Aktuálně jsem ve fázi, kdy už vůbec nepočítám s možností, že bych otěhotněla přirozeně. Asi nějaká malá pravděpodobnost existuje, ale kombinace mojí endometriózy a manželovy špatné morfologie tomu udává jiný směr: asistovaná reprodukce, konkrétně umělé oplodnění/IVF (in vitro fertilisation). A abych byla upřímná, cesta k tomuto rozhodnutí nebyla vůbec jednoduchá…

Když se vrátím ještě do doby, kdy jsem otěhotnět nechtěla, měla jsem o IVF dost mizivé představy  a informace. Neznala jsem nikoho, kdo by jej podstoupil (nevylučuju ale, že někdo takový byl, jen se tím veřejně příliš nechlubíte). Ve filmech se občas objevil pojem “dítě ze zkumavky” spolu s dilematem hlavních hrdinů, jak to svému potomkovi vhodným způsobem oznámit. Měla jsem tedy představu takovou, že IVF dítě je něco jako dítě adoptované. Že není tak úplně Vaše. Jak se o tom v mé sociální bublině nemluvilo, nabyla jsem dojmu, že je to zkrátka něco nestandardního a nepřirozeného. 

Pak přišel čas, kdy už jsem si otěhotnět přála. Nevím, jestli je to běžné, ale měla jsem o své plodnosti vždycky trochu pochyby, i když jsem si je nepřipouštěla. Dlouhodobé užívání antikoncepce, genetická zátěž a taky se o přibývajících problémech s plodností začalo více mluvit. Nicméně jsem pořád sebe samu přesvědčovala, že to bude v pořádku. A když mi první hormonální profil vyšel v pořádku, byla potvrzena ovulace a manželův spermiogram byl zhodnocen jako “krásný výsledek”, říkala jsem si, že to přece není možné, aby se to nepovedlo. Nejsem si zpětně jistá, jestli pro mě bylo IVF strašákem už tehdy, nebo až po té, co o něm začal mluvit můj tehdejší gynekolog. Uvědomuju si ale jasně, že když jej pan doktor zmínil, IVF si u mě podepsalo svůj ortel.

Jsem zvyklá s Vámi sdílet dost intimních věcí, tak se podělím dnes o další – ale trochu z jiného soudku. Celý život bojuju s pocitem, abych byla dost dobrá. Dost dobrá dcera, dost dobrá studentka, dost dobrý zaměstnanec, dost dobrá partnerka, dost dobrá milenka, dost dobrá kamarádka a v neposlední řadě dost dobrá žena. Bohužel jsem se nějak naučila, že “dost dobrá” se u mě překrývá s dokonalou. Pokud něčím podobným “trpíte”, tak víte, že je to mnohdy úsilí vyčerpávající. Navíc stejně dospějete k závěru, že dokonalí nejste, protože Vaše sebehodnota je křehké zboží a v tom pocitu “dokonalosti” nebo “bytí dost dobrá” Vás dlouho nenechá. Abych byla dost dobrá žena, měla bych mít děti (téma “měl bychů” je dost vyčerpávající kapitola sama o sobě). A ty děti bych měla mít přirozenou cestou, protože takhle je to evolučně dané, k tomu jsme určeni, a tak je to správné. Asi je Vám jasné, že když to takhle máte v hlavě nastavené a nedaří se Vám počít, jste tak trochu v prde…háji. Proto mi IVF celou dobu do mého plánu nezapadalo, protože se nezdálo být správnou variantou. V té době se mi navíc pod ruku dostal blog jedné ženy, která měla za sebou x neúspěšných pokusů o umělé oplodnění. V té době pro mě IVF byla ta nejvyšší meta, potažmo největší zlo, a když jsem si přečetla, že to vlastně ještě není žádná záruka, stala jsem se zarytým odpůrcem. 

