V první části deníku jsem psala dojmy ze stimulace a končila dnem před odběrem. O odběru jste si mohli přečíst minulý týden. S deníkem jsem ale pokračovala i nadále – do doby, než nám zavolali výsledky prodloužené kultivace. IVF deník pokračuje!

Den 11 – úterý – odběr

Jedeme do Brna na odběr vajíček. Nejsem nijak extrémně nervózní, těším se, až to budeme mít za sebou. A taky chci vědět, kolik vajíček nakonec uzrálo. Kvůli narkózy nemůžu jíst ani pít. Jídlo mi tolik nevadí, ale žízeň mám strašnou. Na klinice to jde rychle. Podepsat informované souhlasy, chvíli počkat a jde se na věc. Podrobněji o odběru TADY. Cítím se překvapivě dobře, břicho mě téměř nebolí, jen jsem trochu připitomělá z narkózy. Jedeme domů a těsně před Ostravou už se začne probouzet bolest. Bolí to, jako bych si namohla svaly a bolí mě bederní páteř. Dáváme si rychlý oběd v centru a jedeme domů. Po zbytek dne odpočívám a dostávám do břicha křeče (ale je to jiný pocit než křeče menstruační). Snažím se hodně pít, ležet a pro jistotu si na večer beru dva Paraleny, ať se vyspím. Jdu brzo spát, podaří se mi hned usnout a spát jako miminko celou noc.

Den 12 – středa – den po odběru

Normálně jdu do práce. Cítím se poměrně dobře, jen mám trochu nafouklé břicho, které se postupem dne ještě trochu více nafoukne. Jsem na to připravena a beru si volné šaty. Trochu cítím podbřišek a kolem poledne na mě padne únava, jinak se stále cítím moc dobře. Volají mi z kliniky. Dozrála další dvě vajíčka, a tak jsme celkově získali deset zralých vajíček. Osm z nich se povedlo oplodnit a všechna jsou aktuálně ve fázi, kde by měla být. Za kliniku údajně příznivý start. Raduju se z toho. Paní koordinátorka se ptá na to, jak se mi daří, říká mi, že by mi mělo být den ode dne lépe a pokud by tomu tak nebylo, nebo by se to zhoršovalo, ať ji zavolám a pro jistotu mě objedná na kontrolní ultrazvuk. Odpoledne jdu na krátkou návštěvu ke kolegyni a pak už domů lehnout si a odpočívat.

Den 13 – čtvrtek – 2. den po odběru

Je mi stejně jako předchozí den, akorát více cítím vaječníky, nebo dělohu. Nedokážu to úplně rozlišit. Taky mám citlivou kůži na místech po vpiších, ale to je zřejmě normální. V práci zapomínám, že jsem po zákroku a přecházím klasickou rychlochůzí z budovy na budovu a úplně se nešetřím. Odpoledne na to doplácím únavou, a tak si jdu lehnout. Břicho mám pořád nafouklé a trochu se začínám bát, ať nemám mírný hyperstimulační syndrom (OHSS). Začnu si o tom více číst a vyhodnocuju, že i kdyby, tak to zatím u mě nebude žádná tragédie. Prostě pít, bílkoviny a odpočinek. Na noc poprvé zavádím dvě tablety Gynprodylu (verze Utrogestanu), abych pozastavila menstruaci, která by jinak brzy po odběru přišla.

Den 14 – pátek – 3. den po odběru

Protože hodně piju, v noci dvakrát vstávám na záchod. Asi ve tři ráno mě bolí břicho, jako bych měla dostat menstruaci, ale zaspím to a ráno je mi dobře. Dokonce lépe než předchozí dny. Pro jistotu se vážím, jestli se mi nehromadí v těle tekutina a nepřibírám (to by mohl být syndrom OHSS). Vážím pořád stejně, takže jsem klidná a říkám si, že teď už mám vyhráno. Jsem ale trochu neřád, a tak se přes den přetáhnu víc, než bych zřejmě měla. Trestem je mi pak bolest břicha, opětovné nafouknutí a citlivost břišní stěny. Jsem ráda, že je přede mnou víkend. Zkrátka budu odpočívat, ležet a kdyby mi nebylo do pondělí lépe, pro jistotu se objednám na ultrazvuk, ať nic nepodcením. Manžel mi z práce donese kytičku růží jako poděkování, jak jsem to všechno hezky zvládla. Jsem naměkko. Myslím si, že paradoxně mám teď emoční výkyvy větší než při stimulaci. Dneska jsem se při konzultaci s jednou studentkou na férovku dojala. To se mi děje výjimečně. Večer je můj fyzický stav o dost lepší. Jdu ale brzo spát, protože spánek je lék. 

