Mám za sebou dva transfery, to znamená dvě dvoutýdenní čekání. A zcela na rovinu Vám řeknu – z celého procesu IVF právě toto pro mě byla největší katastrofa. Myslím si, že díky umělému oplodnění jsem přehodnotila některé své postoje a přesvědčení. Už jsem to psala dříve, ale než jsme k IVF přistoupili, největším strašákem bylo fyzické nepohodlí, píchání injekcí (ze kterých jsem měla velkou hrůzu od malinka), hyperstimulační syndrom, narkóza a odběr vajíček – zkrátka vše se to týkalo té fyzické roviny. Možná je to tím, že jsem se tolik bála, nebo taky tím, že když trpím endometriózou, jsem zvyklá opravdu na velké bolesti a fyzické nepohodlí. Proto všechny zákroky, injekce, vyšetření byly za mě v naprostém pořádku. A jen mám potřebu říct, že si uvědomuju, že to není automatické a pořád chovám k této fyzické náročnosti velký respekt. Za to jsem trochu podcenila tu psychickou stránku věci…

Po prvním transferu jsem byla celou dobu na neschopence – příliš mi to nevyhovovalo, protože jsem byla většinu dne sama doma a měla plno času přemýšlet nad každým píchnutím, příznakem, obavou či strachem. Druhý transfer jsem pojala jinak. Prvních pár dní probíhalo skvěle. Velká euforie, cítila jsem se skvěle – jak fyzicky, tak psychicky. Dost jsem pracovala a měla zaměstnanou mysl. Zároveň jsem se doma snažila dávat v myšlenkách prostor tomu, že tam Světluška je, že na ni nezapomínám. Nicméně brzy se psychická idylka změnila. Začala jsem pozorovat, že jsem ráno při cestě do práce měla úzkosti – pocit tíhy na hrudi, stažení, pocit slz v očích, ale brečet mi nešlo. Říkala jsem si, že to je to asi prací, byl tam poměrně blázinec. Nicméně úzkost se mi objevovala i při cestě domů, a to už mi bylo divné. Takhle jsem fungovala tři dny. Ten čtvrtý mi bouchly saze. Měla jsem po operaci maminku (vše dopadlo výborně, jen jsme dlouho neměli žádné zprávy), hormony mi začaly dělat paseku, v práci jsem nestíhala a dopadlo to tak, že jsem hodinu brečela zavřená v kabinetě a uvažovala, co budu dělat.  Myslela jsem na sebe a na Světlušku – jestli takhle budeme fungovat další týden do výsledku testu. V tom jsem se rozhodla – nebudeme. Zavolala jsem si na kliniku a nastoupila na neschopenku. V práci byli skvělí, přijali to bez mrknutí oka. Přišla jsem sice o pochod v rámci Endomarch, na který jsem se moc těšila, ale priority byly priority.

Původně jsem chtěla tento článek pojmout jako tipy, jak přežít čekání. Při psaní si ale uvědomuju, jak si rozhodně nepřipadám, že bych měla někomu nějaké tipy předávat. Rozhodla jsem se to napsat jako svou zkušenost, co jsem si při čekání uvědomila:

  • Několikrát denně se sama sebe ptej “Co teď potřebuješ?”

Jestli jsem se něco naučila, tak v tomto období není nic důležitějšího než já a embryjko. A nechci, aby to vyznělo v nějakém egocentrickém/sobeckém duchu. Nicméně transfer je pro spoustu žen ten nejbližší zážitek k mateřství. Dva týdny nejsou tak dlouhá doba (ale když je zrovna zažíváte, vleče se to jako hodina fyziky na střední), aby se vnější svět dal do režimu “on hold”. Když jsem nešla po druhém transferu hned na neschopenku, bylo to trochu motivováno i tím, že mi to bylo v práci hloupé. V prosinci jsem měla covid, v lednu transfer a teď zase transfer. Měla jsem pocit, že přece musím fungovat normálně, že už jsem si jednou čas pro sebe vzala a stejně to k ničemu nebylo. Zpětně vidím, že to byla hloupost. Jsem ale ráda, že jsem si to vyzkoušela. Nešlo to, proto jsem se rozhodla na neschopenku jít. Ještě před tím předcházelo zrušení kávy s kamarádkou, protože jsem byla tak unavená, že jsem si ve čtyři odpoledne šla lehnout. Ale pár dní předtím jsem šla s kamarády ze střední do hospody na a udělalo mi to moc hezky. Z toho si beru to, že je potřeba si pořád ověřovat, kde se teď nacházím a co chci. Protože v tomto období se vše vážně rychle mění. 

  • Bez Tebe se to nepos*re!

