Po tom, co mi před dvěma týdny diagnostikovali endometriózu, jsem dostala od svých blízkých několikrát otázku, jak se mám. Prvních pár dnů jsem odpovídala, že jsem ráda, že konečně znám důvod svých potíží, které se táhnou přes tři roky. Že se mi ulevilo. Taky v tom hrálo velkou roli, že první dva lidé, kterým jsem po výsledcích ultrazvuku volala, byl můj manžel a moje maminka. A oba se shodli na tom, že je to vlastně dobrá věc, protože když je známá příčina, lépe se pak nastavuje léčebný postup. A já se s tím hezky ztotožnila a bylo mi v tom dobře. Nechápejte mě špatně, pořád to do velké míry platí. Ale vynořilo se i to B: sakra, já mám endometriózu!!!
Článek o endometrióze jsem psala asi hodinu po tom, co jsem se o tom dozvěděla. Seděla jsem poprvé po pěti měsících v kavárně a dělala si různé rešerše, ať nepíšu nesmysly. Spoustu věcí už jsem věděla, protože tahle diagnóza nade mnou visela už poslední rok. Tím, že píšu blog, sleduju na Instagramu spoustu profilů týkajících se otázky plodnosti. Jenže tentokrát už jsem se na všechny ty informace nedívala zvědavýma očima někoho, koho by se to mohlo týkat. Teď už se mě to týkalo. Hladová po informacích jsem googlila, četla si zkušenosti, tipy, příběhy. Příběhy o tom, jak ani IVF nad endometriózou nezvítězilo. A pak jsem jedno sobotní dopoledne byla sama doma a totálně jsem zpanikařila, co pro mě vlastně život s tímto onemocněním znamená.
Vím, že endometrióza není žádná tragédie. Minimálně se na ni neumírá. A většinu času v měsíci tiše spí a nedává o sobě znát. Ale ta neplodnost? Ta je děsivá. Všechny moje strachy o tom, jak by nemuselo pomoct umělé oplodnění, se zhmotnily a zpřítomnily. A jsou tu se mnou. Pořád. I když se s nimi snažím bojovat. Vím, že googlit je hloupost a že každý příběh je jedinečný. Je spousta žen, které otěhotněly i přes tuto diagnózu, některé dokonce přirozeně. A zatím nikdo neřekl, že já bych neměla být jedna z nich. Přesto mám pocit, že potřebuju nějaký čas, abych si vlastně srovnala, na čem aktuálně jsem. V hlavě se mi dokonce objevuje otázka: “Kdo vlastně jsem?” Protože tři roky jsem byla medicínsky zdravá žena, které vycházely všechny vyšetření v pořádku a které pořád říkali, že se to určitě brzy povede. Jasně, endometrióza určitě nebude něco, co mě bude definovat jako člověka. Přesto je to něco, co se v mém životě odráží. Minimálně tím, že mi bude za pár týdnů třicet a já stále nejsem těhotná. Minulý týden mi dva dny po sobě oznámily mé blízké kamarádky, že jsou těhotné. A já jsem opět ve fázi, kdybych se nejraději zavřela do skříně, střelila se do kolena a vybrečela hektolitry slz. Zároveň nejsem přesvědčená o tom, že by mi to udělalo líp (minimálně to prostřelené koleno určitě ne). O dva dny později o sobě dala endometrióza znát znovu a to tak, že jsem si musela vzít v práci sick day, protože jsem nebyla schopná vylézt z postele. Bolesti celého břicha, stehen, spodních zad, motání hlavy, nevolnost a pocení jak kráva. A když jsem tak ležela s nahřívacím polštářem v posteli a během dne jsem třikrát spala, jak jsem byla vyčerpaná, došlo mi, že to vlastně až tak na pohodičku nemám. Že mi bývá fakt sakra blbě. A že to takhle po zbytek svého života mít nechci…
Takže jak se teď vlastně mám? Nemám se dobře. Nemám se dobře, protože nemám žádný časový plán. Nevím, kdy budu moct na operaci, kolik vyšetření mě čeká, kdy budeme moct začít s IVF. Nemám se dobře, protože nevím, kolik mě do té doby ještě čeká oznámení těhotenství druhých žen. A je mi fakt mizerně z toho, že se mi s nimi nedaří radovat. Vím, že sebelítost a domáhání se spravedlnosti je cesta do pekla. Shodou náhod jsem minulý týden viděla příspěvek KAMU ohledně diagnózy PCOS a neplodnosti – jak bychom se neměly brát jako oběti a věřit v tom, že se vše ve správný čas povede. A trochu jsem se nad ním posměšně pousmála. Protože kolik kopanců ještě přijde, než se ukážou dvě čárky na těhotenském testu? A ja to vlastně asi ani vědět nechci. Mám se zkrátka mizerně. Věřím, že mi takto nebude napořád. Nicméně život s neplodností dokáže být někdy neskutečně smutný…a sakra dlouhý!
To je mi moc líto!!!❤️❤️❤️ Objímám na dálku a fakt na Tebe myslím.?
Moc děkuji, Mari! <3 <3
Myslime na vas zlato nase. A s kazdym prispevkem mame zkrizene i prsty na nohou, aby tam nekde ke konci clanku bylo napsano, ze se male uchytilo ?????
??? Děkujeme, Evi! Ale asi si ještě chvíli všichni počkáme…
Neplodnost a to čekání je na prd! A je podle me úplně normální se taky podle toho cítit :)) jste skvělá, že to dáváte a taky fakt miluju tenhle blog, takže díky moc a hodně sil!
Btw já taky furt nic 😉
Josefíno, jste boží, moc díky!
Přeju, ať je to čekaní co nejkratší, protože je to neskutečný os*r!
Moc na Vás myslím! A mám to úplně stejně. S každým měsícem to prožívám o trochu hůř, vím, že to neovlivním, ale zároveň chci pořád myslet pozitivně. O to víc to pak bolí, když to zase nevyjde. Kolem všichni vesele těhotní na první dobrou a já si připadám hrozně, když každé oznámení obrečím. Ale jednou to prostě nějak vyjde! Držte se a děkuji za tento blog 🙂
Jsem s Vámi a moc Vám přeju, aby těch čekacích měsíců bylo co nejméně. Děkuji! 🙂
S vašimi pocity posledního článku se úplně ztotožňuju, je to strašně ubíjející vidět a poslouchat kolem sebe jak je zase někdo těhotný… Myslím, že je úplně normální, že se takto cítíme a máme na to plné právo, držím vám moc palce, ať je vám brzo dobře a nám všem tady (které jsme v tom s vámi), ať jsme to příště my, kdo oznamuje tu radostnou novinu :))!!
Milá Lilo, moc děkuji za krásný komentář. Taky už nám to všem ze srdce přeju, abychom byly příští na řadě! ?
Jani, pro mě jste s Honzou hrdinové! A upřímně mě už taky dost sere, že to je, jak to je. Nechápu to a hrozně si přeju, aby se ta čekací niť už konečně pretrhla!
Děkuju za podporu, Maru! ?