Den 15 – sobota – 4. den po odběru

Ráno se cítím o dost lépe než den před tím. Dost se mi ulevilo, už jsem si fakt představovala, že se mi ten hyperstimulák rozjel, nebo jsem tomu sama pomohla. Břicho už mám konečně menší a i když ho cítím, bolesti nemám. Spím devět hodin, ale jsem vzhůru už od půl sedmé, a tak mě čeká dlouhý den. Dlouhý den nic nedělání. Společnost mi dělá pes, Netflix, časopisy, psaní blogu. Po obědě na 45 minut usínám. Zkrátka poslouchám tělo. Dělá mi dobře pomalá procházka se psem. Jsem už po všem tom odpočívání totálně rozlámaná. Jógu jsem necvičila dva týdny a je to dost znát, hlavně na mých zádech. Vím ale, že tu rekonvalescenci nesmím uspěchat. V bytě je bordel jak v tanku a vedu vnitřní boj, jestli bych neměla alespoň zkusit utřít prach. Zakážu si to a kompromisem je spuštění robotického vysavače, což mě trochu uspokojí. Večer přemýšlím nad tím, jak se asi daří našim miminkům. To čekání je strašné! Píšu svojí kamarádce, která podstoupila IVF před rokem a půl a sdílím s ní, jak jsem nervózní. Dělá mi dobře, že někdo ví, co přesně prožívám. Navzájem si posíláme i nějaké fotky z procesu stimulace a je to fajn nebýt v tom sama!

Den 16 – neděle – 5. den po odběru

Královsky jsem se vyspala. Sice jsem opět vstávala dvakrát na záchod, ale pospala jsem si alespoň do osmi. Mám pocit, že už dneska necítím namožené břicho, ani místa po injekcích. Cítím akorát podbřišek, ale vzhledem k tomu, že bych měla dostat koncem příštího týdne menstruaci, je to pro mě dost normální věc. Dopoledne jedeme s rodinou na brunch. Zhruba kolem poledne mě popadne strašná únava a takový “dizzy” pocit. Ne, že by se mi nějak točila hlava, ale prostě cítím takový tlak . Myslím si, že je to z Gynprodylu, protože po Utrogestanu se mi toto stávalo běžně. Taky si beru na sebe džíny a poprvé nemám pocit, že by mě tlačilo břicho. Odpoledne si dám procházku, polehávám, ale k večeru už douklízím byt a cítím se konečně po pěti dnech tak, jako bych žádný zákrok neabsolvovala. Jen ta únava je pořád přítomná. K večeru začínám být opět nervózní, jak jsou na tom naše embrya. Vím, že to ničemu nepomáhá, ale nervozita s blížícím se úterým, kdy se máme dozvědět, kolik embryí nám nakonec zamrazili, stoupá do nebeských výšin. Jdu se zachumlat pod deku, zapálit si svíčku a udělat si hezký večer.

Den 17 – pondělí – 6. den po odběru

Konečně se cítím dobře! Břicho o sobě nedává znát a já si konečně oddychuju, že snad je riziko hyperstimulačního syndromu mimo hru. Pro jistotu si ale beru s sebou nějaké proteinové svačinky, abych dodržovala příjem bílkovin. Mám radost, že snad mám rekonvalescenci skutečně za sebou, i když vím, že to nesmím přepálit. Pořád jsem teprve týden po zákroku. Únava mě stále doprovází, ale nakonec zvládnu i odpolední konzultace až do šesti. Večer mám opět čas na přemýšlení a nervozita, úzkost a obavy jsou zpět. Zítra se to rozsekne! Nevím, jestli mám být pozitivní, nebo se připravit na nejhorší scénář. Jdu brzy spát, ať už je zítra a konečně víme, na čem jsme. Jenom doufám, že když to bude špatná zpráva, že mě to v práci příliš nepoloží. Tak tfuj, tfuj!

Den 18 – úterý – 7. den po odběru, výsledky

Ráno začalo vskutku královsky. Zasekla jsem se v tramvaji, ujel mi vlak do práce a ve čtyřech stupních jsem deset minut čekala na autobus zmrzlá jako preclík. Samozřejmě jsem přijela pozdě do práce a tajně doufám, že ten den nebude takový průser. Kolem devíti čekám telefonát z kliniky a zrovna supluju v jedné třídě, když se mi rozvibrují chytré hodinky. Telefon nemám u sebe, ale vedle v pracovně a samozřejmě ze třídy neodejdu. Co kdyby to špatně dopadlo, jak bych tu hodinu zvládla dokončit?! Jsem ráda, že si se studenty povídáme, přivádí mě to na jiné myšlenky. O přestávce se zavírám do pracovny a vytočím kliniku. Srdce mi buší až v krku. Zvedá to naše koordinátorka, hledá moji kartu, já zadržuju dech a…je to tady! 

Tímto končí můj IVF deník. Nebojte, jak to dopadlo a kolik “miminek” přežilo prodlouženou kultivaci, se dozvíte. Ale ještě Vás týden budu napínat, tak snad mi to odpustíte.