125. MŮJ PRVNÍ TRIMESTR

Přijde mi až neuvěřitelné, že tento článek píšu na konci prvního trimestru. Byť jsem teda našla různé informace, jak dlouho ten první trvá. Někde psali do konce 13. týdne, někde dokonce o týden déle. Řídím se ale svoji aplikací, tedy třináct týdnů. Původně jsem si myslela, jak si budu poctivě monitorovat týden po týdnu, ale nakonec jsem ráda, že jsem schopna se po více než měsíci vůbec k nějakému psaní dokopat. 

V úvodu bych chtěla říct, že první trimestr byl o mnoho lepší, než jsem čekala. A píšu to s velkou vděčností a vůbec se nechci rouhat. Slyšela jsem zkušenosti různých žen, jak se jim ten čas táhl a jak mezi jednotlivými kontrolami bylo vždy moře času. Asi relativně bylo, nicméně si stále myslím, že to uletělo jako voda. Myslím, že je to částečně způsobeno faktem, že jsem nemusela nijak přizpůsobovat svůj režim. To je docela vtipné, protože před rokem jsem měla úplně jinou představu, jak budu se svým těhotenstvím zacházet. Byla jsem rozhodnutá, že jakmile otěhotním, jdu na neschopenku a všechno se zastaví. Nějak jsem automaticky vycházela z toho, že po všech těch peripetiích bude moje těhotenství rizikové a budu se muset sakramentsky šetřit. Realita byla v tom prvním trimestru jiná. Průběh těhotenství bez komplikací. Stále pracuji a plánuji pracovat, dokud to půjde. Snažím si vychutnávat život jako dřív. S miminkem v břiše jsem se nejen socializovala beze změny, ale očividně to bude kulturní milovník, protože jsme spolu zvládli dvě divadla, kino, Majáles, koncert Avril Lavigne nebo přednášku v milovaném planetáriu. Zároveň jsem zvládla zkoušky z psychoterapeutického výcviku a odsvědčila jsem své blízké kamarádce svatbu. A mám radost, že mi těhotenství dovolilo všechny tyto aktivity si pěkně užít. 

Velký podíl na tom všem měl můj fyzický stav. Neříkám, že jsem byla bezpříznaková, nicméně jsem nezažila za první tři měsíce nic, co by mě výrazně omezovalo. V prvních týdnech jsem si zvykala na návaly nevolnosti. Ty přicházely nejčastěji odpoledne/večer a zhruba kolem 7. týdne mi bývalo zle pořádně. Párkrát se mi žaludek pohoupal tak, že jsem zvažovala, zda půjdu zvracet. Nakonec jsem ale nezvracela ani jednou. Spíše jsem měla žaludek na vodě a bylo mi prostě nedobře. Chvíli jsem to řešila těhotenskými lízátky, pak jsem pochopila, že když pravidelně po malých porcích jím, je to o mnoho lepší. Dalším projevem byla velká únava. Což vzhledem k minulosti endo není nic, co bych neznala. Zkrátka jsem chodila o hodinu dříve spát a asi třikrát se mi stalo, že jsem o víkendu usnula po obědě. Cítila jsem, že musím víc odpočívat a šetřit se, ale nijak jsem únavou neodpadávala. Bolesti prsou zmíním jen okrajově. Ano, prsa mě bolí stále. Někdy více (to si pak nemůžu pořádně ani lehnout na bok) a někdy méně. Trochu se mi zvětšily, ale zatím vypadají pořád stejně. Nesetkala jsem se s tím, že by mi ztmavly bradavky, nebo mi na nich extra vystoupily žíly apod. Těhotenství se mi ale rozhodně podepsalo na trávení. Určitě to podpořil i progesteron, který stále zavádím. Začala jsem trpět zácpou. Naštěstí ne několikadenní, ale občas se mi stane, že se mi na záchod nechce vůbec. A když jo, není to žádná hitparáda. Vlastně jsem to trochu přirovnala k endo ve střevech – v obou případech se člověk zkrátka dobře nevy…víte co. Trochu se děsím, jak se to bude s pokročilostí těhotenství zhoršovat. Někdy okolo osmého týdne mi začalo pomalu růst břicho (nebo jsem se hodně nafoukla). Trávit čas v džínech už pro mě bylo nereálné, a tak jsem přešla na kalhoty/sukně na gumu a volné šaty. Těhotenské oblečení jsem si ještě zatím žádné nepořídila. Občas mě pobolívalo břicho, ale jen trochu a byl to spíš tlak než bolest. Dvakrát se mi ozvala moje řezná jizva na břiše a bylo mi mojí paní doktorkou doporučeno docházet na gynekologickou fyzioterapii. Je to v procesu! Co na těhotenství zbožňuju, je kvalita pleti, vlasů a nehtů. Patřím k té skupině žen, kdy v těhotenství jsem měla asi dvakrát pupínek, vlasy mi rostou jako divé a přestaly se tolik mastit a nehty mám díkybohu zpět v kvalitě jako před umělým přechodem. Sama sobě přijdu hezká a krom trochu bříška jsem ještě nic váhově nenabrala. Ale jasně, v prvním trimestru je brzo. 

