69. TWW – I.

TWW je zkratkou pro anglické “two-week wait”. Ti, kteří se v rybníčku neplodnosti už nějaký ten pátek pohybují, tento pojem určitě znají. Kdo ne, tak se tím dvoutýdenním čekáním myslí období mezi ovulací a těhotenským testem. V IVF je to ještě trochu posunuté. Jsou to dva týdny od zavedení miminka do dělohy a následným testováním ( i když některé kliniky připouští testování už po deseti/dvanácti dnech – záleží na stáří zavedeného embrya a na zvyklostech kliniky). V mém případě mám testovat po čtrnácti dnech. Stejně jako jsem si zapisovala den po dni stimulaci, rozhodla jsem se zapisovat den po dni i období po transferu. Ať už to dopadne jakkoliv, chci se s Vámi podělit, jak to období fyzicky i psychicky prožívám. 

Den 0 – transfer – čtvrtek

Dnes je krásný den. Transfer šel hladce, dojatá jsem byla já i manžel (i když to bylo vnitřní dojetí, zvládli jsme to oba bez slz). Po transferu jdeme společně na oběd a manžel mě veze na Vysočinu, kde jsem do soboty na terapeutickém výcviku. Není to fyzicky nijak náročné, mentálně pojedu na půl plynu a hlavně je fajn se na chvíli rozptýlit vzhledem k tomu, kolik času mě doma čeká. Na výcviku o naší IVF cestě vědí a je hrozně hezké slyšet veškerou podporu. Taky někdo pronese, že už jsem vlastně těhotná a mně to nějak začíná docházet…já jsem vážně těhotná, dokud se neukáže, že je tomu jinak. Trochu mě pobolívá podbřišek, ale přičítám to kontrastní látce a tím, že mi do dělohy zasahoval katetr. Občas mě napadne iracionální myšlenka, jestli ze mě to embryo třeba nevypadne. Obzvlášť na záchodě se tato myšlenka vloudí. Připadám si jako idiot, ale racionálně si zhodnotím, že v tom případě by se asi nikdy žádné dítě nenarodilo, haha. Jsem přes den unavená, ale to může mít x různých příčin. 

Den 1 – pátek

Špatně se mi spalo. Budila jsem se, ale přičítám to těm tvrdým postelím, které na penzionu jsou. Ráno už mě břicho nijak nebolí a den mi díky napráskanému programu dost utíká. Po obědě si jdu zdřímnout, což u mě nebývá úplně zvykem, ale zkrátka mám za sebou emočně dost nabité dny. Přes den mě občas píchne v podbřišku, ale nevěnuju tomu větší pozornost. Včera mě docela rozhodilo, když vedle v místnosti dlouho plakalo miminko a mě to docela frustrovalo. Vyděsila jsem se, jak vlastně můžu být mámou, když mě děsí ten pláč. Přepadla mě úzkost. Co když to nevyjde? Tenhle terén už ale máme poměrně dobře zmáknutý. Co když to vyjde? Budu dobrá máma? Budu se celé těhotenství stresovat? Takhle bych přece neměla teď přemýšlet. Co když uškodím embryjku? Díkybohu, že jsem byla zrovna na výcviku, kde máte kolem sebe všude spoustu šikovných terapeutů. Mohla jsem si svoje obavy osahat a prostě si říct, že je normální mít strach. A je fajn si jej připustit a nedělat, že neexistuje. On by mě stejně dostihl. Taky se poprvé dojetím rozbrečím, když si skutečně uvědomím, že je v mém břiše naše embryo. A že si vážně moc přeju, abych byla jeho mámou. První emoční krize zažehnána. 

Den 2 – sobota

Opět špatně spím. S případným těhotenstvím to má pramálo společného a já se nemůžu dočkat své postele. Ještě víc se nemůžu dočkat manžela, protože po transferu jsme spolu strávili dvě hodiny a já pak zůstala na Vysočině. Těším se, že si večer spolu lehneme na gauči a užijeme si pocit, že z nás za devět měsíců možná budou rodiče. Fyzicky se nic moc neděje, pořád mě občas píchne v podbřišku, ale nic zvláštního. Večer je moc příjemný, pouštíme si oblíbený seriál a mluvíme o tom, co asi Mydlinka dělá. Je nám fakt hezky.

