72. PRVNÍ POKUS – FAILED!

Naposledy jsem psala článek na blog, když jsem se dozvěděla, že náš pokus otěhotnět skončil neúspěchem. To bylo měsíc zpátky. Nebyla jsem nějak schopná se dokopat ke psaní a vlastně ke spoustě jiným věcem. Navíc se mi v tématu neúspěchu příliš vrtat nechtělo. Ale možná už jsem připravená se s Vámi o něj podělit…

Co byla velká výhoda neschopenky po transferu, byla izolace od všech lidí okolo. To, že transfer nevyšel, jsem zjistila v pondělí, oficiálně jsme testovali ve čtvrtek. Neschopenku jsem měla do konce týdne, proto jsem měla poměrně dost času si to nejčerstvější trápení odbýt sama doma. A ty dny byly opravdu krušné. Opět jsem skryla z Instagramu a Facebooku spoustu matek s dětmi, těhotných žen – ve většině případu se jednalo o celebrity, u těch blízkých to mám postavené ještě jinak. Bohužel, lupička na Instagramu mi pořád nabízela příspěvky z IVF a transferů, což jsem vídat nechtěla. Přebila jsem to proto profily psích kavalírů. Moc se mi nechtělo o neúspěchu mluvit a rozhodně se mi ještě méně chtělo poslouchat, jak to příště určitě vyjde. No haha…Najednou mi došlo, v čem je výhoda podstoupit IVF po kratší době než my. Ještě tím opakujícím se neúspěchem nejste příliš zlomení. Já jsem byla aktuálně až do morku kostí. A snad první týden/dva jsem vážně koketovala s myšlenkou, že prostě mámou nebudu a vykašlu se na to. Ne protože bych přestala chtít mít miminko. Jen jsem si neuměla představit, že to zapeklité TWW období znovu zažiju a na konci nebude žádný happy end. Bylo mi příšerně. Po týdnu jsem se vrátila do práce. Hned první den jsem statečně čtyřikrát se slzami v očích stručně sdělovala výsledek. Pak se mě na obědě někdo zeptal po páté. Moje kolegyně se to snažila zachránit tím, že řekla, že když někdy něco moc chceme, tak jako naschvál to nepřijde. A to už mi ty slzy zadržet nešly. Manžel se doma vztekal, proč se mě na to vůbec ti lidi ptají. Že to přece není empatické. Já to takhle drasticky neviděla. Věděla jsem, že jsou ty dotazy s velkou péči a s nadějí v dobrý výsledek. Nicméně tato zkušenost mě utvrdila v tom, že až půjdu na příští transfer, spíš to nikomu moc neřeknu. Ne, že bych nechtěla, ale když se vás několikrát za den někdo zeptá, jestli je teda všechno v pořádku, musíte se setsakramentsky držet, abyste nezačali hystericky plakat s tím, že v pořádku není rozhodně nic a vy už vůbec ne.