Možná si budu trochu protiřečit s předchozím bodem, ale dost se to s ním prolíná. Nevím, jestli to někdo z Vás má, ale já mám občas tendenci vnímat velkou zodpovědnost k lidem kolem sebe. Možná je to tím, že pracuju jako psycholožka, ale když jsem měla v práci ten velký breakdown a zvažovala, jestli na neschopenku jít, uvědomila jsem si, jak mi tam hraje nejen zodpovědnost k zaměstnavateli, ale i k žákům nebo k lidem, které jsem měla mít odpoledne na soukromo. Že to přece jen tak nemůžu zrušit, že se to nedělá. Myslím, že ten katastrofický scénář se ale odehrává jen v mé hlavě. Jak na mě klienti budou naštvaní, že jsme přece byli domluvení. Nicméně nestalo se vůbec nic. Možná je to někdy těžko připustitelné, ale on ten svět dost dobře funguje i beze mě. A nemusím se tím stresovat. Tuhle zkušenost bych si ráda připomínala i někdy v budoucnu, když budu mít pocit, že potřebuju na chvíli vydechnout, avšak objeví se mi v hlavě “ale měla bys…”. 

  • Komu tím googlením prospěješ?

O googlení kdejakého příznaku jsem psala už při prvním TWW v lednu. Věděla jsem, že bych to dělat neměla. Ne kvůli tomu, že by si o mě někdo říkal, že jsem praštěná. Když to zrovna nenapíšete na blog, tak to ani nikdo nezjistí. Začala jsem ale přemýšlet nad tím, co mi to googlení dává a v čem je to dobré. Na první dobrou – do jisté míry mě to uklidňovalo. Jakýkoliv příznak jsem zadala, našla jsem k něj, že to ženy měly taky a byl to příznak těhotenství. Uf! Čím déle jsem ale na diskusích trávila, tím více jsem se setkávala i s protistranou. Ano, takhle jsem to měla a za týden jsem dostala menstruaci. Google funguje jako dočasná záplata. Jako falešné uklidnění, protože ano – najdete tam to potvrzení, ale najdete tam to vyvrácení. Jak se k tomu postavit? Ignorovat tu možnost, že to může být známka neúspěchu, nebo se naopak nechat vystresovat, že je to určitě neúspěch. Zpětně vím, že mně osobně to nic příjemného nepřineslo. Akorát mě to stresovalo, bralo čas a probouzelo ve mně úzkostné sledování sebe samé. Podruhé už jsem to nedělala. Jestli mě neplodnost naučila, tak vždy rozhodne až menstruace/těhotenský test. Všechny signály těla před tím můžou patřit absolutně čemukoliv. 

  • Měj vítr v zádech

Tento bod je pro mě ten nejcennější. Při druhém transferu jsem si zařídila online terapii jako podporu. Bylo mi to doporučeno a já se s tím v minutě ztotožnila. Nechápejte mě špatně. Je skvělé mít ve svém okolí podporujících partnera, rodinu a kamarády. Nicméně všichni v tom našem IVF jsou tak trochu angažování. Navíc jestli mi něco tato zkušenost ukázala, tak to, že lidé úplně dobře neumí být v negativních emocích druhých lidí. Je to nepříjemné, může je to samotné ohrožovat a tak dost často při sdílení obav dostanete: “Nemysli na to, jen si to přivoláš. Nemaluj čerta na zeď. Určitě to dobře dopadne.” Jenže Vaše obavy nezmizí, jen si je někde zavřete s výčitkou, že je vůbec máte. Návrat do terapie pro mě bylo skvělé rozhodnutí. Jsem moc vděčná, že jsem každý týden mohla sdílet, jak se aktuálně cítím. Jedno sezení pro mě bylo nakonec impulsem, abych poslouchala sebe samu a šla na nemocenskou. 

  • Hledej zlatý střed

S tímto bodem mi také pomohla terapie. Uvědomila jsem si, že je velký kontrast mezi oběma transfery. Při prvním jsem byla doma a byla totálně napojená na sebe a své tělo. U druhého jsem první dny snad ani nevěděla, že těhotná jsem, protože jsem byla v normálním režimu. Ale ani to nebyla ideální varianta. Pro sebe jsem si udělala mentální poznámku, abych nebyla v extrémech, ale hledala “zlatý střed”. Pokud chci normálně fungovat – oka, funguj, ale nezapomínej, že jsi ve výjimečné situaci. Je v pořádku si představovat miminko a úspěch, i když se moc bojím, že to nevyjde a nechci to zakřiknout. To, že to vědomě do hlavy nepustím, neznamená, že to podvědomě neřeším. Když jsem potřebovala zaměstnat hlavu, trávila jsem čas s lidmi, skládala puzzle, vařila nebo koukala na Netflix. Když jsem se chtěla naladit na miminko, hodně jsem vizualizovala, jak tam Světluška v těle je a pořád září. Může to znít jako hovadina, ale mně se představa embrya/miminka nedařila a světlo se mi představovalo snáz. Usilovat o zlatý střed je můj dlouhodobý projekt v životě a zatím jsem pořád na začátku cesty.

Jaké jsou Vaše zkušenosti, jak nejlépe přežít dvoutýdenní čekání? Já bych z toho chtěla na závěr vypíchnout jednu důležitou věc: je to nesmírně náročné období. Zjistila jsem, že já ideál neznám. Proto pro mě bylo hlavní myslet na to, jak to náročné období pro sebe udělat co nejlíp. Někdy jsem byla úspěšnější víc, někdy míň. Proto na všechny, kteří v tomto období jsou, nebo je čeká, moc myslím a posílám kupu podpory a trpělivosti!