Druhá květnová neděle patří vždy všem maminkám. Od mala vnímám, že je to poměrně zásadní svátek. Ve škole a ve školce vždy byla besídka ke Dni matek, kdy jsem své mámě vyrobila vše možné a ona si tím zdobila kancl nebo domácnost. Když jsem byla starší, ráda jsem už přemýšlela nad tím, čím mámě udělat radost. Někdy jí něco upeču, někdy jí koupím kytici, někdy čokoládičky. Ačkoliv se mámou snažím stát pátým rokem, do letošního roku jsem tento svátek měla spojený ryze se svojí maminkou. Věděla jsem, že pro ženy, které po dítěti touží, bývá tento den těžký. Mně se ta těžkost zatím vyhýbala. Přemýšlela jsem, čím to je. První rok to bylo krátce. Druhý rok jsem byla zrovna ve fázi, kdy jsem dítě řešit nechtěla. Třetí rok byl lockdown a svět kolem se zastavil. Čtvrtý rok byl opět lockdown. Proč to na mě tedy rok pátý tolik dolehlo?
Začalo to vlastně dost nečekaně. Pár dní před na mě vyskočilo na Facebooku, že moje dávná kamarádka z dětství porodila holčičku. S tím nejkrásnějším jménem – s takovým, které máme pro naší potenciální dceru vymyšlené už asi šest let. Totálně mě to sejmulo. Kupodivu vůbec nešlo o to, že někdo v mém okolí porodil dítě. V tomto případě to navíc bylo dítě č.2 a ty se mi vždy tolerují lépe. Nešlo ani o to, že někdo použil “moje jméno”. Za a) to ta kamarádka nemohla vědět, roky jsme se neviděly. Za b) nejsem praštěná, abych si myslela, že budu jediná, kdo bude mít dítě s tímto jménem. To je obecně Mission impossible, pokud své dítě nepojmenujete například Hildegarda nebo Svéprávnost (což můj muž už roky prosazuje). Protože to jméno veřejně prozrazovat nechci, budu tedy používat pracovní název Svéprávnost, haha. Sejmul mě fakt, že někdo má svoji Svéprávnost. A co když já ji mít nikdy nebudu? Byla jsem zase v háji…
Toto rozpoložení se se mnou víceméně táhlo právě až do neděle. Vygradovalo to ale už v sobotu. Nevybavím si, čím to konkrétně bylo, ale venku bylo hnusně, byla jsem po čtrnácti dnech s covidem naprosto otrávená a představila jsem si, že mě zítra bude krmit Instagram a Facebook fotkami a příspěvky s tematikou Dne matek. Začalo mi být řádně zle. Mozek se mi rozjel na plné obrátky. Byla jsem ve vzpomínkách u obou svých transferů. A poprvé jsem si od té doby ujela na vlně “co by kdyby…”. Kdybych otěhotněla při prvním pokusu, končila bych aktuálně pátý měsíc těhotenství. Měla bych už asi bříško a možná by miminko už kopalo. Kdyby vyšel druhý pokus, měla bych za sebou první trimestr. Jenže co by kdyby je cesta pekelná…Byla potřeba připustit si realitu – je květen. Břicho sice mám, ale z důvodu úplně jiných než vyvíjejícího se zázraku uvnitř. Nebudu Vám lhát. Je už docela standard, že mívám dny na hovno. Ale takhle to bylo na hovno dost. Manžel říkal, že takhle nemůžu přemýšlet. Že bych si taky mohla říct, že kdyby to vyšlo na první dobrou, máme už tříleté dítě. To sice ano, ale ta situace byla jiná. Když podstoupíte transfer embrya, víte, že to “miminko” uvnitř bylo. Když to zkoušíte přirozeně a nedaří se to, tak zkrátka žijete s tím, že k žádnému oplodnění zřejmě nikdy nedošlo. Obě miminka jsem opět řádně obrečela. Fakt jsem moc toužila stát se jejich mámou. Alespoň jednoho z nich…
Uvědomila jsem si, že Den matek je krásný koncept, ale pro spousty žen může být opravdu zdrojem úzkosti a špatné nálady. Pro všechny, které po miminku touží, ale z nějakého důvodu to nejde. Pro všechny, které o své embryjko/miminko/dítě kdy přišly. Pro všechny, které se chtěly stát mámou, ale nebylo jim to dopřáno. A taky pro všechny, které by už rodinu rády plánovaly, ale nemají partnera/partner dítě nechce/není ještě pravý čas. Myslím na všechny z Vás! Já jsem to nakonec vyřešila tak, že neděli jsem opravdu věnovala našim maminkám, odstřihla se od sociálních sítí a vyrazila na kafe s kamarádkou a jejím přítelem. Nakonec se mi Den matek podařilo obstojně přežít a vlastně i si jej trochu užít. Po svém.
