71. TWW – II.

Je tady pokračování mého po-trasnferového deníku. Překulila se nám první půlka čekání, tak teď jen vydržet tu druhou:

Den 8 – pátek

A je tady první breakdown! Ale pěkně popořádku…Zdají se mi opět divné sny. Jeden z nich byl ale pozitivní těhotenský test, což je super. Ráno se vzbudím s bolestí podbřišku, jako bych měla dostat menstruaci. O stehnech nemluvím, ty cítím prostě pořád. Snažím si to nijak nepřipouštět, takové bolesti můžou znamenat ledasco, ale vlastně mě to dost hlodá. Jak jsem včera měla pocit, že bych těhotná být mohla, tak dnes jej nemám vůbec. Snažím se nepropadat panice a beznaději, protože to přeci k ničemu není, ale někdy kolem jedenácti dopoledne se regulérně rozbrečím. Jasně, beru to tak, že je to hop, nebo trop. Ale poprvé si naplno připouštím, že bych ten hop neskutečně moc chtěla. A jak by mě ten trop neskutečně bolel. Ach jo. To čekání je náročné. Fyzicky to není žádná hrůza, ale psychicky dnes dostávám solidně na prdel. 

Den 9 – sobota

Dnes je to psychicky o dost lepší. Pomohl tomu i manžel, který připomněl, jak je vděčný za tu možnost na transfer jít – což ve světle minulých měsíců pro nás nebyla samozřejmost. Břicho mě přestalo bolet, za to mě dost bolí hlava. Snažím se myslet pozitivně, hlavně dokud nevyjde negativní těhotenský test nebo nezačnu špinit/krvácet, naděje tady pořád je. Myslím si, že psychickou pohodu vylepšuje i fakt, že je víkend a nejsem přes den sama doma. Společně uklízíme byt, já vařím, koukáme na biatlon, jdeme si užít sníh do lesa s pejskem. Večer jede manžel za kamarády a já se konečně donutím číst odbornou literaturu na výcvik a zaměstnávám si hlavu. Večer si dávám horkou sprchu, pustím si Harryho Pottera a skládám u něj puzzle. Necítím se večer fyzicky fit. Mám návaly horka i zimy, trochu se mi špatně dýchá a začínám mít rýmu. Covide, to snad ne! Imunito, vydrž!

Den 10 – neděle

Mám rýmu, bolí mě hlava a jsem celý den unavená. Máme to s manželem dost podobně. Stále nemám odvahu si udělat test (jak antigenní, tak těhotenský), ale protože chodím ven akorát se psem, nijak mě to netrápí. Přes den mám dobrou náladu, to se ale večer mění, když zjistím, že zřejmě začínám malinko špinit. Jasně, spousta žen lehké špinění po transferu chce, protože se může jednat o implantační krvácení. Vzhledem k tomu, že já špiním tak polovinu měsíce, nikdy to pro mě není dobré znamení. Navíc 10. den po transferu je už docela pozdě na nějaké uhnízdování embrya do dělohy. Ač se snažím nějak držet, končí to masakrálním pláčem a moje intuice začíná tušit, jak to asi všechno dopadne. Snažím se ji překřičet, snažím se jí namluvit, že jsou pořád ještě čtyři dny do testování a že špinění/lehké krvácení ještě přeci nic znamenat nemusí. Každopádně je mi strašidelně. Představuju si, kolika lidem budu muset říct, že to nevyšlo a jak to ustojím v tváří v tvář. Mám z toho strach. A taky mám strach, kolikrát ten neúspěch ještě budeme muset absolvovat. Je to pro mě hrozně náročné. Píchání si injekcí mi najednou připadá nejlehčí na celém světě. Manžel mě utěšuje, kamarádka mě utěšuje, máma mě utěšuje. Já se utěšuju. Nejde mi to.

Den 11 – pondělí

V noci se mi zdálo, že mi vyšly dva pozitivní testy. To bylo tak hezké! Hned ráno to vypadá, že žádné špinění se nekoná. Až si říkám, jestli jsem si to náhodou nevyfabulovala. Nicméně později zjišťuju, že slabě krvácím. Sice je to opět jen jednorázové, ale já vím, že tohle je moje menstruace. Takhle přichází, takhle se rozjíždí a teď jí v tom ještě brzdí léky. Do toho mi volá moje máma, jak se držím. A já se kompletně rozložím. Fňukám ji do telefonu, jak už toho mám plné zuby, jak už další neúspěchy nezvládnu, jak si chci koupit dalších osm kavalírů a odstěhovat se na Madagaskar, kde nejsou žádné děti a žádní lidi s dětmi. Jak nikdy nebudu máma. A moje máma to má fakt těžké, protože jsem to na ní hodila v plné polní. A já ten pocit neznám, ale jaký je to zmar, když vaše dítě trpí a vy mu zkrátka nemůžete pomoct? Rozhodnu se, že si udělám test. Jasně, mám testovat až za tři dny a není to první ranní testování, tak je to neprůkazné. Na druhou stranu si říkám, že už by tam něco mělo jít vidět. A kromě jedné krásné kontrolní čárky tam jde vidět naprostý prd. Možná budu ještě překvapena, protože naděje umírá poslední. Spíš si ale myslím, že to bude formalita. Nejde ani do slov napsat, jak se aktuálně cítím. Zřejmě jsme přišli o embryjko. Možná se nikdy nechytlo, možná se chytlo a nedokázalo se udržet, ale zkrátka jednou ve mně bylo. A ta ztráta bolí, strašně…IVF není záruka. Věděla jsem to. Připravila jsem se na případný neúspěch, ale stejně mě to rozstřelilo. Zbytek dne mám trochu v mlze. Od brečení mě bolí hlava, oči, jsem nateklá a nic mě nebaví. Snad se aspoň trochu vyspím.