Doma jsme první týden chodili kolem tématu “neúspěch” po špičkách. Manžel byl neskutečný jako vždy. Já na střídačku plakala, na střídačku se snažila soustředit na to, že máme aspoň sebe navzájem, a to je fajn! Po týdnu jsme se odhodlali o transferu mluvit. Já jsem velice striktně řekla, že minimálně měsíc chci počkat. Nebyla jsem vůbec v kondici, že bych šla hned znovu těhotnět. Začali jsme i probírat, co bude dál. Ztráta embryjka nás úplně připravila o optimismus a dost jsme oba pochybovali o tom, že by se to příště povést mohlo. A co budeme dělat potom? Dohoda s doktorem zněla  – dva pokusy a pak operace. Utíkám jí už skoro rok, ale začíná se nebezpečně přibližovat. Můj muž přepnul do svého racio módu a začal plánovat, jestli bych už si neměla termín operace zamluvit hned, ať pak zase další půl rok nečekáme. A to už jsme byli skoro v sobě. Bylo pár dní po prvním transferu a poslední, co bych chtěla dělat, je plánovat si operaci, nebo cokoliv jiného. Možná jsem v tu chvíli byla trochu sobecká. Dítě chceme oba. Ale vnitřně jsem věděla, že aktuálně se potřebuju postarat sama o sebe a zpracovat si to, co se před pár dny stalo. Nechtěla jsem se dívat do budoucnosti, ani trochu. Pak jsme ještě začali otevírat téma adopce, ale nakonec jsme to uzavřeli s tím, že jí můžeme vzít v úvahu, ale ještě vyčkáme. Nakousli jsme také náhradní mateřství, protože embryjka zdravá a kvalitní máme, jen potřebujeme tu správnou dělohu. Otázka je, jestli je to právě ta moje. Tenhle rozhovor byl prostě těžký. Moc. Zaprvé je těžké o těch věcech nahlas mluvit a konfrontovat se s tím, že možná každý se nacházíme v plánech někde jinde. Zadruhé na mě dolehl fakt, že z nás dvou jsem neplodná já. Moje endometrióza je zřejmě důvod, proč nejsme rodiči. Že já si moc přeju stát se matkou, na to už jsem zvyklá a s tím si bojuju. Ale najednou mi zase bylo o dost jasnější, jak moc si dítě přeje můj muž. A jak mu ho nemůžu dát. A ten pocit je příšerný. I když víte, že Vás ten člověk moc miluje i bez dětí. 

Dny běžely. Někdy byly horší. Někdy lepší. Hodně jsem pracovala. Možná víc, než by bylo zdrávo, ale trávit čas s druhými a naslouchat jim fungoval jako dočasná náplast. Začala jsem chodit se zády na fyzioterapii. Dopřála jsem si masáž. Tři pátky po sobě jsem šla do sauny. Odjeli jsme s manželem na wellness víkend. Znovu si dopřávali dobré jídlo po restauracích, vypili několik šampaňských a piv. Užívala jsem si rare a medium-rare steaky. V tomhle byl život zase dobrý. Ale byla jsem vážně v pořádku? Asi ne. Zjišťuju to zejména teď, když o tom píšu a po několikáté se mi derou slzy do očí. Ztráty asi nepřestávají být bolestivé, jen se s časem obrušují hrany. A my máme za sebou pouze měsíc. Měsíc, kdy už bych mohla být v osmém týdnu těhotenství, kdybychom byli úspěšní. A omlouvám se, že pořád používám slovo úspěch/neúspěch a že to opět smrdí tím výkonovým módem. Nepovedený transfer zní příliš medicínsky, ztráta embryjka se mě naopak příliš dotýká. Nemám vhodný terminus technicus. 

Nevím, jestli si pamatujete, když jsem psala zakončení roku 2021, byla jsem optimistická v tom, že ať bude ten letošní rok jakýkoliv, moje vnitřní Xena to zvládne a zabojuje. Xena is back. Nemám tedy pocit, že bych byla v nějakém bojovém nastavení a cítila se bůhvíjak silná, ale žiju. Přežila jsem další karambol na cestě za miminkem. Jsem připravena na další pokus? Nejsem. Ale zároveň mám pocit, že po předchozí zkušenosti asi už nikdy nebudu. Asi už nikdy nebudu tolik natěšená, jako jsem byla poprvé, protože mám strach, jak bolestivý by případný neúspěch znovu byl. IVF není tutovka. Říkali jsme si to roky. Stejně je ale těžké přijmout, že opravdu není. A že nevíme, jestli někdy v našem případě bude. Je těžké neztrácet naději, když Vás o ni s přibývajícím časem život pomalu připravuje… Ale abych neskončila úplně negativně – co mi tato zkušenost dala, je rozhodně ujasnění, co v životě chci a co nechci. Možná mě čekají velké změny, které bych s mateřstvím řešit nemusela, ale já už dávno vím, že na mateřství se spolehnout nemůžu. Budu se zřejmě muset pochlapit a ty změny udělat sama. Ale to nemusí být nutně špatné…