57. TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ

Co je na procesu IVF nejhorší? Když jsem si na tuhle otázku odpovídala v březnu před koncem terapie s mojí psycholožkou, bála jsem se zejména bolesti a toho, jak zvládnu celou hormonální stimulaci a svoji první narkózu. Z předchozích článku už víte, že s touto částí IVF jsem žádný větší problém neměla. Jasně, něco nebylo úplně komfortní, ale dost mě překvapilo, že to bylo více než snesitelné. Co je tedy nejhorší? ČEKÁNÍ!!!

Musím přiznat, že jsem byla na začátku poměrně naivní. Celé IVF jsem si představovala, že je to bum! Prásk! A máte embryo v děloze. Než se k tomuto zlatému hřebu dostanete, uplyne vážně spousta času. To je jeden aspekt čekání. My jsme se pro IVF rozhodli na začátku května. Ačkoliv jsme měli dvouměsíční stopku, kdy jsem řešila především endometriózu, defacto i bez toho bychom na tom byli časově stejně. Výsledky genetiky jsme dostali až během července – cca za 8-9 týdnů. Říkali nám šest, nicméně když jsme dělali rešerše na různé kliniky, osmitýdenní čekací lhůta na genetiku byla standard. V srpnu jsme rozsekli, že zkusíme nejprve IVF a operaci odsuneme stranou. Za necelé tři týdny jsme byli na klinice znovu a odjížděli s plnou taškou stimulačních léků. Za pár dní přišla menstruace a začalo se stimulovat. O dva týdny později odebírali vajíčka. A den po odběru je oplodnili. V tomto místě jsem Vás informovala naposledy, jak se situace vyvíjí. Osm oplodněných embryí čekajících na svůj osud v následujících pěti dnech. A mně nastal jeden z nejdelších týdnů v životě. Protože mám endometriózu a mírně zvýšenou pravděpodobnost genetické abnormality, připravovali mě na klinice na následující: a) kvůli endometrióze nebudu mít vysoký počet vajíček; b) kvůli endometrióze budu mít zhoršenou kvalitu vajíček, a nedosáhneme tak velkého počtu pětidenních embryí. Matematicky jsme měli počítat, že 50% oplodněných vajíček se pátého dne nedožije. Dokonce jsem se dočetla, že standardně přežívá 33-50%; c) genetikou embryí nám pravděpodobně odpadne dalších 50%. Z části kvůli mé mozaice, z části je to přirozené, že i u zdravých žen se vyskytne geneticky abnormální embryo. Takže měli jsme osm embryí. Výše uvedenou teorií by se jich mělo dožít pěti dnů čtyři. Genetikou bychom se mohli dostat na dvě. Samozřejmě vím, že stačí jedno dobré a kvalitní embryo, abychom se stali rodiči. Nicméně do IVF jsem šla s nastavením “buď x nebo”, a tak jsem se obávala, že jedno prostě nebude stačit. Doma jsme si řekli, že jedno bude úspěch. Dvě budou optimum. Tři a více budou naprostý luxus. 

Celý týden jsem se snažila nepřipouštět si katastrofické scénáře. Musím ale uznat, že tam vzadu  schované byly a někdy na mě vykoukly. Nejhorší scénář byl, že nebudeme mít žádné embryo. Moc tomu nepřidalo, že jsem fanaticky opět propadla prohlížení instagramových profilů žen, které podstoupily IVF. Nejvíce mě samozřejmě zajímaly počty – kolik odebraných vajíček, kolik oplodněných, kolik blastocyst (pětidenních embryí) se nakonec vytvořilo. A to byla pěkná past, protože spousta žen měla třeba oplodněných 14 vajíček a přežilo 5. Což není ani 50%. Některé kliniky to mají nastavené tak, že volají párům co dva dny a podávají jim update o tom, kolik embryí se aktuálně správně vyvíjí a kolik zaniklo. Naše klinika to nedělá. Řekli nám pouze den po odběru, kolik se jich podařilo oplodnit a jak to s nimi vypadá. Pak zavolají až po šesti dnech, kolik jich přežilo, u kolika se povedlo vzít vzorek na genetiku a finálně je zamrazit. Doma jsme našim embryím dali pracovní název “plaváčci”. Vymyslel to můj manžel a ačkoliv nevím, jak k tomu přišel, zdomácnělo to. Každý den jsem na ně myslela. Zní to asi nesmírně pitomě, ale pro nás to poprvé v životě byl alespoň malinký záchvěv, že se jednou staneme rodiči. A tam v laboratoři zkrátka zárodky našich dětí byly. Přistupovala jsem k tomu racionálně, že je zcela normální, že v tomto raném stádiu opravdu všech osm nepřežije a tragicky jsem to neprožívala. Nicméně by mě moc mrzelo, kdyby všechny přišly nazmar. V té době už jsem ale věděla, že kdyby se tenhle scénář naplnil, šla bych na stimulaci znovu. Jednou jsem si tím prošla, a to poměrně dobře, takže bych to zvládla znova. Jak jsem celý týden čekání prožívala den po dni si můžete připomenout v Mém IVF deníku – část II. Z něj si i vypůjčím den D, kdy naše čekání konečně skončilo:

