Finišuje školní rok a jako vždy je to řádný blázinec – tím tuplem když je to můj poslední. Myslím si, že v práci už všichni nedočkavě vyhlížíme letní prázdniny. Já si před pár dny uvědomila, že už jedny prázdniny mám. Po čtyřech letech jsem se přepnula z módu řešení otěhotnění do polohy off. Vypnuto. V nečinnosti. Nic. Nada.

Když jsem s jednou kolegyní v práci rozebírala, že odcházím do vlastní praxe, říkala, že si pak až s odstupem času uvědomím, v jakém pracovním stresu jsem byla. Že dokud v tom člověk žije, tolik to nevnímá, nebo zapne autopilota a přežívá. Přesně toto uvědomění teď mám. Teď, když jsem na hormonální antikoncepci a mám jistotu, že otěhotnět nemůžu, zjišťuju, jaký stres pro mě uplynulé čtyři roky byly. A to jsem mezi tím měla období, kdy jsme doma dítě vůbec neřešili. Ale řešíte, neřešíte – když se nechráníte a máte přirozený cyklus, vždycky se tam ta myšlenka vloudí. “Co kdyby se to teď povedlo?” “Teď už jsme to přeci pustili, tak třeba…” “Nemám nějaké divné příznaky?!” Přiznávám – nepustila jsem to vůbec. Jen jsem se naivně opíjela rohlíkem. Až teď mám jistotu, že jsem to skutečně na čas pustila kompletně. Ale jen proto, protože vím, že otěhotnět nemůžu. Paradox, že? Mám ale pocit, že přesně toto jsem potřebovala. Minimálně moje psychické zdraví potřebovalo prázdniny od dítěte jako sůl. Ano, chtěla bych být raději teď máma a třeba mít už druhé dítě na cestě. Co ale vím, że aktuálně nechci, je řešit nové pokusy nebo nové způsoby, jak se mámou stát. Už ne. Aspoň na pár měsíců. Mám chuť si užívat život. I když mi občas hodí klacek pod nohy a mám melancholické odpoledne, kdy pláču nad nespravedlností světa. Mám necelé tři měsíce do operace. Těším se, že si užiju krásné léto na festivalu, šnorchlování v Chorvatsku, zařizování nové konzultovny, práci s novými i stávajícími klienty, setkání s kamarády a taky své jednatřicáté narozeniny. Budu sbírat sílu na září a připravovat své tělo tak, aby velký zásah zvládlo a brzy bylo fit. Abych byla brzy fit já. A vím, že můj mód plození dětí zůstane off nejméně do prosince. Jak mi z toho je? Cítím úlevu jako blázen. 

Prázdniny zažívám i na poli endometriózy. Rozhodnutí přijmout hormonální léčbu bylo jedno z nejlepších, které jsem tento rok udělala. Zmizely mi bolesti. Téměř kompletně. A když porovnám, jak mi v dubnu bylo, jak mě každý den bolel vaječník/děloha/střevo/měchýř a jiné oblasti, je to diametrální rozdíl. Už se tolik nenafukuju a světe div se, jsou dny, kdy si úplně normálně zajdu na záchod a stačí to jen jednou denně. Naprostá banalita, ale pro mě něco, za co jsem neskonale vděčná. Není to všechno sluncem zalité – dost mě bolívají prsa, pořád lehce špiním (asi z nerovnováhy a z adaptace na antikoncepci), pseudomenstruace byla sakra bolestivá a hlavně – jsem protivná jako pr…ase. Nálady mi slušně lítají a mám pocit, že mnohem hůře reaguju na zátěž a jsem častěji podrážděná. Nicméně manžel je držák a moje nálady zvládá s přehledem. Myslím, že tomu hodně napomáhá fakt, že vidí, že se opravdu cítím fyzicky lépe. Cítím se lépe i psychicky?

Těžká otázka, ale troufám si tvrdit, že ano – nehledě na moje výkyvy a občasné výbuchy pláče a vzteku. Zpětně se ohlížím za tím, čím jsem si poslední roky prošla. Experimenty s hlídáním ovulace, stovky korun vyhozených za bylinné preparáty a doplňky stravy, hodiny hormonální jógy (která se u endo ani nedoporučuje), desítky zklamání z prvních známek menstruace, nespočet závisti nad těhotenstvím mých kamarádek, velká očekávání z pomoci lékařů, desítky snězených/aplikovaných/zavedených hormonů s nadějí, že povedou k vytouženému těhotenství, spousta bolesti – psychické i fyzické a dvakrát zlomené srdce na tisíc kousků, kdy naše embryomiminka nenašla v mé děloze místo. Teď naplno si uvědomuju, že ten stres byl příšerný. Opravdu příšerný. A potřebuju se pořádně nadechnout a vydechnout, abych tu tíhu ze sebe sejmula. Dělala bych něco jinak? Zřejmě ne. Ale je mi moc líto, kolik psychických sil mě to stálo a zatím s nulovým výsledkem. O to víc jsem zase vděčnější, že jsem v tom zmiňovaném OFF módu. 

Ještě ale stále nejsem schopna tvrdit, že jsem všechna příkoří tohoto roku přijala a přenesla se přes ně. Čas hrany obrušuje, práce myšlenky na těhotenství přebijí, ale pořád to v sobě mám a troufám si tvrdit, že ještě nějakou dobu mít budu. Beru to jako součást mého života nést si v sobě šuplíček zklamání z nemožnosti mít dítě. Někdy je zcela zavřený a někdy je naopak tak přeplněný, že z něj vypadává harampádí, co ukrývá. Jsem ráda, že jsem se odhodlala vrátit se zpět do psychoterapie, ačkoliv jsem z počátku sama se sebou bojovala. Do terapie jsem poprvé nastoupila před sedmi lety, po dvou ji ukončila. O rok později jsem se vrátila. Po roce a půl ukončila. A teď po roce jsem zase zpět. Co hodnotím pozitivně, nemám pocit, že bych se vracela, protože si sama se sebou nevím rady. Vrátila jsem se, protože si chci dopřát jednou za čas prostor, abych se zamyslela nad tím, jak se skutečně mám a co konkrétně potřebuju. Beru to jako velký luxus mít někoho nestranného jako podporu na cestě, po které jdu a která mě ještě čeká. A taky mám důvěru, že díky psychoterapii mě snad harampádí z šuplíčku zklamání totálně nezahltí a nevyřadí z provozu…