117. PŘIŠLO JARO!

Jsem zpátky. Pauza nebyla tak kreativní, jak jsem si myslela. Nicméně pranýřovat se za to nebudu – je to tak, jak to je a zřejmě to zrovna takto bylo potřeba. Pár z Vás se mi ozvalo, že by rádo sdílelo svou cestu k miminku. Ženy, vím o Vás, myslím na Vás a Váš čas přijde. Cítím ale, že teď tady na blogu potřebuju pár střed věnovat updatu, kam se naše cesta posouvá a jestli…

Naposledy jsem s Vámi sdílela lednovou frustraci z odloženého transferu. Paní primářkou mi bylo tehdy řečeno, že menstruace by měla přijít nejdříve za čtyři týdny, tzn. ke konci února. Nabrala mi ještě pro jistotu krev na ověření hladiny hormonů štítné žlázy a prolaktinu, které se vrátily v normě. Uf! Byť jsem tomu původně chtěla nechat volný průběh, že si ten cyklus nebudu nijak monitorovat a počkám, až přijde menstruace, nakonec to dopadlo jinak. Koupila jsem si znovu papírové ovulační testy s tím, že si jej čas od času udělám, abych věděla, jestli se tělo konečně probouzí. Plán skvělý, výsledek ale mizerný…ovulační testy byly téměř sněhobílé. 

Rozhodla jsem se, že zatím to nebudu nijak řešit. V první půlce března mě čekal terapeutický výcvik, a tak jsem si dala deadline, že pokud to do té doby nedostanu, zavolám na kliniku a zřejmě budeme muset menstruaci uměle vyvolat. Ach jo. To jsme taky mohli udělat hned v lednu, že jo. Končil únor, začal březen a já si jeden večer všimla, že mě všechno dojímá a začíná mě bolet vnitřní strana stehen. Že by se blížila menstruace? Ale to je blbost, když jsem neměla žádnou ovulaci. Nicméně za dva dny odpoledne mě překvapilo, že začínám slabě krvácet. Říkala jsem si, že se to beztak zas bude dlouho rozjíždět a pravou menstruaci dostanu až bůhvíkdy. Opak byl pravdou. Za hodinu jsem si musela zandat kalíšek. Bolesti nulové, a tak jsem pořád odmítala věřit tomu, že je to ono. Druhý den ráno jsem vstala, opět bez jakékoliv bolesti/tlaku/nekomfortu s tím, že jsem měla pravdu a včera to byl falešný poplach. Ani náhodou. Snad poprvé v životě se mi rozjela menstruace hned, bez jakéhokoliv špinění, přerušovaného krvácení a hlavně bez bolesti. Kompletně. Za pět dní jsem nepotřebovala ani nahřívací polštář a v den “mého nejhoršího utrpení, když jsem měla ještě endo” jsem byla celý den na rodinné oslavě, aniž bych ve svém těle jakkoliv cítila, že menstruuju. Zázrak. Znovu jsem v duchu poděkovala celému operačnímu týmu, že mi vážně zlepšili život. Kdo to nezažil, nepochopí. A taky jsem se začala těšit, že menstruace může být dobrým znamením, že se blíží setkání s embryjkem číslo tři. 

Ještě než se konala klasická kontrola na klinice dvanáctý den mého menstruačního cyklu, jela jsem na výcvik. Budu tady opět sdílet něco, co je trochu mimo mou komfortní zónu a nese to s sebou pro mě určitou míru studu. Zároveň vnímám jako důležité, aby to zaznělo. Jeden večer jsme v rámci oddychu měli ochutnávku “ectactic tance” – intuitivního tance. Protože tancuju ráda, moc mě to bavilo. A protože jsme většina z nás tancovala se zavřenýma očima, dovolilo mi to se více uvolnit. A po dlouhé době, možná poprvé v životě, jsem cítila svoji dělohu. Připadám si v něčem jako ezožínka, když to píšu, ale tenhle zážitek byl pro mě hodně důležitý. Protože mně bylo s mou dělohou dobře. Ne jako doposud, že jsem o ní věděla jen díky endo a bolavé menstruaci. Najednou mi došlo, že se snažím pět let otěhotnět a naprosto opomíjím místo, kde se zázraky otěhotnění dějí. Že to místo ignoruju, necítím, jsem od něj odpojená. Dostala jsem chuť to změnit. A tak jsem si v rámci jedné terapeutické práce vizualizovala svoji dělohu jako kvetoucí louku plnou kopretin. Bylo to v něčem symbolické, protože po dlouhé rekonvalescenci a umělém přechodu jsem měla pocit, jako bych se konečně začala probouzet z dlouhého zimního spánku. 

