloupé z toho vycouvat. Učím se těmto situacím předcházet. A to tak, že se vědomě zamýšlím nad tím, co teď v životě chci a potřebuji. Tak, že vnímám vlastní emoce, které mi slouží jako jakési kontrolky a upozorňují na to, že se v mém vnitřním světě něco děje. Po letech terapie jsem už většinou schopna si to uvědomit sama. A když ne, tak stále docházím na terapii, na supervizi a taky se pořád profesně vzdělávám, což jde ruku v ruce s “hrabáním se v sobě sama”. Naději mi dodávají okamžiky loňského roku, kdy jsem své potřeby následovala a udělala něco, co nebylo úplně v souladu s ostatními lidmi. Výpověď v práci. Podnikat, aniž bych věděla, že se uživím. Dát si stop stav a nebrat nové klienty, i když prostor by asi ještě byl. Odříct domluvené schůzky, protože mi nebylo dobře a neměla jsem kapacitu. Říct svému muži, co mě štve, i za cenu, že už mě třeba nebude mít tolik rád jako dřív. 

Zakončím to tím, co mi zní v uších nejlépe: péče. Chtěla bych pečovat o své kamarádské vztahy a nepřijít o ně. Zároveň jsem si uvědomila, že bych se chtěla více ptát na obyčejné věci. Jaké mají lidi koníčky? Co je jejich oblíbený film? Jídlo? Kniha? Jaké jsou jejich sny? Co krásného v uplynulém měsíci zažili? To jsou věci, které u svých kamarádů většinou neznám. Chtěla bych pečovat o svůj partnerský vztah. Pracovat na věcech, ve kterých fakt nejsem šikovná. Pasivní – agresivita. Vyjadřování negativních emocí. Zbytečné shazování /byť v žertu/, když se mě něco dotýká. Chtěla bych se svým mužem víc chodit na randíčka. Chtěla bych mu víc říkat, za co ho mám ráda. Nadále se podporovat a vzájemně se inspirovat. A v poslední řadě bych chtěla pečovat o sebe. Moc si přeju se vrátit k nějakému pravidelnému pohybu – po operaci to nestálo za nic. Chtěla bych trávit víc času venku, protože čerstvý vzduch mi čistí hlavu. Chtěla bych dopřát péči svému tělu – pravidelně se saunovat, čas od času se rozmazlit masáží, opět se více zamyslet nad jídelníčkem, více vařit, omezit alkohol a taky bych si přála své tělo milovat. Já a moje tělo je kapitola sama o sobě. Ale opravdu bych si přála ho mít upřímně ráda. A sebe samu taky. 

Na závěr bych ještě zmínila dvě věci. Zamyšlení nad novým rokem mi pomohlo uvědomit si, že do velké míry jsem spokojená už teď se životem, jaký žiju. Jasně, nic není dokonalé. Ale považuju za dobré zjistit, že věci, které skutečně změnit můžu, jsou v mém životě k vlastní spokojenosti. A úplně poslední věc…víte, na kterou svou schopnost, bych se chtěla v tomto roce zaměřit? Na kreativitu! Tak doufám, že mi v tom pomůže blog nebo podcast a bude mi i nadále přinášet radost jako doposud.

Na úspěšnou 2023! Ať je podle našich představ a ať se z toho nepo*erem!