„Ráno začalo vskutku královsky. Zasekla jsem se v tramvaji, ujel mi vlak do práce a ve čtyřech stupních jsem deset minut čekala na autobus zmrzlá jako preclík. Samozřejmě jsem přijela pozdě do práce a tajně doufám, že ten den nebude takový průser. Kolem devíti čekám telefonát z kliniky a zrovna supluju v jedné třídě, když se mi rozvibrují chytré hodinky. Telefon nemám u sebe, ale vedle v pracovně a samozřejmě ze třídy neodejdu. Co kdyby to špatně dopadlo, jak bych tu hodinu zvládla dokončit?! Jsem ráda, že si se studenty povídáme, přivádí mě to na jiné myšlenky. O přestávce se zavírám do pracovny a vytočím kliniku. Srdce mi buší až v krku. Zvedá to naše koordinátorka, hledá moji kartu, já zadržuju dech a…je to tady!“ Z osmi oplodněných embryí se povedlo zamrazit…SEDM!!! Pět je ve stádiu expandované blastocysty a dokonce dvě už jsou o stádium dál. „Nádherný výsledek, to tady na klinice nemíváme běžně.” Nevěřila jsem vlastním uším. Nabourali jsme statistiku. Nejen tu klasickou, ale hlavně tu u žen s endometriózou. Měli jsme sedm plaváčků, kteří čekali na genetické ohodnocení. A to už se mi ulevilo, protože pravděpodobnost, že by alespoň jedno či dvě nebyla zcela zdravá, byla vážně dost malá. Celý den jsem byla jako na obláčku. Hned jsem volala manželovi, který byl překvapený stejně jako já. Jeho odhad byl šest, což mě přišlo hodně optimistické, ale sedm jsme nečekali ani jeden z nás. Odpoledne jsme se viděli s našimi rodiči a ti už si malovali, jak budeme mít sedm dětí, pořídí si autobus a každé léto budou společně vyjíždět na dovolenou. Trochu jsme jejich vášně krotili, ale měli jsme neskutečnou radost. A taky tři týdny klid, než se dozvíme úplně finální výsledek po genetice.

O týden později jsme byli v kině na nového Bonda. V sedm večer mi volalo neznámé číslo. Říkala jsem si, že asi potenciální klient. Neřešila jsem to – když bude chtít, ozve se znova. Druhý den dopoledne číslo volalo znovu. “Dobrý den, tady genetika. Mám pro Vás dobré zprávy. Máte šest geneticky zdravých embryí.” Štěstí numero dva, opět radostná a velice nečekaná novinka v práci. Nemohla jsem se přestat usmívat. Šest je moje oblíbené číslo. A šest je definitivní číslo našich zdravých zárodků miminek, které čekají na svoji příležitost. Můžu si říkat embryomáma? Nebo to už hraničí s bláznovstvím? Nebojte, neříkám si tak. Nicméně jsou to opravdu naše “děti”. Unikátní kombinace genů nás obou. A zvládly celou tu cestu s minimálními ztrátami. Jsem neskutečně vděčná. Nevím komu nebo čemu, ale zkrátka jsem. V té celé mizérii se na nás konečně usmálo štěstí. Jasně, není to ještě záruka, že hned při prvním transferu budeme úspěšní. Ale dodává mi to naději, že jedno z šesti snad vyjít musí! 

Trpělivost růže přináší…a v tomto případě je to pravda. Nicméně to čekání bylo opravdu náročné. Mnohem náročnější než všechny injekce, které jsem si musela píchnout. Náročnější než první narkóza a vzpamatování se z odběru a stimulace. Myslím, že díky endometrióze jsem na fyzickou námahu relativně zvyklá. Ta psychická je pro mě vždy o něco náročnější. A zvládat nejistotu? Vždyť mě znáte. Je fajn být pozitivní a věřit, že se to podaří. Že alespoň pár embryí bude geneticky normálních a tu pětidenní cestu za přežitím zvládnou. Je ale za mě zcela přirozené, když vás napadají scénáře, co by kdyby. Nemám pro nikoho manuál, jak to čekání zvládnout. Mně pomáhalo o tom mluvit s manželem a kamarádkami. Zaměstnávat se. Myslet na to, že za pár měsíců třeba poprvé uslyším tlukot srdce našeho miminka. Šest dětí mít určitě nebudeme. Vždy jsem chtěla tři. Už dávno jsem se této představy vzdala. Pořád to mám nastavené, že za jedno budeme nejšťastnější na světě. Ale opět mi svitla naděje, že možná u jedináčka nezůstaneme…život je zase dobrý!