Je to tady! Den, na který jsme doma dlouho čekali, až jsem začala mít pochybnosti, jestli se někdy dočkáme. Je 13. ledna a jede se těhotnět! Podle medicínské terminologie nás čeká kryoembryotransfer (KET), neboli přenos rozmrazeného embrya do dělohy. Museli jsme tentokrát jet do Brna, což bylo ale avízováno dopředu. Aby nám KET proplatila pojišťovna, je nutné provést ho na klinice v Brně. Proč to tak je, nevím, ale nebyl to pro nás problém.
Na posledním ultrazvuku, kdy mi píchli Ovitrelle, jsem dostala přibližný termín transferu okolo jedenácti hodin dopoledne. Protože díky ERA jsme věděli mé přesné implantační okénko, musela jsem se do něj vlézt plus mínus tři hodiny. Den před transferem mi volali z Brna, jestli bych mohla přijet okolo 10.45 a dostala jsem instrukci mít trochu naplněný močový měchýř. To kvůli tomu, aby lépe viděli na dělohu a mohli embryo správně umístit. Transfer je vlastně z celého IVF nejsnazší procedura. Jasně, může se zkomplikovat, ale většinou probíhá bez větších problémů. Narozdíl od odběru vajíček neprobíhá pod narkózou, můžete před ním jíst a pít, jak je libo (jen to pak vydržet s tím plným měchýřem) a nemusíte se na něj nijak zvlášť připravovat.
Z Ostravy jsme vyjížděli po osmé ráno, ať máme rezervu. Náladu jsme měli oba dobrou, i když jsem byla místy nervózní. Cesta fičela, po cestě jsme si dali ještě čurpauzu, protože jsem učůraná Žofka a určitě bych to nevydržela až do Brna. Měli jsme v Brně ještě chvíli čas, a tak jsme se šli projít kolem kliniky, dali jsme si kafe to go a já už si přála, ať to máme úspěšně za sebou. Na klinice to šlo ráz naráz. Protože jsme měli podepsané všechny informované souhlasy už ze září, administrativa byla tentokrát nulová. Čekali jsme v čekárně pár minut a pak už si nás zavolala do konzultovny naše IVF koordinátorka, aby nás provedla celým procesem. Poučila mě také o tom, jaký bych měla po transferu dodržovat režim. Dost mě překvapilo, že už bych k sobě měla přistupovat jako k těhotné. Dává to smysl, ale vlastně u přirozeného těhotenství to tolik neřešíte. Je pravda, že přirozené těhotenství Vás nestojí tolik energie, času, nervů a peněz jako IVF. Proto dává smysl zkusit se vyhnout všemu, co by mohlo úspěšnému zahnízdění a následnému těhotenství zabránit. Ve zkratce bych měla zaujmout spíše klidový režim, vyhýbat se náročným sportům, neposilovat břicho – zkrátka ideální pohyb na následující dva týdny je chůze (pesane, těš se!). Měla bych vypustit koupání ve vaně, vířivky, sauny – zkrátka se nepřehřát, ale naopak ani se neprochladit. Dostatek tekutin, omezit konzumaci kávy, zeleného a černého čaje na dva šálky denně (s tím čajem bude potíž). Vyhnout se konzumaci syrového masa a ryb, alkoholu a neměla bych si příliš dopřávat plísňové sýry. První týden po transferu zákaz pohlavního styku, druhý týden pouze s kondomem (to jsem se zapomněla zeptat proč, ale chytrý Google psal, že kvůli zamezení infekcím a taky, že některé látky obsažené ve spermiích mohou vyvolat stahy dělohy – co je na tom pravdy, netuším). Vyřešily jsme také otázku neschopenky, ale protože to pro mě bylo velké téma, povím Vám o to blíže příště. Koordinátorka nám také potvrdila, že naše embryjko zvládlo rozmrazení skvěle a je připraveno na zavedení. A šlo se na věc!
