Operaci mám úspěšně za sebou a po šesti dnech mě propustili do domácího léčení. Před sebou jsem měla už jen rekonvalescenci, na kterou jsem byla dost zvědavá. Každé tělo je individuální a hojí se jinou rychlostí. Já byla docela namlsaná z nemocnice, kde se mi dařilo den ode dne lépe a byla jsem optimistická, že bych se mohla vrátit brzy do formy. 

U laparoskopických operací se uvádí doba hojení cca kolem 2-4 týdnů. U větších zákroků (což ten můj nepochybně byl) doba 6 -8 týdnů. Neznamená to, že musíte po tuto dobu být celou dobu doma v posteli a nic nedělat. Nicméně je to období, kdybychom měli být k tělu opravdu vědomí a dopřát mu klid, čas a prostor na zahojení. Když jsem pročítala nějaké letáky z různých nemocnic k pooperační péči, dost často se opakovala jedna myšlenka. Na břiše možná mám pár malých jizviček, ale uvnitř se odehrál poměrně masakr, který se nezahojí ze dne na den. Do rekonvalescence jsem vstupovala s myslí otevřenou. Ačkoliv jsem byla bez příjmu a jako OSVČ jsem neměla na žádnou nemocenskou nárok, chtěla jsem si dopřát tolik času, kolik bude třeba. Klienty jsem měla na určitý týden domluvené, ale se všemi platilo, že je to orientační doba mého návratu do práce a bude záležet na mém zdravotním stavu.

První dny po návratu

Návrat z nemocnice byl v mnoha věcech radostný, zároveň to s sebou přinášelo určité výzvy. Nemůžete zkonzultovat každý “prd” se sestřičkou, nemáte polohovací postel, denní přísun léků a jídlo Vám nechystají pomalu až do postele. První dny byly docela náročné. Protože jsem byla normálně chodící a zvládla jsem se o sebe starat, manžel chodil do práce. Pořád ale venčil našeho pejska, protože ten je docela divočák a kdyby mi na tom vodítku škubnul, tak mi asi umře břicho. Tím pádem mým jediným úkolem bylo se o sebe postarat a uvařit si. Nijak mi to nevadilo. Věděla jsem, že se musím hýbat a čím dříve si běžným aktivitám přivyknu, tím dříve budu plně funkční. Vaření ale pro mě byla vrcholná aktivita dne a musela jsem jí pak dlouho rozdýchávat, haha. Abych ale nekecala, hned den po návratu z nemocnice jsem se šla projít ven kolem bloku. Musela jsem si v polovině sednout na lavičku a deset minut si odpočinout. Bylo ale zrovna krásné babí léto, a tak jsem si užívala pobyt na čerstvém vzduchu. Postupně se to den ode dne lepšilo a zvládala jsem už i krátké společné procházky se psem (vodítko ale pořád držel manžel). Co mě docela obtěžovalo, bylo pooperační krvácení. Začalo to dnem propuštění domů a musím říct, že jsem slabě krvácela asi dva týdny a další dva špinila. Moc mě to nepřekvapilo, protože jsem posledních pět let téměř v kuse prošpinila, a tak jsem nečekala, že by při hojení nastala nějaký výjimka. Navíc mi při propouštěcím vyšetření našli malou sraženinu, která se měla sama rozpustit, tak jsem to připisovala tomu. Pro holku, která je od patnácti let na tampónech a poslední čtyři na menstruačním kalíšku, bylo výzvou tyto pomůcky nepoužívat. Zachraňovaly mě menstruační kalhotky, ale úplně komfortně jsem se necítila.

Jak už jsem psala v článku o bezezbytkové dietě, prvních pár dní doma mě trápilo trávení, které jsem nakonec konzultovala s panem primářem. Dostalo se mi uklidnění, že pokud se neděje nic jiného, tak by to neřešil. Poctivě jsem se třikrát denně sprchovala, desinfikovala jizvy a začala s tlakovou masáží, aby se mi neudělaly srůsty. Musím ale říct, že několik dnů jsem se fakt nemohla smát, bála se zakašlat či si kýchnout. Několikrát jsem se bolestí rozbrečela, když jsme se s manželem doma něčím pobavili. Jizvy se mi hojily ukázkově – trápila mě akorát ta řezná v podbřišku, protože se mi nad ní hromadila lymfa a tvořil se mi otok, který mě tahal. Tři dny po propuštění mi moje paní gynekoložka vytáhla stehy a zalichotila mi, jak dobře vypadám. Dost kecala, protože pořád jsem byla dost bílá a měla kruhy pod očima. V rámci rekonvalescence jsem opravdu hodně spala – klidně deset hodin denně a ještě si chodila odpoledne na chvilku zdřímnout. Tělo si říkalo a já ho poslušně poslouchala.

