Začíná mi dovolená – což je rozhodně jedna z nesporných výhod práce ve školství. Někdo je háklivý na označení „prázdniny“, mně to ale vůbec nevadí. A tak jsem dneska dětem ve škole popřála krásné léto a teď se jdu připravovat na to své…
Začíná mi dovolená a obvykle je Jana planér. To víme. Proto většina mých prázdnin byla poměrně dost rozplánovaná. Cestování, návštěva kamarádů v jiných městech, návštěva kamarádů u nás doma, desítky aktivit atd. Často to pak dopadlo tak, že jsem kombinovala, až jsem překombinovala. Nemít plán je pro mě zkrátka strašák. A vypadá to, že se tomu strašákovi budu letos v létě stavět tváří v tvář. Vím, že pojedeme na prodloužený víkend se psem do Jeseníků a že bychom rádi v srpnu na Sicílii. Zároveň mě v červenci čekají dvě návštěvy u doktora – jedna kontrola na expertním ultrazvuku a pak konzultace na poradně pro endometriózu. A já moc doufám, že se konečně dozvím, kdy se věci dají do pohybu. Nejistota je totiž jedna z věcí, která lidi poměrně dost zúzkostňuje. Mě teda sakramentsky. Učím se s ní žít, ale moc bych si přála, aby jí bylo trochu méně. Ale to jsem teď odbočila…
Začíná mi dovolená a já nevím, jestli jsem se letos těšila. Červen byl sice hektický, ale vzhledem ke koronavirovému roku jsem po prázdninách tentokrát tolik netoužila. Vyhovoval mi pravidelný režim, pravidelný přísun práce a vyhovovalo mi, že nemusím tolik přemýšlet sama nad sebou. A to je možná ten kámen úrazů. Mám někde vzadu zašité, že jakmile budu mít čas sama na sebe, moje hlava dá průchod všem strachům, obavám, smutkům, vztekům a frustracím, které zavírám do vnitřní skříně. Čím dál víc si uvědomuju, že s tím svým vnitřním smutkem zkrátka neumím zacházet. Buď od něj uteču – tím, že ho přebiju jinými aktivitami, shodím ho humorem typu „Jsou horší věci na světě.“ nebo vědomým nastavením „Nechci být nešťastná, na to je život krátký“. Pak mám druhou strategii – odříznout emoce a přepnout se do racia. Někdy lidem vyprávím o své neplodnosti, endometrióze a všech těch peripeticích tak, jak bych jim vyprávěla, co jsem včera vařila k obědu. Jasně, věcně, stručně, bez jakýchkoliv emocí. Rovnou vám prozradím – krátkodobě to funguje, dlouhodobě ani omylem! Od některých věcí se zkrátka odříznout, nebo utéct nejde…
Začíná mi dovolená a já vlastně nevím, co chci. Na jednu stranu mě to láká natřískat aktivitami, abych si dělala radost, měla nabitý program a netrápila se věcmi, které stejně nemůžu ovlivnit. Zkrátka aktivovat svůj racio mód. Na druhou stranu mám chuť to nechat být. Nijak to neplánovat, dát tomu volný průběh a taky si na sebe ten čas udělat. I když se toho bojím. Psala jsem v minulém článku, že už k nikomu na terapii nechodím. Chybí mi to, zároveň nemám pocit, že bych to potřebovala obnovit. Spíš bych si potřebovala udělat takovou sebeterapii. V klidu, sama se zamyslet nad tím, jak mi vlastně je. Jak to (ne)zvládám. Co potřebuju. Čeho se bojím. A co můžu pro sebe udělat. Mám kolem sebe poměrně dost lidí, kterým můžu kdykoliv zavolat. Kteří mě podpoří. Kteří mě obejmou, když je o to poprosím. Moje sociální „záchranná síť“ je úžasná. Jenže já potřebuju zapracovat na té svoji vnitřní. Aktuálně mám pocit, že jsem zavřela do pokoje malou holčičku, která je vyděšená z toho, co bude, a řekla jí, ať se vrátí, až přestane hysterčit. Takhle bych svoje dítě vychovávat nechtěla, sobě to ale dělám. A jak píšu tenhle článek, automaticky se hážu do plánovacího módu. Toto léto bych chtěla: a) pravidelně si dělat čas na sebe; b) pustit z pokoje hysterčící holčičku; c) podpořit samu sebe a už se ten checklist rozjíždí. A já ho mít nechci. Protože co kdybych ho náhodou nedodržela…
Začíná mi dovolená a nabízí se otázka, jestli je to teda za odměnu, nebo v něčem trochu za trest. Nemám tušení. Nechce se mi utíkat, nechce se mi přepínat na sílu do racia, ale asi je v pořádku to občas udělat. Chci, aby mi bylo dobře. Zároveň mě napadá, jestli k tomu nevede cesta tím, že mi prostě nějakou dobu dobře nebude. Nějak se to odžije a třeba bude líp. Vůbec nevím, jak mi to půjde. Jestli najdu odvahu se do toho pustit. Jsem v tom prostě zacyklená. Nevím, jestli jsem srozumitelná, ale snad mi to odpustíte.
P.S. Když jsem se loučila s kolegy v práci, několikrát jsem slyšela, že bychom s manželem měli v létě pracovat na miminku. Tak jestli si v něčem vědomě dávám dovolenou, tak právě v tomto. Máme to takhle už poslední dva měsíce a musím říct, že je to po tak dlouhé době skvělá věc. Není nad to mít sex, kdy chceme my a ne kdy chce příroda…
thanks, very interesting 🙂