To je zvláštní, já když jsem měla mnohaleté období, kdy jsem toužila po partnerovi, tak me Valentyn vůbec nikdy nenapadlo nejak negativne prožívat. Mluvil o tom až jeden kluk na skupinová terapii, že je to pro něj bolestivý den. Stejně tak mně nenapadlo, že prozatímní „nematky“ svatek matek mohou prožívat podobně tragicky. Ale chápu, každého rozsekava něco jiného.
Dobrý den, Veroniko, je to tak, jak říkáte – každý máme ty spouštěče jinde 🙂 pro mě je zajímavé, že se to může dokonce v čase měnit. O to víc mě to překvapilo, protože se to předchozí roky nedělo.
Dobrý den,
úplně vás chápu. Jsem stejně stará jako vy,o dítě se s manželem snažíme 5 let a až do letoška byl svátek matek pro mě spojený jen s přáním oběma naším mamkám. Zato letošek už mě dostal na kolena – neděli jsem měla v podezření a cíleně se snažila o jiné aktivity,zato od pondělka (kdy už jsem měla pocit, že jsem přežila) to bylo v takovém háji,jako nikdy a nejsem v pohodě doteď.
Takže opravdu vás úplně chápu a děkuju za ,, pochopení“, které získávám čtením vašeho blogu.
Markét, děkuji za komentář a doufám, že už se hrany trochu obrousily. Dny matek jsou zkrátka na pytel…a někdy i ty jiné. Držte se a moc Vám přeji, aby miminko do Vašeho života brzy přišlo!
Jani, já to letos taky nesla nějak hůř. Ale instagram byl v tomhle dost citlivý a servíroval mi příspěvky i s ohledem na ty, které mámy být nemohou. Jen vlastní mámě jsem nebyla za celý den schopná se ozvat, ani napsat. Bude to znít asi krutě, ale necítila jsem v tu chvíli vůči ní žádnou vděčnost, protože ona se o bytí matkou nemusela zasloužit, dokonce se snažila jí ani nebýt (jsem třetí neočekávané dítě).
Teď mi nevyšel 4. cyklus IVF, tentokrát s darovaným vajíčkem a moje máma mi napsala, že mě obdivuje, a že mě má ráda. Nějak si nevybavuju, že by mi přímo tohle někdy řekla…
Jani!♥ jsem ráda, že jste si ten Den matek udělala tak, jak potřebovala. Moc mě mrzí ten neúspěch…ach jo. Nechápu tu alchymii, že někomu to vyjde na první pokus a někomu ani na čtvrtý. A maminka mile překvapila. Posílám moc síly a brzký happy end!
Díky moc za tenhle blog. Objevila jsem ho nedávno, když jsem hledala více informací o EndomeTrio a jsem za něj moc vděčná. Patřím k těm, kteří se zatím bez úspěchu snaží 4 roky, a to psychické rozpoložení je tak strašně specifická věc… i když má člověk kolem sebe podporující rodinu, přesto se v určitých ohledech cítí strašně sám. Až dokud nenarazí na někoho s podobným osudem (Moc bych Vám přála, aby to vyšlo a Godot fakt přišel. To čekání a doufání je strašná věc). Moc mě dojal článek o tom, jak jste se s oběma embryi rozloučila. Myslím si, že nepatřím k sentimentálním lidem, ale tnulo to do živého. Protože i když to nevyšlo a jedná se o maličký shluk buněk, stejně po neúspěchu nastává určitá fáze „truchlení“, kdy v člověku umře ta naděje, že tentokrát by to mohlo vyjít. „Byla jsem těhotná“, alespoň do toho testu, který vyvrátil opak, a pak… pak už ne. A všechny ty naděje a představy, ty nervy, kdy se snaží na to nemyslet a nějak to přečkat, ale stejně je to s ním pořád… a pak se musíte po neúspěchu posbírat a jít dál… je to vysilující. Já si tímhle prošla už čtyřikrát (naštěstí z jednoho IVF), ale ten poslední na mě dolehl obzvlášť těžce. A mít možnost číst o tom, jak o takových věcech někdo otevřeně píše, pro mě byla jistá útěcha. Takže si vás hážu do feedu a budu vám hrozně hrozně moc držet palce, ať se operace v září podaří a po rekonvalescenci vám to vyjde. Držte se. Fandím vám.
Hani! Děkuji za nádherný vzkaz a podporu – hodně cítím nějaké vzájemné porozumění. Čtyři neúspěchy..uff, jste hrdinka. Je to přesně, jak říkáte – to čekání a doufání je vysilující, ale taky je asi zároveň těžké se toho doufání vzdát, aby člověk nepropadl do úplné propasti. Moc Vám držím palce, aby i ten Váš Godot se brzy objevil. Hodně síly ♥