Den 3 – neděle

Konečně jsem se královsky vyspala! Mám lenivou neděli, dost odpočívám a plánuju, co budu přes týden vařit. Chci se zabavit alespoň vařením, koupila jsem si před nedávnem novou kuchařku, tak chci vyzkoušet nové recepty. Hlavně polívky, na ty mám pořád neskutečnou chuť. Zkrátka chci něco teplého do břicha. Proto vařím k obědu japonský ramen a je skvělý! Trochu se mi motá hlava, když se rychle postavím, ale vím, že tohle se mi standardně v tomto období děje a Utrogestan, který užívám teď třikrát denně, to hojně podporuje. Progesteron je sice kámoš kvůli endometrióze, na kterou blahodárně působí, ale mně už potrápil několikrát. I přes devět hodin spánku se cítím odpoledne dost unavená, ale opět – progesteron uklidňuje a zpomaluje, takže co se divím. K večeru se ozve ještě další projev Utrogestanu, bolí me prsa z boku, ale dá se to vydržet, snad se to nebude nijak zhoršovat.

Den 4 – pondělí

První den doma. Zdály se mi bláznivé sny. Doktor mi našel dalších x nových ložisek endometriózy v celém trupu a ty pak měla nějaká fyzioterapeutka rozmasírovat. Nicméně to začala dělat před plnou čekárnou a začala mi masírovat přede všemi nahá prsa. Bezvadný start dne, haha! Dopoledne vyrážíme se psem na pole na delší procházku. Odpoledne má dost sněžit/pršet, tak ať se alespoň trochu protáhnu. Chůze mi byla doporučována jako ideální pohyb v tomto období a já už cítím, že z toho lenošení mě bolí celý člověk. Přes den se koukám na nějaké seriály, píšu články na blog a snažím si zaměstnat hlavu. Nebudu lhát, jde to ztuha. Od rána mě bolí vnitřní strana stehen, což je vždy spolehlivým ukazatelem přicházející menstruace. Už skoro začínám panikařit, ale pak si uvědomím, že je ještě brzo a moje tělo ještě nemůže vědět, že je případně těhotné. Píchání v břiše se stupňuje, mám pocit, že mě píchají endomísta, ale opět si to uzavírám tím, že dít se zkrátka může cokoliv a může to znamenat taktéž cokoliv. Odpoledne mě rozpláče manžel. Donesl mi růži, malou růži donesl miminku a říkal mi spoustu krásných věcí. Většinu si nechám pro sebe, ale zaznělo tam, že jsem nejsilnější žena na světě a že by mě za žádnou jinou nevyměnil. Jako je to nebezpečné říkat mi to v tomto období a nečekat, že mě to nerozbrečí jako želvu. Rozbrečelo. Fyzicky už mi začíná být nekomfortně, trochu mě bolí i žaludek – na výcviku ale jedno z děti dostalo střevní virózu, tak doufám, že mě to mine. Břicho mám nafouklé jako v pátém měsíci těhotenství, haha, kéž by!

Den 5 – úterý

Opět se mi zdají zmatené sny – dneska o tom, jak si musím zavádět Utrogestan a jsem z těch snů tak zblblá, že ráno musím chvíli přemýšlet, jestli jsem si lék už zandala, nebo ne. Kromě citlivých prsou ráno nic moc nepociťuju. Den trávím s příjemnou společností – s mými dvěmi kamarádkami z gymplu a jejich chlapečky (5 týdnů a 18 měsíců). Pořád jsem rozněžněná, když mi někdo řekne, že mám v břiše mimino. Hormony jsou sviňa. Slzy držím, i když chovám to pětitýdenní miminko a snažím se neupínat na představu, že za devět měsíců bych takhle mohla držet naše. V jeden okamžik mě bolí břicho, jako bych měla dostat menstruaci. Na tu je ale pořád brzo i bez Utrogestanu, tak se to snažím ignorovat. Odpoledne mě “trápí” pouze křeče ve stehnech, ty i nadále trvají a taky žaludek na vodě. Pořád se modlím, ať to není ta viróza, ale spíše vedlejší účinek Utrogestanu. Večer se dozvídám zprávu, že moje spolubydlící z výcviku má covid. V první chvíli se děsím, ale v druhé si připomínám, že jsem měla před měsícem deltu a že na klinice říkali, že covid problém není – horečky by byly. S tímto přesvědčením jdu spát.