Den 12 – úterý

Ráno si dělám ještě jeden těhotenský test. Výsledek předem znám, ale domluvili jsme se tak s manželem, že se to tím pro nás rozsekne. Jasně, testovat budeme i oficiálně ve čtvrtek. Nicméně naše embryo je teď aktuálně 17 dní staré. Pokud by se uchytilo, na testu by byl minimálně náznak. Není. Je mi mizerně. Mydlinka to zkrátka nezvládla. Pár lidí už o tom ví a mě trochu rozčiluje, když slyším, že mám počkat do čtvrtku, že to ještě nemusí být definitivní. Takhle – já vím, že to ti lidi myslí dobře. Nicméně takhle doufat už minimálně rok nedoufám. Statistiky jsou jasné – těhotenství by na testu už šlo poznat. Tělo mluví jasně – špinění přetrvává, ale drží ho Utrogestan. A moje intuice mluví jasně. Spousta žen říká, že těhotenství právě poznaly tou intuicí. Prostě se cítily těhotně. Tak já to mám naopak. Cítím se naprosto netěhotně. Přes den procházím snad všemi fázemi truchlení podle Kübler-Rossové (psycholožka, která popsala pět stádií procesu truchlení – šok/popření, vztek, vyjednávání, smutek/deprese, přijetí/smíření. Tak k přijetí a smíření jsem ještě nedošla). Nicméně brečím o dost méně než včera. Hodně se snažím číst, zaměstnává mi to hlavu. Cvičím jógu, protože mě strašidelně bolí záda a objednávám se na masáž a fyzioterapii. Rozhodla jsem se, že v únoru chci dělat věci, co mi dělají dobře na duši i na těle. V podvečer se díváme na SuperStore. Bohužel jsme chytli díl, kde dvě postavy zrovna rodí. Intenzita emocí překvapí i mě samotnou a dokupy se pak dávám další půlhodinu. Vidět miminka je teď aktuálně velký špatný, protože jsem v rozpoložení, že matka stejně nikdy nebudu a stejně to mimino nikdy nebudu držet v náručí a blablabla.

Den 13 – středa

Budím se brzo a nemůžu usnout. Mám už docela problém i s Utrogestanem. Kupodivu mi po něm není zle, nebolí mě vůbec břicho, prsa jen maličko, nicméně jsem pořád unavená a mám hrozné návaly vedra. Koketuju s tím, že jej vysadím a aspoň mi konečně přijde menstruace. Ale protože poslouchám nařízení doktora, rozhodnu se, že to ještě jeden den vydržím. Přes den edituju články na blog a opět si uvědomím, že už nemáme šest embryjek. Že jedno je pryč. Možná to někomu bude znít hloupě, protože naše embryjko bylo velké jako zrnko máku. Ale bylo to naše zrnko máku. A určitě by pro mě bylo jednodušší říkat si, že to byl jen shluk buněk, ale pro mě to tak nebylo. Nechci říkat, že ztráta embrya je stejná jako raný potrat, narození mrtvého dítěte či úmrtí dítěte. Ale pořád je to ztráta. A nevím, kdy bude možné jít na další transfer, ale vím, že potřebuju nějaký čas tu ztrátu zpracovat. Dlužím to sobě a taky tomu zrnku máku, co mohlo být nejkrásnější miminečko na světe. Je mi smutno…

Den 14 – čtvrtek

Původně jsem měla představu, že tento den nebudu moct dospat. Vstanu brzy s manželem, udělám si test, ale jak budu nervózní, bude se na to muset podívat on sám a pak mi říct výsledek. Realita: už ať mám tu otravu za sebou. Těhotenský test č. 3 tento týden – jasně, mohla jsem netestovat a počkat až do dneška, ale upřímně by mi asi hráblo. Další jednočárkový test hážu do koše a směju se, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že by se tam ukázaly dvě. S hodně lidmi jsme se podělili o to, že jdeme na transfer. V něčem je to krásné – spousta podpory, spousta rozptýlení, nemusíte mlžit. Jenže pak těm lidem musíte říct ten negativní výsledek. Nejbližší to věděli už z předchozích dnů. Rozhoduju se, že tomu zbytku dám vědět co nejdřív, ať už to mám z krku. S téměř každou reakcí brečím a nejradši bych, aby existovalo nějaké tlačítko a já mohla na chvíli přestat existovat. Poté volají z kliniky, sdělujeme si výsledky a domlouváme se, co dál. Na transfer bych mohla hned další měsíc vzhledem k tomu, že nejsem nijak hormonálně stimulovaná (kromě udržovacího progesteronu, který ničemu moc nevadí). Jsem ale rozhodnutá, že minimálně měsíc počkám. Nedovedu si nějak představit, že za dva týdny bych tohle čekání na Godota absolvovala znova. Konečně můžu vysadit léky a vlastně se dokonce těším na menstruaci, protože si posledních pár dní připadám jako ucpané potrubí. Menstruační bolesti uhodí před polednem, takže si dávám Nalgesin, jógu a jdu přežít další den…