Když žena přirozeně otěhotní, běžně neřeší, jestli by měla zůstat po ovulaci doma, kdyby byla náhodou těhotná. U IVF je to trochu jinak. Jakmile víte, že Vám vloží do dělohy embryo, chcete pro něj udělat maximum. Dlouho jsem to měla hozené tak, že až půjdu na transfer, automaticky si nechám napsat neschopenku. Pak jsem onemocněla v prosinci covidem a byla jsem dva a půl týdne doma. Když jsem měla v lednu cca dva týdny do transferu, začala jsem uvažovat nad tím, jak to s tou neschopenkou bude a jestli jí vlastně chci. 

Nenapadlo mě na první dobrou nic lepšího, než si zadat do Googlu, jak to s neschopenkou po transferu chodí. Jestli se dává automaticky, jestli jí vydává klinika, nebo musím kontaktovat gynekoložku, či praktika. Google je magická věc. Najdete tam ve většině případů všechny varianty, nad kterými uvažujete. Někde dávají neschopenku automaticky. Jinde si o ní musíte říct. Některé kliniky navíc doporučují, aby byl režim po transferu co nejnormálnější, že to zvyšuje šanci na úspěšné otěhotnění. Moudrá jsem z toho nebyla. Začala jsem si v sobě prozkoumávat, jak to vlastně sama potřebuju:

Neschopenka

Neschopence nahrávala hlavně pandemie a prognózy se supernakažlivým omikronem. Jasně, prodělala jsem covid, ale podle statistik by omikron teoreticky mohl obejít i dvě dávky očkování a prodělaný covid, navíc protilátky z krve jsem si nezměřila. Škola je pro covid poměrně rizikovým prostředím, navíc dvě hodiny denně strávím dojížděním MHD/vlakem, kde sice poctivě nosím respirátor, ale covid si můžu přenést i dotykem. Vyhodnotila jsem i jako plus pro neschopenku, že nebudu muset lítat xkrát ve škole do schodů a přebíhat mezi budovami. Omezí se mi pracovní stres. To byly rozhodně benefity, které stály za zvážení.

Normální režim

Na druhé straně barikády stálo rozhodnutí chodit normálně do práce. Mezi námi – dva týdny jsou docela dlouhá doba. Přišlo mi sympatické, že mi to čekání na výsledek alespoň rychle uteče, když na neschopenku nepůjdu. V práci většinou nemám čas přemýšlet nad tím, kde mě co píchne a co se se mnou děje. Obávala jsem se, že když zůstanu celou dobu doma, budu přehnaně úzkostná, nervózní, budu se pozorovat a budu to moc hrotit. Zaměstnat mysl se zdálo být jako dobrý plán. Také jsem se cítila poněkud hloupě, že budu už podruhé dva týdny na neschopence. Jasně, tohle jsem plánovala posledního půl roku. Covid přišel z ničeho nic. V práci jsem měla pro IVF velkou podporu a tady ty scénáře, jak budu vypadat jako lajdák, jsem měla v hlavě zřejmě jenom já. Nicméně pokud jsem se měla nějak rozhodnout, potřebovala jsem vzít v úvahu všechny faktory.

Obě varianty měly své pro a proti. Přemýšlela jsem o nich, probírala je s manželem, kamarádkami, lidmi v práci a každý mi řekl něco jiného. Což se asi trochu dalo čekat. Transfer se blížil a já v tom neměla ani trochu jasno. Věděla jsem, že obě varianty jsou v podstatě fajn, jen je potřeba to rozseknout. Byl den D a já pořád nevěděla. Tím, že jsem jela po transferu rovnou na terapeutický výcvik, věřila jsem, že to nějak rozlousknu tam. Plus se předtím zeptám na klinice, jaký je jejich názor. A světe div se, rozseklo se to rovnou na klinice. Naše koordinátorka se mě ptala, jestli neschopenku chci. Přiznala jsem, že nad tím už nějakou dobu přemýšlím a pořád se nemůžu rozhodnout. Koordinátorka nechala rozhodnutí na mě, ale zároveň mi řekla, že u žen, které mají fyzicky náročnou práci, je to jasné. U zdravotníků taktéž. A že ona osobně doporučuje totéž i u žen pracujících ve školství. Že je to mentálně náročná práce a že ačkoliv mi to možná nepřijde, je fajn si v následujících dvou týdnech od pracovního stresu odpočinout. Že i kdyby to nevyšlo, můžu si pak říct, že jsem udělala vše proto, abych otěhotněla. A tak jsem se rozhodla – zůstanu doma!

Jasně, mám obavy, že to bude doma náročné a že když budu většinu dne sama, budu googlit/přemýšlet a pozorovat se. Zároveň jsem ráda, že to někdo tak trochu rozsekl za mě. A téměř okamžitě jsem se s tím ztotožnila. Nevylučuju, že kdyby se to tentokrát nepovedlo a šla bych na transfer podruhé, možná už do práce půjdu. Nebo taky ne. Myslím si, že neexistuje žádné správné řešení. Hodně lidí kolem mě se děsilo, že budu normálně chodit do práce a komentovalo, jak jsem se dobře rozhodla. Já s tím úplně nesouhlasím. Umím si představit, že pro spoustu žen může být normální režim strategií, jak být právě v psychické pohodě a úspěšnému otěhotnění tak maximálně napomoct. Každý jsme jiní. Respektive, každá jsme jiná. A každá z nás potřebuje něco jiného. Tak na mě myslete, ať to ve zdraví (hlavně psychickém) doma dám!