Výcvik, relax a návrat do práce

Po týdnu od návratu z nemocnice jsem odjela na terapeutický výcvik. Někomu se to mohlo zdát jako bláznovství, ale vzhledem k tomu, že mi nedělalo problém sedět, byla jsem normálně pohyblivá a zvládala se o sebe starat, jsem se rozhodla, že to alespoň vyzkouším. Loňský rok jsem musela dvě setkání vynechat – první kvůli odběru vajíček a druhé kvůli covidu. Takový terapeutický výcvik není žádná levná záležitost, proto jsem nechtěla o další setkání přijít. Byli jsme ale doma domluveni, že kdyby se cokoliv dělo, přijede pro mě manžel. Bála jsem se zejména únavy, protože program jsme měli od devíti ráno do osmi večer. Zachránila mě ale dvouhodinová poobědová pauza, kde jsem si odpočala a mohla pak normálně fungovat. Výcvik jsem zvládla bez ztráty kytičky a byla jsem ráda, že jsem mezi lidmi. Na výcviku jsem se taky rozhodla, že si udělám ještě týden volna, abych načerpala sílu a energii do práce. Obepsala jsem klienty a nikdo s tím neměl sebemenší problém.

Poslední týden doma jsem si náležitě užila. Ve velkém jsem koukala na Zoufalé manželky, vymýšlela nová jídla, zvládala už procházky se psem a nějaké drobné domácí práce. Měla jsem i pár online konzultací, což mi přišlo vhod, aby ten návrat do pracovního procesu nebyl velkým hozením do vody. Byla jsem i na fyzioterapii, která byla neskutečná. Přestala mě po ní tahat velká jizva a také méně natékala. Paní fyzioterapeutka konstatovala, že mám jen tužší tu v pupíku a doporučila mi koupi silikonové baňky, která by měla pomoci pupík povolit (po operaci hrozí riziko srůstů, že vám vrstvy srostou dohromady a může to různě tahat a bolet, proto je dobrá pooperační péče, masáže či fyzio). Moc příjemná byla i masáž zad, protože jsem měla zatím jakékoliv protahování zakázané a většinu času jsem ležela/seděla. Ztuhlá jsem byla úplně všude. Bolela mě bedra a krční páteř, jak jsem se ze začátku hrbila, když mě dost bolelo břicho. Dostala jsem nějaké cviky na doma, které jsem mohla provádět, a podpořit tak zdravá záda. 

Do práce jsem nastupovala po pětadvaceti dnech od operace. Moc jsem se těšila. V tom týdnu už jsem se začala pomalu vracet k normální stravě a návrat do reálu mi přinášel radost. Ano, byla jsem pořád ještě unavená a chodila brzy spát, ale výhoda podnikání je, že si můžete zorganizovat čas tak, jak potřebujete. Další týden mě už zcela přestaly bolet a tahat jizvy. Pořád jsem je poctivě masírovala a mazala měsíčkovou mastí. Hodně jsem chodila na procházky a dávala si pozor na to, ať se nepřetáhnu. Po sedmi týdnech jsem měla poprvé sex, ze kterého jsem měla poměrně dost obavy. Musím ale konstatovat, že po původních rozpacích a strachu vše funguje tak jako předtím. Aleluja! Rekonvalescenci jsem mentálně ukončila kontrolou na endoporadně právě po sedmi týdnech. Tělo se zahojilo, jak mělo a já se začala těšit, až si dám vanu, nebo si zajdu do sauny, což jsem předtím nesměla. 

Co bych při rekonvalescenci doporučila ostatním? Hlavně si dát na ni tolik času, kolik potřebujete. Někomu to trvá pár týdnů, někomu pár měsíců. Byť je to třeba laparoskopický zákrok a máte tři malé jizvičky, v břiše se dělo spousta věcí. A minimálně si to tělo zaslouží si odpočinout. Spousta žen mi doporučovala lázně, na které mám po závažném gynekologickém zákroku nárok do tří měsíců od operace. Rozhodla jsem se ale této možnosti nevyužít. Hraje v tom částečně roli ekonomický aspekt (OSVČ a nulový příjem/nemocenská) a také fakt, že se mi prostě už z domu nechtělo. Protože jsem defacto souběžně s operací měnila práci do velkého flexibilního režimu, spoustu stresu mi odpadla a myslím si, že to byl velký faktor, proč jsem se tak rychle hojila. Určitě nepodceňte péči o jizvy – já jsem měla videotutorial od fyzioterapeutky Lenky Chuchutové, která se věnuje fyzio endometriózy. Dokonce máte nárok na fyzioterapii hrazenou pojišťovnou, jen o ní musíte vědět. Já se to dozvěděla až na kontrole po sedmi týdnech. Na fyzio jsem ráda chodila už před operací, proto mi přišlo automatické si ji dopřát i po zákroku. Buďte k sobě laskavé. To je za mě nejdůležitější. Nebojte si říct o pomoc či podporu. Jeden den může být skvělý a druhý hodně bolavý. Když si jste nečím nejisté, jestli je to v rámci hojení normální – od toho máte svého lékaře, abyste to s ním zkonzultovaly. A když je nejhůř, je fajn mít na paměti, že je to přechodný stav. Rekonvalescence dříve či později skončí.