Nejvíc úžasná věc na celém procesu byla, že se mnou mohl jít manžel. Pro nás pro oba to byla velká chvíle a byla jsem vděčná, že to spolu můžeme absolvovat. Já jsem si šla odložit do půl pasu, oblékla jsem se do fešné nemocniční sukénky a dala si na nohy svoje veselé opičí ponožky. Moje maminka si ze mě roky dělala legraci, že jsem jako dítě vypadala jako opice a tajně mi podstrkávala do peněženky a na nástěnku fotky orangutanů. Proto jsem opici zvolila jako pěkný symbol pro otěhotnění. Podkovička pro štěstí byla v peněžence a já byla nachystaná. Transfer probíhal na transferovém sále. Nepředstavujte si žádný operační sál, ale příjemnou místnost, kde bylo klasické gynekologické lehátko, vedle měl židli můj manžel (u hlavy, aby neviděl, co vidět nechce). Na stěně byla obrazovka a vedle lehátka klasický ultrazvuk. Dělali jsme různé vtípky, fotky a videa na zvěčnění atmosféry. Manžel to okomentoval se slovy: “Abys měla materiál na blog”. Pak už přišla paní doktorka, která mi dělala EndomeTRIO, spolu se sestřičkou, která ji pomáhala. Obě mi pochválily veselé ponožky a vysvětlily mi, jak budou postupovat. Nejprve mě paní doktorka vydezinfikovala, zavedla mi dovnitř zrcátka, zatímco mi sestřička dělala břišní ultrazvuk (snad poprvé na gynekologii). Pořád jsem čekala, kdy mi začne zavádět přes čípek katetr, což je někdy pro mě docela nepříjemné, ale pořád jsem nic necítila. V místnosti pak bylo ještě okénko a vedle embryologická laboratoř. Přes otevřené okénko jsme se pozdravili s paní embryoložkou a ta nám na obrazovce ukázala skrze kameru naše embryo. My už jsme ho včera pracovně pojmenovali jako Mydlinku (aktuálně vypadá jako mýdlová bublina), což se paní doktorce moc líbilo.. Ještě před zavedením nám na kameru promítli naše jména a rodná čísla, aby měli fakt jistotu, že nám zavádí naše dítě a ne cizí (z toho jsem podpráhově měla trochu obavu). Embryo spolu s kontrastní látkou pak zavedli do takové pipety a skrze katetr poslali do dělohy. Tím jsem zjistila, že katetr už byl dávno na svém místě a zkrátka jsem necítila nic. Paní doktorka byla šikovná. Ještě mi na ultrazvuku ukázala, kde je děloha a v ní byla viditelná kontrastní látka, která obsahovala embryo. Paní embryoložka ještě pod mikroskopem prozkoumala, zda nezůstalo embryo v pipetě/katetru a když měly jistotu, bylo hotovo!
Najednou jsem byla těhotná! Poprvé. Pomalu jsem se mohla obléknout a dojít si na záchod. S manželem jsem se poobjímali, udělali si první selfie s embryem v břiše a oba jsme se shodli, že to bylo dost dojemné a že jsme rádi, že jsme tam spolu byli. V čekárně jsme se ještě chvíli zdrželi, než jsme dostali lékařskou zprávu a já vyfásla dvě další balení Utrogestanu. Ten si budu zavádět i nadále třikrát denně do výsledku těhotenského testu. Ten jsme také dostali. Mám pokyn si jej udělat za čtrnáct dní a během dne mi pak zavolá paní koordinátorka. V případě pozitivního výsledku bychom se domluvily na odběr krve, aby se těhotenství potvrdilo, a také na termínu prvního ultrazvuk. Ultrazvuky na klinice by mě čekaly asi dva a poté bych byla předána znovu do rukou své gynekoložky. Páni! Tu už jsem dlouho neviděla. Přitom před rokem jsme se vídaly každý měsíc téměř sedm měsíců.
Jaké mám šance, že otěhotním? Učebnicově se říká, že když máme perfektní embryo a perfektně nachystanou dělohu, šance jsou 75%. V praxi jsou čísla ale nižší, zhruba na 55%. My moc nevíme, jak se do té rovnice promítne moje endometrióza. Paní doktorka říkala, že je spousta pacientek, kterým se to povede na prvním pokus. Ale taky je jich dost, které potřebují pokusů více. Máme to tedy tak, jak jsme předpovídali. Buď, a nebo! A víte co? Chci si to svoje “buď” těch následujících čtrnáct dní užít! Bez předčasného testování – na to mě nikdy neužilo. Tak snad to vydržím…
Jeee tesim se s vámi a jsem zvedava jak to dopadlo:) 🙂 🙂
??!