Den 6 – středa

Z těch snů by se jeden po… Očividně medicínské prostředí v mém podvědomí hodně jede. Dnes se mi zdálo, že jsem byla v nemocnici a měla jsem zavedenou kanylu. Ta se nějak uvolnila a teklo mi hrozně moc krve. Fuj! Ráno se dočtu, že mojí další spolubydlící z výcviku vyšel pozitivní antigen. Obě holky třikrát očkované a přesto je omikron obešel. Lehce znovu panikařím. Uzavírám si to v sobě tak, že antigen si pro klid své duše dělat nebudu. Stejně jsem teď doma, nikam se nechystám a pozitivní výsledek by mě jenom rozhodil. Podbřišek se uklidnil, moc o něm dneska nevím. Jsem dost unavená, pobolívá mě hlava a zesilují křeče ve stehnech. Občas se ozvou i z vrchní strany. Je to docela výhoda mít ve hře covid, protože moje fyzické projevy můžou být cokoliv. PMS, menstruace, těhotenství, nebo covid. A to se vyplatí, haha! Taky se nějak vnitřně uklidňuju, že spoustě žen vyšlo IVF až na několik pokusů. Je to zkrátka o štěstí…Mám dnes nějakou výbornou náladu a i když mám vnitřní chvění v břiše, jsem vlastně ze sebe překvapená, jak dobře to zatím zvládám. Blížíme se do půlky čekání!

Den 7 – čtvrtek

V noci vstávám na záchod. To u mě není nic neobvyklého. Poprvé si ale všímám, že je něco jinak, než minulé měsíce. Nevím, jestli je to endometriózou, ale zkrátka když odovuluju, mám pocit, že mi všechno v břiše ztuhne. Přirovnávám to k pocitu zamrzlé dělohy a jak mám kvůli endo přirostlé různé části k sobě, tak když jdu ráno čůrat, mám nepříjemný pocit v břiše. Tak tentokrát necítím vůbec nic. Nechci to ničemu připisovat, možná za to mohou velké dávky progesteronu, každopádně mi to vůbec neva. Přes den řeším hlavně neskutečnou chuť na sex. Doporučení ohledně sexu po transferu se různě rozcházejí. Někdo jej nedoporučuje vůbec, někdo zakazuje jen pár dní po, někdo jej naopak podporuje. My jsme doma srábci. Protože jsme do IVF investovali už spoustu peněz, energie a času, nechtěli bychom to nijak sabotovat. Zároveň se dočítám (jasně, Google je zlo, ale svažte mě do kozelce!), že orgasmus způsobuje stahy dělohy a může nějak embryo vypudit. Jako zdá se mi to, jako velký nonsense, ale říkám se, že týden mě ještě nezabije (i když přes den mám pocit, že zabije a že si připadám jako patnáctiletý nadržený puberťák). Po odpolední procházce se psem chytnu křeč do bederky, ale jinak je mi dobře. Jsem v kontaktu s kamarádkou, co si IVF prošla a byla hned napoprvé úspěšná. Dává mi brouka do hlavy s tím, že někdy 8.-9. den testovala a už měla pozitivní test. Doma o tom večer mluvíme a rozhodneme se vydržet s tím, že se chceme ještě týden těšit z toho, že tam to miminko třeba je. Jinak se v mém těle nic moc neděje, mám trochu větší žízeň a bolí mě občas stydká kost, toť vše.

(Pokračování příště)