118. DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO

Před rokem jsem psala článek s názvem “Kamera, klapka, transfer potřetí!”. Ačkoliv to odkazovalo na to, že mi první transfer dvakrát odložila rektoskopie a covid, trochu jsem si dopředu předpověděla, že budou minimálně tři. Zajímavé je, že od druhého pokusu uplynul téměř přesně rok. Loni jsme si pro embryjko šli 16. března, letos 21. března. V kalendáři jsem si poznačila, že si jdeme pro Světlušku, byť jsem si nebyla jistá, jakou přezdívku miminko číslo tři dostane. Den před transferem jsem si ze zvědavosti zadala, kdy bych v případě úspěchu rodila. Vyšlo to na manželovy 31. narozeniny. Poslala jsem mu to, že to je jasné znamení a že to musí klapnout!

Doma jsme se hodně těšili. Podařilo se nám oběma kalendáře sladit tak, abychom zvládli nutné pracovní povinnosti a mohli na transfer opět společně. Ačkoliv jsem původně nechtěla celý den pracovat, nakonec jsem kývla na dvě online terapie – jednu před a druhou po transferu. Nějak jsem cítila, že mi to alespoň zkrátí čekání. Hezky jsem se vyspala, ráno si ještě dala protahovací jógu (nebyla jsem si jistá, jestli budu v dvoutýdenním čekání cvičit, nebo raději ne), udělala si královskou snídani, odkonzultovala a na jednu jsme jeli na kliniku. Celé ráno jsem se modlila, ať mi nezavolají, že to embryjko nezvládlo. Naštěstí zvládlo! 

Na klinice vládla pohoda. Věděla jsem, že sestřička s paní doktorkou přijely speciálně kvůli mě, protože se musel dodržet přesný čas transferu od aplikace Ovitrelle. Díky vyšetření Endometrio vím, že moje ideální implantační okénko je o 12 hodin posunuto oproti průměru. S manželem jsme během čekání plánovali, kam si zajdeme na oběd, a já se z toho v duchu snažila nedělat takovou vědu. Přece jen to byl můj třetí pokus. Měla jsem od něj určitá očekávání, i když jsem se snažila stát nohama pevně na zemi – že je to zkrátka buď, a nebo. Zároveň jsem si znovu uvědomila, jak se cítím na klinice dobře a jak neskutečně důvěřuju svojí paní doktorce a sestřičce, která je mým oblíbencem. Manžel si ze mě utahoval, že to jsou moje kámošky. Jako kámošky jsem je nebrala, ale poměrně blízký vztah jsem si s nimi vybudovala. 

Samotný transfer šel jako po másle. Opět jsme vyfasovali operační mundur – já sukýnku, manžel oblek a šlo se na věc. Močový měchýř naplněn tak akorát, dostala jsem pochvalu, že na ultrazvuku vše vypadá jako podle učebnice. Tak aspoň něco, s ultrazvuky běžně nekamarádím. Paní doktorka byla velmi šikovná v zavedení katetru, necítila jsem nic a pak už jsme s manželem ruku v ruce sledovali, jak naše embryjko putuje do dělohy (respektive kontrastní látka, která byla na monitoru viditelná). A byla jsem těhotná! Potřetí. Asi patnáct minut jsem si poležela, společně jsme zážitek vstřebali a pak už jsem si šla jen vyzvednout zprávu a těhotenský test. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsme odcházeli. Na recepci byla paní doktorka, sestřička, paní recepční a ještě dvě další pracovnice a všechny nám přály hodně štěstí. Neskutečně mě to dojímalo a nepřipadala jsem si jako další zákazník, ale jako součást reprokomunity (dost tomu napomáhá, že si mě už všichni po roce a půl pamatují). 

Transfer jako takový byl téměř na chlup stejný jako předchozí pokusy. Během dvoutýdenního čekání jsem si ale do poznámek zapisovala, v čem mi přijde číslo tři jiné. V prvé řadě jsem si poprvé dokázala představit, že otěhotním. Představovala jsem si první ultrazvuk, jak se rozloučíme s klinikou, jak to oznamujeme rodičům, jak mi roste bříško. Možná je to zvláštní, ale pro mě to vždy předtím bylo tak moc abstraktní, že krom pozitivního těhotenského testu jsem si nezvládla představit nic. O spojení se svoji dělohou jsem psala už v předchozím článku a hodně mi pomáhalo si představovat, že je to opravdu rozkvetlá louka, na které se má embryjko moc hezky. Hodně jsem vizualizovala i embryjko. Představovala jsem si jej jako malou válečnici z jedné mobilní hry, co hrával můj manžel. V ruce má sekyrku a pěkně si tam prosekává svoje místo, aby se mohla zabydlet (jo, je to trochu kontrast oproti rozkvetlé louce, uznávám, ale fungovalo oboje!). Hodně jsem si i uvědomovala, že to opravdu nemůžu nijak ovlivnit. V prvních dnech jsem sledovala různá videa ohledně implantace, jak jí napomoct atd. Dost mě uklidnilo, že je to opravdu zázrak a že neexistuje nic, čím bych to mohla pokazit. Taky mi hodně pomohla rozprava s kamarádem, který si také prochází IVF. Že se k tomu snaží přistupovat tak, že některé páry jsou úspěšné až na několikátý pokus. Touto optikou nebyl pokus č. 3 až tak děsivý. A v poslední řadě jsem si naprosto povolila se stresovat. Absolvovala jsem během prvního týdne po transferu jeden telefonát, který mě dost vyvedl z míry. Prvně jsem se vyděsila, že se přeci nesmím stresovat. Pak jsem ale miminku řekla, že jestli ve mně někdy chce přežít, tak to musí dát i s občasnou mírou stresu. Že to jsem prostě já a rozhodně se devět měsíců nezvládnu někdy nestresovat. 

Jestli to bylo do třetice všeho dobrého, nebo zlého – tak o tom už příště!