Co se týče psychiky, bylo to trochu jako na horské dráze. První týdny pro mě byly vážně náročné. Byť jsem se nesmírně radovala, snad stejnou měrou (ne-li více) jsem se bála. Při každém divném pocitu v břiše, při dnech, kdy mi nebylo vůbec špatně, před každou kontrolou. Když jsem někomu oznamovala, že jsem těhotná, říkala jsem to snad bez emocí, abych náhodou nepůsobila moc optimisticky, protože v tomto období se může kdykoliv cokoliv pokazit. Hodně mi pomáhalo mít mentální milníky. Oslavovala jsem každý týden, do kterého jsem se dostala. První ultrazvuk. Srdíčko. Druhý ultrazvuk. Poslední kontrola na klinice. Kontrola u mé gynekoložky. Těhotenská průkazka. První screening. Byla jsem i ráda, že jsem v prvních týdnech měla intenzivní podporu na terapii. Tam jsem si uvědomila, že zkratka musím miminku a svému tělu důvěřovat a ono to nějak dopadne. Stejně to nijak neovlivním a chtěla jsem si užít, že se to vůbec děje. Druhou užitečnou věcí pro mě bylo, když jsem své terapeutce vyprávěla, jak se bojím radovat, abych to nezakřikla a ona reagovala, že přeci nejsem žádná čarodějka, abych to zařídila. To mě dost pobavilo a uklidňovala jsem se tím kdykoliv, když jsem se přistihla, že se v prožívání radosti ze strachu brzdím.  Každopádně znovu děkuji, že mi bylo fyzicky natolik dobře, že jsem normálně pracovala. Při představě, že jsem celé dny jen doma, pozoruju se, googlím každou zdánlivou anomálii – tak to by mi brzy hráblo. Dost mi pomáhalo zaměstnat si hlavu a myslet i na jiné věci než na obavu, jestli těhotenství prosperuje tak, jak má. Také jsem se přesvědčila, že s těhotenstvím je to jako se vším. Potřebuju čas si na to zvyknout. První týdny bylo vše tak nové, rychle se měnící a pořád mi to přišlo neuvěřitelné. S postupujícími týdny a i změnami na těle už jsem přijala, že tam miminko skutečně je a roste. Nejvíc jsem se uvolnila asi po posledním ultrazvuku v 11.týdnu. Miminko totiž poprvé vypadlo jako človíček. Různě se vrtělo, protahovalo si nožičky a bylo vidět, že vše je tak, jak má. Navíc bylo o pár dní větší, a tak jsem si říkala, jak hezky u mě prosperuje a že si to začnu užívat. Od té doby se bojím méně.

Snažila jsem se dodržovat všechna důležitá omezení, čemu bych se měla v těhotenství vyhnout. Zároveň jsem se ale snažila být rozumná. Piju jednu kávu denně. Nevyhýbám se zelenému či černému čaji. Snažím se ale držet pravidla, co mi dali na klinice – nepřekročit dva šálky denně. Většinou mám tak jedno kafe a jeden nějaký čaj, co obsahuje více teinu. S čaji je to pro mě v těhotenství náročnější. Jsem velký konzument a milovník. Téměř nepiju ovocné čaje, což jsem zjistila, že díky obsahu ibišku ani není v těhotenství vhodné. Prima je roiboos (neobsahuje žádný tein), nebo je fajn i bílý čaj, které teinu obsahuje menší množství. S bylinkovými čaji jsem se zatím rozhodla nehazardovat – přiznám se, že mám guláš v tom, jaké byliny můžu a jaké ne. Časem to vyřeším koupí těhotenského čaje. Občas v malém množství ochutnám i něco “zakázaného”. Třeba na svatbě jsem si dala trošku paštiky na toast a snědla dva játrové knedlíčky ve vývaru. Možná jsem někdy snědla i nějaký nepasterizovaný sýr. Obzvlášť v restauracích nemám úplně vždy přehled, co za sýr tam dávají. Když je ale explicitně napsáno, že je něco s plísňovým sýrem, tak si to samozřejmě nedám. Nejvíc mi chybí tekutý žloutek – na ten jsem teda stále posera, takže z vajec jím akorát vajíčkovou pomazánku, ham and eggs a výjimečně si dám míchaná vejce (tam možná trochu rebeluju, protože ty si neuvařím do mrtva, ale zároveň si dávám pozor, aby nebyla příliš tekutá). 

Se sportem to zatím bylo dost na štíru. A) Měla jsem strach. B) Byla jsem unavená jak pes. Asi třikrát jsem si dala těhotenskou jógu, občas se protáhla na jóga matce a hlavně jsem chodila na procházky (ačkoliv s minimální výdrží). Hodně se těším, že s vysazením léku bych mohla začít chodit plavat a zpravidelnit těhotenskou jógu. Záda mě bolí nesmírně! Sexuálně jsem se taky poměrně uskrovnila. Do sedmého týdne jsem se bála. Pak už jsem se uvolnila a nijak se mu nevyhýbala. Nicméně díky levelu únavy nebo nafouklému bublajícímu břichu jsem se ne vždy cítila “v moodu”. Doma je ale prima, že se tím ani jeden netrápíme a bereme to jako dočasný stav. Třeba druhý trimestr přinese něco nového. 

Milý první trimestre, díky, žes byl takhle prima! Díky, že jsem si mohla zažít, že někdy jdou věci i nekomplikovaně. Že ne vždy si musím tahat černého Petra. A že jsem si Tě mohla prožít až do samého konce. Já jsem spoko a věřím, že miminko taky. A jsem zvědavá, co přinese trimestr další. Očekávám příliv energie, haha!