2. DOBRÝ GYNEKOLOG = BÁJNÁ ATLANTIDA?

Úvodem bych chtěla říct, že si fakt vážím českého zdravotnictví. Bez ironie a sarkasmu. Půl roku jsem žila v norském Lillehammeru, kde jsem si zlomila ruku, a měla tak možnost nakouknout pod pokličku severské lékařské péči. No a nadšením jsem si na zadek rozhodně nesedla. Taky mám spoustu kamarádu z různých koutů Evropy. Někteří se hrozí toho, že by si jednou něco zlomili, protože by za ošetření museli platit dalších x let. Další holandská kamarádka ve svých pětadvaceti nevěděla, kdo je gynekolog – prý ještě těhotná nebyla. Prevence a případné problémy s děložním čípkem se zřejmě neřeší a antikoncepci předepisuje praktický lékař. Takže podtrženo sečteno, jsem moc ráda za to, v jaké zemi žiju.

Myslím si, že návštěva gynekologa je pro ženy v podobné kolonce jako návštěva u zubaře. Úplně dvakrát se na to netěšíte. Když budu mluvit za sebe – návštěva gynekologa je pro mě prostě povinnost, ze které mám neutrální pocity. Nebo v době “nerozmnožovací” jsem je měla. Jednou ročně na prevenci, pokecat s bezvadnou sestřičkou a zase za rok čau! Klepu na dřevo, že jsem nikdy nemusela řešit žádný gynekologický problém. Pochopitelně jsem tak neměla ke své lékařce vytvořený žádný hlubší vztah, navíc po dvanácti letech se jich tam několik vystřídalo. 

Když jsem vysadila antikoncepci, první tři měsíce vše šlapalo jako hodinky. Až mě to samotnou překvapilo, protože jsem četla spoustu hororových příběhů o škodách hormony napáchaných. Po čtvrt roce ale zmizela značka ideál a já se poprvé v životě potýkala s tím, že v mém těle asi nefunguje vše, jak by mělo. Vyčkala jsem ještě pár měsíců, pak sebrala odvahu a poprvé šla za gynekologem řešit “problém”. Nevím, jestli to takhle funguje u všech doktorů, ale moje paní lékařka si mě poslechla, od stolu mě diagnostikovala “hormonální nerovnováhou” a nabídla dvě řešení: a) antikoncepce (to při snaze otěhotnět chceš) x b) léky na bázi hormonů, které ale prý ženám často způsobují nevolnost (to chceš ještě víc). Tak jsem se rozloučila, hezky poděkovala, v duchu zaklela, že za tohle platím ročně 300,- a šla definitivně hledat nového doktora. Když už nic, alespoň ušetřím ty prachy.

Můj druhý gynekolog byl na doporučení mé kamarádky a byl to muž. Měl ordinaci kousek od našeho bytu, objednal mě za pár dní a platila jsem pouze třicet korun za zrcátko. Při první návštěvě mě ujistila pacientka v čekárně, že je pan doktor zlatý a já věřila, že dělám správné rozhodnutí. Pan doktor byl velký profík. Poslal mě na testy, kde se zjistilo, že žádnou hormonální rovnováhou netrpím (překvapení!), na můj problém mi předepsal léky (sice hormony, ale malá dávka a jen na pár dní v měsíci a špatně mi nebylo ani trochu) a já se těšila z toho, že se něco děje. Ne na dlouho. Za čtyři měsíce jsem šla na kontrolu – tehdy to byl rok od toho, co jsem vysadila antikoncepci. Rutinní prohlídka, při které pan doktor zahlásil jen tak mimochodem, že mám myom na děloze a začal se mnou procházet další kroky, když teda pořád nejsem těhotná. Vyšetření partnera, hormonální stimulace a když to do půl roku nevyjde, tak teda umělé oplodnění, protože myom a protože mladší už nebudu. Zcela konsternovaná jsem se zeptala, jestli je ten myom nějaký problém a dostala ujištění, že zatím ne, protože je malinký, ale kdyby rostl, tak by to mohl být průšvih. Z ordinace jsem jela rovnou zkoušet svatební šaty s nejlepší kamarádkou, které jsem tehdy šla za svědka. Po cestě jsem se musela zavřít v nákupním centru na záchodě, kde jsem čtvrthodiny brečela, než jsem se dokázala pořádně uklidnit. Je mi 27 let, rok neberu antikoncepci, mám myom, nevím, co to znamená a mám jít na umělé oplodnění, protože už jsem stará? Ten den mi bylo fakt na hovno. Psala jsem svému muži smsku s tím, co se stalo, upravila rozmazanou řasenku a jela plnit povinnosti svědkyně. Neměla jsem ani odvahu si vygooglit, co pro mě znamená život s myomem – tuhle práci za mě převzal z vlastní iniciativy můj muž a já mu byla dost vděčná. Potom následovalo hodně psychicky náročné období, ale nakonec jsem se nad to povznesla a odmítla jakékoliv medicínské řešení – o tom ale až jindy. O půl roku později jsem šla na preventivní prohlídku s myomem, která dopadla dobře. Padla tam ale zase otázka, jak budu řešit to, že stále nejsem těhotná a že bych už měla. Panu doktorovi jsem oznámila, že jsem si koupila štěně a že dítě momentálně nijak víc řešit nechci. Po odpovědi “No, ale pes vám dítě nenahradí” jsem věděla, že ten den jsem v ordinaci pana doktora naposledy.

Co vám budu povídat, moje víra v doktory a medicínu všeobecně byla po těhle zkušenostech dost oslabená. Gynekologa jsem ale potřebovala. Ne kvůli řešení otěhotnění, ale právě kvůli prevenci. Do třetice všeho dobrého jsem dala na další doporučení a znovu jsem oslovila ženu. Přece jen by mohla být v otázce neplodnosti trochu empatičtější než muž. Po první návštěvě jsem byla nadšená. Bezvadná sestřička, se kterou jsme povykládaly jako známé po letech, mladá osvícená paní doktorka, která se mi nesnažila vnutit hormony, ale bylinné kapky s doporučením hormonální jógy, kterou sama odzkoušela. Moje rozhodnutí neřešit věci hned radikálně a medicínsky respektovala, prozkoumala myom, o všem mě informovala a já se konečně na vše ptala a nebála si říct, co si nepřeju a nechci. Domluvili jsme se na tom, jak budeme postupovat a já se vlastně začala těšit na další návštěvu – no úplná science fiction. Ono je to vlastně jednoduché…jde o to dát tomu člověku naději, být empatický, ale zdůrazňovat rizika, a respektovat jeho přání. To je vše, co konkrétně já od svého gynekologa potřebuju. Jestli jsem našla fakt dobrého gynekologa, nebo je to jen mýtus, o tom se přesvědčím až časem. Minimálně ale mám naději, že by to tentokrát mohlo být fajn…