Měsíce plynuly a já jsem si naivně myslela, že svůj neúspěch s otěhotněním prostě pokořím. Všichni mi dávali zelenou. Uklidňovala mě moje terapeutka, uklidňovala mě moje paní gynekoložka, která si po každém vyšetřením s dobrým výsledkem už pomalu malovala, že příště přijdu těhotná. Uklidňovalo mě okolí, že když není příčina, určitě to časem půjde. Navíc, já běžně věci nevzdávám. Ano, mám chvíle, kdy se skládám, kdy brečím, že už na všechno kašlu, že už nemůžu, že to za to nestojí. Ale pak se z toho vyspím a vymyslím pět náhradních plánů a variant (zrovna včera mě moje klientka na terapii pojmenovala mistrem plánů, takže asi tak je to o mně známé, haha). V otázce otěhotnění jsem spoustu plánů vymyslela a realizovala. Hormonální jóga, štěně, čínská medicína, úplně neřešení, změna gynekologa, podpůrné vitamíny, psychoterapie (oukej, na tu jsem chodila už předtím, ale i tak pro mě hrála velkou roli), postupná medicínská léčba, svatba (aby se miminko narodilo do manželství). Nestačilo to. Optikou mého starého nastavení – nebylo to dost dobré. A já pořád nevěděla, kde je zakopaný pes…

Změna nastala zhruba tři měsíce zpátky. Po nasazení Clostilbegytu (léků na stimulaci ovulace) jsem věděla, že je to moje poslední šance v ambulanci mé gynekoložky. Že když to nevyjde, budeme muset do péče kliniky. Velkou roli sehrála i cysta a nalezený útvar, které se mi při užívání Clostilbegytu objevily. Začala jsem totiž pochybovat o tom, jestli si nakonec všemi těmi pokusy o podporu početí plodnost ještě více nezhorším. Touha být mámou sílila, magická třicítka se blížila a já se ocitla před volbou: a)nechat to na přírodě a čekat, jestli budu “dost dobrá” žena, co se jí podaří přirozeně otěhotnět; b)půjdu cestou, kterou jsem na začátku striktně odmítala, vydržím hormonální nápor, anestézii, vyšetření a třeba několik pokusů, ale mám šanci, že se stanu mámou. 

V březnu jsem po třech letech končila terapii. Přirozeně to vyplynulo, že teď je ten správný čas. Vždycky budou nějaké problémy, prožívala jsem těžké období, ale měly jsme obě s mou terapeutkou jistotu, že mám nástroje, abych to zvládla sama. Na jedné z posledních konzultací jsme probíraly můj strach/odpor z IVF. Mluvily jsme o konceptu “dost dobré ženy” a taky o tom, jak mám dvojí metr na sebe a na ostatní. A že bych se mohla posuzovat stejně laskavě. Že podstoupit IVF není hanba. Mluvily jsme o strachu z bolesti, z nepohodlí, z emočních výkyvů. Z toho, že je v pořádku mít strach, být rozhozená a nechat druhé se o mně postarat. Že nemusím být pořád silná, nedávat nic najevo a vyřešit si vše sama, jak jsem se kdysi naučila. Myslela jsem, že tohle téma budeme řešit déle. Stačila půlhodina. Strach sice nezmizel, ale najednou měl jasné obrysy. IVF jsem sice pořád ještě moc nechtěla, ale minimálně jsem jej poprvé připustila jako možnost.

O pár týdnů později jsme měli konzultaci na klinice. A já jsem měla jasno. Oba jsme měli jasno. Diagnóza endometriózy to vše vlastně jen zpečetila. Máme sníženou plodnost. Nevíme, proč to tak je, ale je to tak. Není to naše vina. A IVF je cesta, bez které to zřejmě nepůjde. Jsem z toho happy jak tři grepy? Nejsem. Ale jsem s tím smířená. Opravdu. Strach pořád mám. Ale trochu se proměnil. Už se vůbec nebojím těch procedur, bolesti a emočních výkyvů. Spíše mám obavy, jak dlouho bude trvat, než k němu budeme moct přistoupit. A taky se bojím, že se to nepovede. Něco je však úplně jinak. Začala jsem se těšit. Začala jsem se těšit, že by se to povést mohlo. A že to s vámi budu sdílet. Že budeme mít IVF miminko. A víte co? Budu na to fakt hrdá a nebudu se tím tajit. Protože jestli se to povede, budu navždy vděčná, že něco jako IVF existuje!