85. VŠICHNI KOLEM TĚHOTNÍ!

Miminko si přejeme přes čtyři roky, neúspěšně. Za tu dobu v našem okolí otěhotnělo spoustu žen. Poprvé, podruhé a některé možná stihnou otěhotnět i potřetí, než se to poštěstí nám. Někdy z toho mám pocit, že těhotní všichni kolem, jen já ne. Samozřejmě to úplná pravda není. Vím, že dost lidí se potýká s neplodností, nebo na své miminko také dlouho čekali. Nedávno jsem se dozvěděla, že moje kamarádka je podruhé těhotná. Zastihlo mě to v mém “off” módu, kdy jsem věděla, že díky antikoncepci otěhotnět nemůžu a navíc už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem byla ráda, že otěhotnění řešit nemusím a dítě aktuálně nechci. I přesto se mnou tato zpráva později zamávala. Na blogu jsem už párkrát zmiňovala, jak občas těžko nesu těhotenství svých kamarádek. Tentokrát jsem se rozhodla podívat se pod lupou na to, proč to pro mě tak těžké bývá. 

• Srovnávání. Ačkoliv racionálně vím, že srovnávání nikdy nic dobrého nepřinese – ba naopak bývá rádo zdrojem různorodých úzkostí, stejně mi občas automaticky naskočí. Ukážu Vám to na příkladu se zmiňovanou těhotnou kamarádkou. Jsme stejně staré. Otěhotnění jsem začala řešit o více než rok dříve než ona. Současný stav? Kamarádka čeká druhé dítě, já jsem ani jednou nezažila pozitivní těhotenský test. Najednou jsem byla ve spirále, co by kdyby. Že už bych taky mohla čekat druhé dítě. Nebo mít to jedno už ve školce. Vím, že to není závod. Proč mám ale pocit, že stále prohrávám? Tuto spirálu ukončila jedna myšlenka (a taky desetiminutový pláč ve vaně): „Jano, ty nejsi zdravá. Nemůžeš čekat druhé dítě, protože máš endometriózu. Nemůžeš otěhotnět, protože jsi na jiné startovní pozici než jiné ženy. Zdravé ženy.“ Možná to zní tvrdě, mně to ale pomohlo se dostat do reality. Nemám ji ráda, nelíbí se mi, ale realita to je. Pokud se budu srovnávat s ženami, co mohou normálně otěhotnět, vždy na tom budu hůře. Záleží koho si dám na druhou stranu srovnání. Mně ještě žádný doktor neřekl, že je nulová šance, že nebudu mít vlastní děti. Mám čtyři zmražená embryjka. Mám dělohu, aby se mohla kde usadit. A možná mi operace umožní otěhotnět. Když si to podám takto, mám alespoň nějakou naději a neskončím totálně na sra*ky. 
• Neférovost. Neférovost jde ruku v ruce s tím, co jsem psala výše. Když někdo v mém okolí otěhotní, naskočí mi tam občas: “Proč ona jo a já ne?” Odpověď je stejná jako u srovnání. Endo mi brání otěhotnět. Je to čas od času pro mě dost těžko přijatelné. Co mě nejvíc stresuje, jsou věci, které nedokážu ovlivnit. Kdyby to bylo tak, že jsem si neplodnost něčím přivodila, zavinila, zasloužila – mohla bych se zlobit sama na sebe a třeba udělat něco, abych to napravila. Teď nevím, na koho se mám zlobit. Na život? Na vesmír? Na osud? Na potenciální genetiku? Neuspokojuje mě ani jedno, protože vše je příliš abstraktní. A jestli něco perfektně umím, tak zlobit se právě sama na sebe (to není zdravé a pracuju na tom!). Co už jsem se ale naučila nebo přijala – že opravdu jsem nemohla ovlivnit, jestli endometriózu dostanu. 
• Přávist. Za tento skvělý název vděčím svým kamarádům z výcviku a to slovo zbožňuju, protože je naprosto vypovídající. Přávist znamená závidět druhému ale s tím, že mu to zároveň moc přejete. Jen Vás to konfrontuje s faktem, že stále nemáte to, po čem moc toužíte. Přávist zažívám snad téměř pokaždé. Na jednu stranu jsem ráda, že ženy v mém okolí nemusí zažívat to, co zažívám já. Trápit se každý měsíc nad tím, že nejsem těhotná – známé celé to moje čtyřleté kolečko, tak není třeba jej znovu popisovat. Někdy mě ale nehezky napadne, že by bylo vážně fajn, aby si to trápení vyzkoušel někdo jiný a na mě se konečně usmálo štěstí. Není to úplně košer, ale jsem jenom člověk…s přávistí i se závistí. 
• Znovu prožití zklamání. Původně jsem chtěla napsat trauma, ale vyhýbám se tomu slovu, protože je v dnešní době nadužíváno. Nicméně pro mě obě ztráty embryjek skutečně traumatické byly. Když mi během posledního půlroku někdo oznámil, že čeká dítě, během krátké doby jsem se přenesla v čase k oběma transferům a k tomu, jak moc velké to zklamání bylo. Těhotenství druhých jsou pro mě spouštěčem, kdy znovu truchlím nad svým neexistujícím a netrvajícím těhotenstvím. Můžu se obrnit, jak chci, už uplynulo dost pátků od obou z nich, ale přesto mě to vždy částečně sejme. Méně než když to bylo čerstvé, ale sejme. Zároveň musím dodat, že ty těhotné kamarádky nenesou žádnou zodpovědnost za to, jak se cítím. Je to pro mě bolavé téma, ale dobře si uvědomuju, že pro ně je to radostné období. A je potřeba se s tím poprat. 

Jak to udělat? Jak se poprat s tím, že netěhotním, těhotnět snadno nebudu a kamarádky budou plodit další a další děti? Alfa a omega je vzít to do vlastních rukou. Nemůžu chtít po druhých, aby mi přečetli myšlenky a zachovali se přesně tak, jak potřebuju. Nemůžou, protože to neví. A jak to udělat, aby to věděli? Říct jim to. Jestli jsem se něco naučila, tak opravdu si nastavit nebo průběžně nastavovat hranici s těhotnými kamarádkami. Komunikovat otevřeně, jak moc chci s nimi těhotenství probírat, jestli chci dostávat fotky z ultrazvuku a dávat to vědět v čase. Ono se to u mě často mění – někdy chci vědět veškeré podrobnosti a někdy o těhotenství nemůžu ani slyšet.  Je to těžké, protože často bojuju s pocitem, že bych se MĚLA radovat a dát sebe stranou, protože to standardy dobrého kamarádství velí. Není tomu tak. Jestli mám pokračovat v dobrém kamarádství, musím si tam dát vlastní hranici, aby to nedopadlo tak, že se kamarádství rozpadne jen kvůli tomu, že mi kamarádky posílaly každou informaci o těhotenství a já se čím dál víc naštvávala, oddalovala a izolovala, aniž bych řekla půl slova. To není fér. Ani k druhým, ani ke mně. Pokud bych ale měla jedno malé doporučení pro Vás, které máte v okolí někoho, kdo neplodnost řeší a potřebujete jí říct o Vašem těhotenství – možná jí to zkuste prvně napsat. Dáváte jí totiž luxusní čas se s tím srovnat, vstřebat to a pak se s Vámi naživo radovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak moc mě to dokáže naživo zaskočit, jak moc zamrznu a pak mi to postupně najíždí, jenže okolnosti mi nedovolí se sebrat, jít domů a strávit to po svém. Zvládnu to, ale je to pro mě náročné…