Milá Jano, se zájmem čtu Vás blog. Je to pro mě v mnohém neznámý proces, a tak si cením Vaší otevřenosti, že jsem do něj mohla díky Vám trochu nakouknout. Moc Vám přeju, abyste byli šťastná rodinka. Důvod, proč já osobně bych s IVF nikdy nesouhlasila je ale ten, že je pro mě hrozná představa, jak k tomu přijdou ti zbývající sourozenci, kteří nedostanou šanci se narodit. Děsila by mě představa, že jsou někde na nějaké klinice zamražené moje děti a že některé další už v procesu zemřely, protože nebyly dost dobré. Sama jste psala v jednom z příspěvků, že Vám řekli, že oplodněných embryí bylo 8, z toho se podařilo zamrazit 7 a po genetickém ohodnocení jich zbylo 6 prohlášených za zdravé… Teď snad jedno z nich dostane šanci žít. Nechci Vám kazit radost, možná namítnete, že to je jen zhluk buněk, ale od jakého momentu je pak člověk člověkem, když vývoj plynule postupuje dál? Je zajímavé sledovat mezi řádky, jak je pojmenováváte, jak o nich uvažujete… Je z toho cítit, že k nim máte nějaký vztah, nebo aspoň mi to tak trochu přišlo. Nechávám tuhle miniúvahu k zamyšlení i dalším, kdo Vaše příspěvky čtou. Nakolik máme my právo na to mít vlastní děti, za jakou cenu, a nakolik mají nějaká práva maličké bezbranné lidské bytosti? Je všechno, co člověk technicky dokáže, v pořádku také z etického, morálního hlediska? Jakou roli tu hraje byznys s lidskou touhou po štěstí? Nakolik vůbec dokážeme vnímat, že to, co máme, je dar a ne něco samozřejmého, na co bychom měli nárok? Díky za Vaše svědectví, odvahu poodhalit něco že svého soukromí a přeji vše dobré.
Terko, moc děkuji za Váš příspěvek a zamyšlení! Abych byla upřímná, věci, které zmiňujete, mě samotnou několikrát napadaly. A proto moje cesta k IVF nebyla přímočará, jednoznačná a dlouho jsem k ní hledala cestu. Na druhou stranu, moje touha a přání stát se matkou je vážně obrovská. A čím starší jsem a čím déle po dítěti toužím, tím víc hledám cesty, jak se mámou stát. Ano, někdo může namítnout, že když člověk nemůže mít vlastní děti, je tady možnost adopce či pěstounství. Ale IVF je stále možnost, jak ty vlastní dětí mít. Zároveň plně respektuju, pokud se někdo rozhodne, že IVF je pro něj neetické, náročné a neprůchodné. Byla bych ale moc nerada, abychom se soudili za to, že někdo IVF podstoupí, protože se prostě rodiči chce moc stát a chce si zažít, jaké to je devět měsíců vnímat, že v něm roste nový život. A když mluvíte o tom shluku buněk – jak jste dobře přečetla, já k nim citový vztah mám. Jestli to je dobře, toť otázka. Na druhou stranu – i přirozeně se může stát, že dojde k oplození vajíčka a embryo prostě není dostatečně silné či „dobré“ na to, aby se v děloze uchytilo, nebo se ještě po cestě rozpadne či přestane dále dělit. Jen narozdíl od IVF tohle nevíme.
Ale nechci tady znít jako obhájce IVF, nebyla bych objektivní. Někdy je jednoduché říct, že „já bych tohle nikdy nedělal“. Ale nikdy se nikdo nedostane do stejné situace jako druhý člověk. Ano, může být podobná, ale každý z nás je unikát, každý má své názory, postoje a přesvědčení. A mým úkolem není to hodnotit, proč to ten člověk dělá. Blog se právě snažím psát tak, abych ukazovala svou cestu a nepsala nějaký návod, co by kdo měl udělat a jak. A jsem Vám moc vděčná i za protipól, který přinášíte a pojmenováváte věci, které může spousta z nás vnitřně řešit. A taky Vám chci poděkovat za tu neútočnou formu, kterou volíte, i když máme rozdílné názory. Vážím si toho, že pomáháte budovat blog jako bezpečné místo pro ženy, které se s neplodností potýkají. Velké díky a přeji taky jen to nejlepší 🙂
Muzu se zeptat, proc ta sance na otehotneni u IVF je 55% kdyz je vsechno “ready” a dopredu otestovano? Diky!
Teri, je to pro mě taky záhadou a asi by na to uměl vážně kvalifikovaně odpovědět IVF specialista. Jako laik si to vysvětluju tak, že jsou nějaké další faktory, které dopředu nevíme, nebo se nedají tolik ovlivnit a mají vliv na zahnízdění embrya do dělohy – napadá mě stres, stav imunitního systému, případně právě endometrióza, která může škodit zánětem, co způsobuje. Navíc IVF dost často postupují ženy s nějakým gynekologickým problémem, který na zahnízdění také může mít vliv. A asi jako i u zdravého páru někdy pár měsíců trvá, než žena otěhotní (a je otázka, jestli v těch neúspěšných měsících nedojde k oplodnění, nebo je problém v embryu či právě v uhnízdění), tak i u IVF to není tutovka. Bohužel…
Teda, diky, to jsem vubec nevedela. Zila jsem v domeni, ze IVF je tutovka 🙁