Den po návratu mě čekala kontrola na klinice. Byla jsem nervózní, ale uklidňovala jsem se, že březnová menstruace je snad signálem, že můžeme dostat zelenou. Ani jsme se nezdržovaly s paní doktorkou “small talkem” a šlo se vyšetřovat. A světe div se, rozkvetla mi zřejmě nejen děloha. Dvanáctý den cyklu byla moje sliznice na dvanácti centrimetrech (to se nestalo nikdy!) a na pravém vaječníku se pyšnil krásný osmnáctimiletrový folikul. Nejraději bych dala paní doktorce a sestřičce pusu. Bylo jasné, že injekci na vyvolání ovulace dostanu hned, protože nejpozději zítra bych zřejmě ovulovala přirozeně. Což je podle mě extra brzo na moje poměry, ale protože už nemám endo, tak vůbec nevím, jak moje tělo funguje. Očividně jinak. Transfer jsme naplánovaly o šest dní později s téměr totožnou přípravou jako předchozí pokusy – tzn. užívání progesteronu (Utrogestanu). Tentokrát jsem ještě k tomu dostala tabletky Anopyrinu, které by měly působit jako prevence předčasných potratů, například kdyby se začala odlučovat placenta (má to souvislost s genetikou, ale vůbec jsem si nezapamatovala jakou). Na závěr jsme ještě probraly, jestli dávat EmbryoGlue. Já jsem původně byla proti. O EmbryoGlue jsem psala už v tomto článku a protože některé kliniky jej považují za zbytečné, vůbec jsem o něm původně neuvažovala. Ptala jsem se ale na názor své lékařky. Ta rozhodnutí nechala na mě. Říkala ale, že s ním pozitivní zkušenost má a že je na zvážení, jestli v době, kdy je moje tělo nejvíc připravené, (navíc na nás čekal transfer embryjka špičkové kvality), to nepodpořit co nejvíce to jde. Rozhodla jsem se, že tomu ještě jednou šanci dám, ale další transfer už budou bez. Důvodem byla také finanční náročnost. Po novém roce se ceny na klinice zvedly – transfer teď vyšel na 11 500,- a s EmbryoGlue to bylo o 6000,- více. Představa, že za každý potenciální transfer dáme 17500,- a třeba z toho žádné mimino neklapne, tak mě asi trefí šlak. Každopádně jednou to zkusíme! 

Odcházela jsem euforická. Vůbec jsem nečekala, že bych přišla na kliniku a hned odešla s termínem transferu a léky v kabelce. Začínala jsem být optimistická, že by se na nás konečně mohlo usmát štěstí. Termín transferu vyšel na první jarní den, 21.3., a mně ta jarní symbolika přišla velmi silná – v mém těle jsem cítila jaro a ve dni oficiálního jara přivítáme na palubě miminko číslo tři. Stále v nás přetrvávalo rozhodnutí nikomu o transferu neříct a já do toho šla s vědomím, že dokud to půjde, chci pracovat. Trochu jsem se bála, že kdybych si dala dvoutýdenní volno, žila bych v těhotenské tematice na internetu 24/7. Což už vím, že není žádná výhra…

Tak si držíme palce a embryjko číslo tři – moc se na Tebe těšíme!